I. ÚS 3438/11
I.ÚS 3438/11 ze dne 23. 5. 2012

N 111/65 SbNU 497
Kvalifikace nároku na odškodnění za nemajetkovou újmu vzniklou vězněním během komunistického režimu

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) - ze dne 23. května 2012 sp. zn. I. ÚS 3438/11 ve věci ústavní stížnosti V. W. proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011 č. j. 30 Cdo 1384/2011-74, kterým bylo zamítnuto stěžovatelovo dovolání v řízení týkajícím se náhrady za nemajetkovou újmu způsobenou stěžovateli nezákonným vězněním v letech 1953 až 1955.
I. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011 č. j. 30 Cdo 1384/2011-74 bylo porušeno základní právo stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Toto rozhodnutí se proto ruší.
Odůvodnění

Ve své ústavní stížnosti V. W. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného rozsudku Nejvyššího soudu pro porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva na rovné zacházení podle čl. 1 Listiny a práva na odškodnění podle čl. 36 odst. 3 Listiny.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel nejprve popsal průběh řízení od rozsudku ze dne 7. 1. 1954 sp. zn. T 2/54 až po ústavní stížností napadený rozsudek Nejvyššího soudu. K judikátu ze dne 20. 10. 2010 sp. zn. 30 Cdo 1337/2010 ve věci T. B., který v dané věci Nejvyšší soud aplikoval, poznamenal, že oba případy jsou rozdílné. V citovaném judikátu žádala T. B. náhradu nemateriální újmy za průtahy v rehabilitačním řízení svého zemřelého manžela, avšak sama nebyla nikdy vězněna, zatímco stěžovatel byl v období komunistického režimu vězněn. Stěžovatel mohl o zadostiučinění požádat až po zrušení odsuzujícího rozsudku. K tomu došlo dne 22. 5. 2003 a bylo nutno postupovat podle předpisů platných a účinných po tomto datu. Navíc zákon č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, byl zrušen zákonem č. 62/1961 Sb., o organizaci soudů. Jestliže Nejvyšší soud odkazuje na možnost řešit věc podle neaplikovatelného a definitivně zrušeného zákona, jedná se o porušení práva na spravedlivý proces. Na podporu svého názoru poukázal na již pravomocné rozsudky Městského soudu v Praze vydané ve srovnatelných věcech, tj. č. j. 20 Co 467/2009-37 ze dne 14. 1. 2010; č. j. 22 Co 173/2011-35 ze dne 12. 5. 2011; č. j. 13 Co 248/2011-56 ze dne 29. 6. 2011 a č. j. 21 Co 247/2011-35 ze dne 17. 10. 2011. Ve všech těchto věcech se jednalo o nárok na náhradu nemateriální újmy osob, které byly nevinně uvězněny ve stejném historickém období (padesátá léta 20. století) a dosáhly zrušení odsuzujícího rozsudku, resp. vyslovení soudní rehabilitace až počátkem 21. století. Obecné soudy těmto osobám poskytly soudní ochranu, na rozdíl od stěžovatele, u kterého tak došlo k jeho znevýhodnění a odepření zadostiučinění. Poukázal i na klíčové nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2006 sp. zn. I. ÚS 85/04 (N 136/42 SbNU 91) a ze dne 11. 10. 2006 sp. zn. IV. ÚS 428/05 (N 185/43 SbNU 115), v nichž Ústavní soud přesvědčivě vyložil, že přiznání náhrady nemateriální újmy nelze odmítat jen proto, že odškodňovací zákon náhradu nemateriální újmy přímo neupravuje, nebo proto, že čl. 5 odst. 5 Úmluvy se na věc nevztahuje. Dále poukázal na nálezy ze dne 10. 12. 1992 sp. zn. Pl. ÚS 78/92 (nález Ústavního soudu České a Slovenské Federativní Republiky, č. 15 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR, Praha: Linde, a. s., 2011, str. 92) a ze dne 2. 6. 1999 sp. zn. Pl. ÚS 18/98 (N 82/14 SbNU 181; 151/1999 Sb.), podle nichž zákon nemůže "stanovit podrobnosti" tak, aby oprávněné občany diskvalifikoval z jejich ústavně garantovaných práv. Proto právo na zadostiučinění nelze odepřít s tvrzením, že nelze najít zákon, který by bylo možno aplikovat ve smyslu čl. 36 odst. 4 Listiny. Závěrem stěžovatel souhlasil s upuštěním od ústního jednání.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 14 C 281/2006 bylo zjištěno, že zmíněný obvodní soud rozsudkem ze dne 12. 11. 2009 č. j. 14 C 281/2006-35 zamítl žalobu stěžovatele proti žalované České republice na zaplacení částky 900 000 Kč s příslušenstvím. Výrokem II rozhodl o náhradě nákladů řízení. Jedná se v pořadí již o druhý rozsudek, protože jeho první rozsudek ze dne 4. 2. 