I. ÚS 3425/13
I.ÚS 3425/13 ze dne 18. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Satoránského, zastoupeného JUDr. Martinem Korbařem, advokátem se sídlem Lublaňská 507/8, Praha 2, proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odbor dopravních přestupků ze dne 11. 11. 2010, proti rozhodnutí Ministerstva dopravy ČR ze dne 29. 4. 2011, č. j. 430/2011-160-SPR/3, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 1A 14/2011 - 36 ze dne 14. 8. 2012 a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 106/2012 - 40 ze dne 28. 8. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. 11. 2013, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí a navrhl jejich zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel se domáhá zrušení napadeného správního rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, jímž byl uznán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, neboť držel při řízení motorového vozidla v ruce hovorové zařízení a řídil, aniž by byl držitelem řidičského oprávnění. Stěžovatel se dále domáhá zrušení rozhodnutí Ministerstva dopravy ČR, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání. Stěžovatel se rovněž domáhá zrušení napadených rozhodnutí správních soudů, protože mu podle jeho názoru nebylo správně doručeno rozhodnutí o zahájení přestupkového řízení společně s předvoláním k ústnímu jednání.

2. Napadenými rozhodnutími správní soudy žalobu i kasační stížnost stěžovatele zamítly, neboť dospěly k závěru, že správní orgán prvého stupně nepochybil při doručování předmětné písemnosti. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku obšírně vysvětlil své závěry o zákonném způsobu doručení předmětné písemnosti. Nejvyšší správní soud rovněž poukázal na možnost účastníka řízení pokusit se zvrátit účinky fikce doručení podle správního řádu.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil stejnou argumentaci jako v řízení před správními soudy.
4. Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavnímu soudu však nezbývá než konstatovat, že k porušení základních práv stěžovatele napadenými rozhodnutími nedošlo. Obecné soudy postupovaly v souladu se zákonem i ústavním pořádkem a své stanovisko stěžovateli řádně objasnily.

6. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. listopadu 2013

Ivana Janů, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.