2008 byl rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2009 č. j. 35 Co 504/2008-20 zrušen a věc mu byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Důvodem byla skutečnost, že Ministerstvo obrany nebylo složkou státu, která by byla příslušná v dané věci jednat. Proto obvodní soud dále jednal s Ministerstvem spravedlnosti jako příslušnou organizační složkou státu. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku, stěžovatel požadoval náhradu za imateriální újmu, která mu byla způsobena nezákonným vězněním v období od 1. 11. 1953 do 9. 5. 1955. Rozsudkem bývalého nižšího Vojenského soudu v Brně ze dne 7. 1. 1954 sp. zn. T 2/54 byl uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti, neboť z náboženských důvodů odepřel vykonávat vojenskou službu. Za to byl odsouzen mj. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku. K omezení osobní svobody došlo v období od 1. listopadu 1953 do 9. května 1955. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003 sp. zn. 15 TZ 67/2003 byl výše označený rozsudek zrušen pro porušení zákona v neprospěch stěžovatele. Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že skutek, pro který byl stěžovatel vojenským soudem uznán vinným a odsouzen, není trestným činem, proto stěžovatele obžaloby zprostil. Vojenský úřad pro právní zastupování Ministerstva obrany stěžovateli přiznal odškodnění za vykonanou vazbu a část trestu odnětí svobody ve výši cca 50 000 Kč. Požadavek na úhradu morální a citové újmy ve výši 900 000 Kč opakovaně odmítl, naposledy sdělením ze dne 27. 9. 2006. S ohledem na vázanost právním názorem odvolacího soudu, obvodní soud na věc aplikoval § 372 odst. 2 a § 374 trestního řádu a dospěl k závěru, že nárok na náhradu škody byl sice nesprávně uplatněn u Ministerstva obrany namísto Ministerstva spravedlnosti, ale jde o škodu uplatňovanou vůči státu, takže toto pochybení žalobce nemá vliv na jeho nárok. Soud se zabýval námitkou promlčení vznesenou žalovanou a dospěl k závěru, že žalobce se o nemajetkové újmě dozvěděl z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003. Podal-li žalobu dne 11. 10. 2006, stalo se tak po marném uplynutí subjektivní promlčecí lhůty, plynoucí z § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb., (nárok na úhradu nemajetkové újmy se promlčí za šest měsíců ode dne, kdy se poškozený o vzniklé nemajetkové újmě dozvěděl). Pro posouzení běhu promlčecí šestiměsíční lhůty a počátek jejího běhu není podle soudu rozhodné, že zákon č. 160/2006 Sb. nabyl účinnosti dne 27. 4. 2006, a tedy, že počátek subjektivní promlčecí lhůty by měl být počítán od data účinnosti, nýbrž je pro počátek běhu uvedené lhůty rozhodné, kdy se žalobce o nemajetkové újmě dozvěděl. Z těchto důvodů právo na odškodnění žalobci jako promlčené právo nepřiznal a žalobu zamítl.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 10. 2010 č. j. 35 Cdo 373/2010-60 shora citovaný rozsudek obvodního soudu potvrdil. V odůvodnění uvedl, že správně zjistil skutkový stav, avšak jím zvolená aplikace "§ 31a zákona o odpovědnosti za škodu", s ohledem na přechodná ustanovení v § 36, je nesprávná. Věc měla být rozhodována podle předchozího právního předpisu, tj. podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Tento zákon, stejně jako trestní řád, pojem nemateriální újmy neznal. Proto vycházel z judikatury Ústavního soudu a povinnosti rozhodovat o nemateriální újmě za protiprávní zbavení svobody podle čl. 5 Úmluvy, který toto právo zaručuje, a dospěl k závěru, že žalobci nárok na náhradu nemajetkové újmy vznikl. Tento nárok je však podle názoru odvolacího soudu promlčen. Je-li nárok stěžovatele škodou a opírá-li se jen o Úmluvu, je třeba posoudit námitku promlčení podle § 106 občanského zákoníku, upravujícího dvouletou promlčecí lhůtu, která běží ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Stěžovatel, jako žalobce, se o škodě dozvěděl nejpozději právní mocí rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003 sp. zn. 15 Tz 67/2003, tj. dne 22. 5. 2003, příp. ze sdělení Vojenského úřadu pro právní zastupování Ministerstva obrany ze dne 28. 11. 2003, kterým byl odmítnut jeho žalobou uplatněný nárok na imateriální újmu. Nejpozději tímto datem mu počala běžet dvouletá promlčecí lhůta. Stěžovatel uplatnil svůj nárok žalobou dne 11. 10. 2006, tedy po marném uplynutí promlčecí doby.

Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 9. 2011 č. j. 30 Cdo 1384/2011-74 zamítl dovolání stěžovatele proti shora označenému rozsudku odvolacího soudu. Z odůvodnění vyplývá, že předmětem dovolání bylo zejména přesvědčení dovolatele, že promlčecí doba by se měla počítat jako desetiletá podle § 106 odst. 2 občanského zákoníku. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné pro posouzení otázky možného odškodnění nemajetkové újmy vzniklé žalobci výkonem vazby a trestu odnětí svobody v letech 1953-1955 podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy, kterou odvolací soud posoudil rozdílně od judikatury Nejvyššího soudu. Odvolací soud správně dovodil, že § 31a odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu, po novelizaci zákonem č. 160/2006 Sb., se vztahuje jen na ty případy, k nimž došlo v období od 27. 4. 2006. Nelze jej tedy aplikovat na odškodnění za nezákonnou vazbu a trest odnětí svobody, vykonané na žalobci v období let 1953-1955. V tomto směru Nejvyšší soud poukázal na své rozhodnutí ze dne 20. 10. 2010 sp. zn. 30 Cdo 1337/2010, v němž konstatoval, že Úmluva (tedy i její čl. 5 odst. 5) se nemůže vztahovat na okolnosti nastalé před 18. březnem 1992, kdy se stala pro Českou republiku závaznou. Proto posouzení věci stěžovatele odvolacím soudem podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy je nesprávné. U stěžovatele přicházelo do úvahy odškodnění podle zákona č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), který byl účinný v době, kdy došlo k omezení jeho osobní svobody, a upravoval majetkovou škodu. Nejvyšší soud uzavřel, že v době, kdy stěžovateli nemajetková újma vznikla, neexistoval pro její odškodnění právní podklad, a proto mu žalovaný nárok nelze přiznat. Za této situace považoval úvahy odvolacího soudu o promlčení žalovaného nároku za nadbytečné. Avšak i odlišné právní hodnocení vede ke stejnému procesnímu závěru, že nároku stěžovatele nelze vyhovět. Rozsudek odvolacího soudu je tedy věcně správný a dovolání bylo zamítnuto.

K ústavní stížnosti se na základě výzvy podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") vyjádřil Nejvyšší soud. Ústavní stížnost označil za nedůvodnou a navrhl její zamítnutí či odmítnutí. Konstatoval, že námitku stěžovatele, že ve skutkově srovnatelných věcech se poškozeným zadostiučinění ze strany odvolacích soudů dostalo, nelze považovat za důvodnou, neboť z povahy věci nemůže být ve svém rozhodování vázán rozhodnutími soudů nižších stupňů ve věcech jiných účastníků a právními závěry v nich dovozenými. Odkazy stěžovatele na nálezy Ústavního soudu považuje za nepřiléhavé. Ve věci sp. zn. I. ÚS 85/04 stěžovatel vykonal trest, za který mu byla přiznána náhrada nemajetkové újmy přímou aplikací čl. 5 odst. 5 Úmluvy až poté, co začala být Úmluva ve vztahu k České republice závazná, zatímco stěžovatel vykonal trest v době, kdy Úmluva pro Česku republiku nebyla závazná. Nález sp. zn. IV. ÚS 428/05 otázku nemajetkové újmy způsobené zbavením svobody neřeší. Vyslovuje se k otázce aplikace zákonné úpravy ochrany osobnosti na nemajetkovou újmu způsobenou v době před účinností zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb., trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby. Stejně nepřiléhavé jsou i odkazy na nálezy sp. zn. Pl. ÚS 78/92 a sp. zn. Pl. ÚS 18/98, které se předmětu dovolání, řešenému v napadeném rozsudku, netýkají. Dovozuje-li stěžovatel své právo na zadostiučinění z čl. 36 odst. 3 Listiny, je třeba poukázat na skutečnost, že Listina je účinná až od 28. 12. 1992, a nelze od ní proto odvozovat práva ve vztahu ke skutečnostem, ke kterým došlo téměř čtyřicet roků předtím, než se stala součástí českého právního řádu. Podle Nejvyššího soudu napadeným rozhodnutím nebyla porušena stěžovatelova základní práva. Současně vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

V replice k tomuto vyjádření stěžovatel uvedl, že i když není Nejvyšší soud vázán rozhodnutími nižších soudů, nic to nemění na tom, že v porovnání se žalobci uvedenými v bodě V ústavní stížnosti byl diskriminován. K námitce Nejvyššího soudu vztahující se k nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 85/04 poukázal na skutkový základ věci. V dané věci obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu, odmítaly přiznat náhradu nemateriální újmy za nezákonné věznění z důvodu, že zákon č. 58/1969 Sb., v jehož režimu odškodnění probíhalo, takovou odškodňovací položku neobsahuje. Tento názor Ústavní soud v označeném nálezu odmítl s tím, že s ohledem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva nelze žádný zákon vykládat tak, aby a priori poškozenou osobu vylučoval z práva na zadostiučinění za nemateriální újmu. Obecné soudy byly povinny promítnout do výkladu příslušných ustanovení zákona č. 58/1969 Sb. výklad odpovídající judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. Proto je stěžovatel přesvědčen, že i v jeho případě se měla tato judikatura promítnout do výkladu označeného zákona, v návaznosti na ustanovení § 24 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. K tvrzení Nejvyššího soudu, že odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 428/05 ve věci J. K. je nepřiléhavý, uvedl, že je sice pravdou, že J. K. nebyl nezákonně vězněn, neboť byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody, ale v dané věci je podstatné, že Ústavní soud přiznal nárok na náhradu nemateriální újmy, i když nebylo možné uplatnit čl. 5 odst. 5 Úmluvy, neboť J. K. nebyl vězněn. Jestliže má J. K. právo na náhradu nemateriální újmy za nezákonné trestní stíhání, o to více má právo na náhradu nemateriální újmy za nezákonné trestní stíhání stěžovatel, který byl dlouhé měsíce vězněn. Rovněž nesouhlasí s konstatováním Nejvyššího soudu, že odkazy na nálezy sp. zn. Pl. ÚS 78/92 a sp. zn. Pl. ÚS 18/98 jsou nepřiléhavé, neboť zmíněné nálezy vyjádřily zásadní myšlenku, že žádný zákon nemůže stanovit podrobnosti tak, aby oprávněné občany diskvalifikoval z jejich ústavně garantovaných práv. Byť se tedy zmíněné nálezy netýkají odškodnění, týkají se výkladu nižších právních norem ve vztahu k ústavně garantovaným právům a v tom se týkají i stěžovatele. Za nesprávné stěžovatel považuje i tvrzení Nejvyššího soudu, že Listinu nelze aplikovat ve vztahu ke skutečnostem, ke kterým došlo téměř o čtyřicet let dříve, než se stala součástí českého právního řádu, neboť není podstatné datum publikace Listiny, ale skutečnost, že práva zde zakotvená člověk nabývá narozením a při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Právě proto Ústavní soud v dřívější věci stěžovatele [nález sp. zn. Pl. ÚS 42/02 ze dne 26. 3. 2003 (N 42/29 SbNU 389; 106/2003 Sb.)] vyslovil porušení čl. 15 odst. 1 Listiny, když Nejvyšší soud nesprávně projednal stěžovatelovu věc z roku 1954. Na závěr a na podporu své argumentace o nerovném zacházení stěžovatel přiložil další dvě rozhodnutí Městského soudu v Praze v obdobných kauzách (ze dne 15. 11. 2011 č. j. 29 Co 260/2011-39 ve věci Š. K. a ze dne 5. 1. 2012 sp. zn. 29 Co 407/2011 ve věci L. V.).
Po prostudování ústavní stížnosti, obsahu napadeného rozhodnutí a spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 14 C 281/2006 Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ze shora provedené rekapitulace jednotlivých soudních rozhodnutí bez dalšího vyplývá, že každý soud na skutkovou problematiku nahlížel jiným prizmatem a aplikoval zcela odlišné právní předpisy. Soud prvního stupně aplikoval trestní řád a v jeho návaznosti zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), po novelizaci zákonem č. 106/2006 Sb., (dále též jen "zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu) se závěrem, že ke dni účinnosti tohoto zákona nárok promlčen nebyl, aby následně dospěl k závěru o jeho promlčení. Odvolací soud konstatoval nesprávnou aplikaci zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu, soudem prvního stupně na projednávanou věc s tím, že podle přechodných ustanovení se měl aplikovat dřívější zákon o odpovědnosti, a to zákon č. 58/1969 Sb. Avšak český právní řád až do účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 82/1998 Sb., neznal pojem nemajetkové újmy, proto v souladu s názorem Ústavního soudu aplikoval na věc čl. 5 odst. 5 Úmluvy se závěrem, že žalobci nárok na náhradu nemajetkové újmy z titulu nezákonného rozhodnutí vznikl, ale tento nárok je promlčen (§ 106 odst. 1 občanského zákoníku). Nejvyšší soud pak konstatoval, že Úmluvu nelze aplikovat, neboť k nezákonnému věznění došlo v roce 1955, Úmluva je závazná pro Českou republiku až od roku 1993, a proto má stěžovatel využít zákon platný v době nezákonného věznění, tj. trestní řád z roku 1950.

Z rekapitulace rozhodnutí vydaných v projednávané věci vyplývá zcela jasně "tápání" obecných soudů, včetně Nejvyššího soudu, podle jakého právního předpisu věc posoudit. Roztříštěnost postupu obecných soudů v obdobných věcech deklarují i stěžovatelem přiložená rozhodnutí, zejména ta, která se týkají nezákonného trestního stíhání a věznění jiných osob v období 50. let, kdy soudy prvních stupňů aplikují povětšinou zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu, zatímco zejména Městský soud v Praze, jako soud odvolací, se ve většině věcí řídí nálezy Ústavního soudu, v poslední době právě nálezem sp. zn. I. ÚS 85/04. Rozhodnutí soudů prvních stupňů proto ruší a vrací zpět k novému projednání se závazným právním názorem, stanovujícím povinnost přihlédnout k závěrům vyjádřeným v označeném nálezu a přímé aplikovatelnosti čl. 5 odst. 5 Úmluvy.

Ve zkoumané věci nelze než konstatovat pochybení Nejvyššího soudu, který jako vrchol soustavy obecných soudů v dané věci zcela rezignoval na svoji zákonnou povinnost sjednotitele judikatury, což je mimo jiné důležité pro zachování předvídatelnosti rozhodování soudů (výsledku procesu) jakožto jednoho z komponentů spravedlivého procesu, a tím i základů demokratického právního státu. K tomuto cíli především slouží institut dovolání a k témuž by mělo sloužit i odůvodnění rozhodnutí o tomto mimořádném opravném prostředku [obdobně nález sp. zn. II. ÚS 289/06 ze dne 11. 6. 2009 (N 138/53 SbNU 717)]. Nadto Nejvyšší soud odmítl respektovat ustálenou judikaturu Ústavního soudu týkající se aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy na obdobné věci.

Nejvyšší soud rovněž pochybil svým tvrzením, že stěžovatel měl postupovat podle shora označeného zákona z 50. let, který v současné době již není ani platný ani účinný, neboť požaduje, resp. navrhuje něco, co nelze vykonat, tedy něco naprosto nemožného. Přikázat něco, co nelze vykonat, znamená právo ničit, protože příkaz, který nelze splnit, slouží jen zmatku, strachu a chaosu (Fuller, L. L.: Morálka práva, Edice Oikúmené, Praha 1998, str. 40).

Navíc Nejvyšší soud zcela pominul, že nárok stěžovatele na odškodnění, a tím i na případnou náhradu za nemateriální újmu se odvíjí až od jeho účasti na rehabilitaci a rozhodnutí z roku 2003 (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003 sp. zn. 15 Tz 67/2003), kterým bylo zrušeno odsuzující rozhodnutí z padesátých let. Teprve od tohoto okamžiku mohl stěžovatel požadovat odškodnění. Nutno doplnit, že v roce 2003 byla Úmluva pro Českou republiku již dávno závazná, a jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 85/04, nárok na náhradu nemateriální újmy byl v období předchozím založen již samotným čl. 5 odst. 5 Úmluvy, který představuje "self-executing" ustanovení, aplikovatelné přednostně před zněním zákona. Jestliže dosavadní právní úprava (bez ohledu na to, zda byla obsažena v zákoně č. 82/1998 Sb. či v zákoně č. 58/1969 Sb.) umožňovala nahrazovat toliko škodu hmotnou, bylo povinností soudů, pod jejichž ochranou se ocitají též základní práva jednotlivce, přednostně aplikovat čl. 5 odst. 5 Úmluvy v tom pojetí, jak vyplývá z judikatury Evropského soudu pro lidská práva. K této aplikaci vybízí i zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, neboť se v tomto konkrétním případě jedná o vězně svědomí z padesátých let.

Samozřejmě čl. 5 odst. 5 Úmluvy není bezbřehý a stejně jako zákon o odpovědnosti za škodu má stanovený korektiv v podobě promlčení. Je přitom zřejmé, že by bylo stěží slučitelné s principem právní jistoty časově zcela neomezené uplatňování příslušných práv. Ústavnímu soudu se tedy stanovení určité časové hranice zmíněné odpovědnosti státu či územních samosprávných celků jeví jako zcela opodstatněné (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 466/10, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Nestanovení časového kritéria do minulosti by mohlo vést k absurdním důsledkům, kdy by se některé subjekty mohly domáhat zadostiučinění, zejména za průtahy, ke kterým došlo před čtyřiceti lety (srov. Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod, Komentář, Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s. 2012, s. 751-752).

V tomto směru bude tedy nutné, aby se Nejvyšší soud zabýval stěžovatelem předloženou argumentací, jak vykládat promlčecí lhůty ve vztahu k čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Zda se nárok na náhradu nemajetkové újmy promlčí podle § 106 odst. 1 občanského zákoníku za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, anebo podle § 106 odst. 2 ve lhůtě deseti let.

Tímto rozhodnutím Ústavní soud nepředjímá, jak Nejvyšší soud v dané věci rozhodne. Jeho povinností bude vyslovit závazný právní názor, jak ve skutkově obdobných věcech postupovat a rozhodovat tak, aby byl zachován základní princip právního státu - právní jistota a z toho vyplývající právo na spravedlivý proces.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a podle § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil označený rozsudek Nejvyššího soudu. Ústavní soud tak rozhodl za souhlasu účastníků s upuštěním od ústního jednání.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.