I. ÚS 3414/11
I.ÚS 3414/11 ze dne 21. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti Vladivoje Kordače a Reginy Kordačové, zastoupených Mgr. Hanou Kuncovou, advokátkou se sídlem Marie Cibulkové 394/19, Praha 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. června 2011 č. j. 53 Co 156/2011-64 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. listopadu 2010 č. j. 27 C 223/2009-39, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

Stěžovatelé napadli a domáhali se zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdili, že jimi bylo zasaženo do jejich ústavně zaručeného práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 až 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zejména mělo dojít k porušení čl. 36 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny.

Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") byla zamítnuta žaloba stěžovatelů proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti na zaplacení částky 180 000.00 Kč jakožto přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve smyslu § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Obvodní soud vyšel z toho, že v daném případě bylo porušeno právo žalobců (stěžovatelů) na spravedlivý proces, takže předpoklady odpovědnosti žalované vedlejší účastnice) byly naplněny, a že jako přiměřené zadostiučinění v penězích jim žalovaná vyplatila částku 70 000.00 Kč, načež - po posouzení konkrétních okolností případu - shledal, že přiznané a již vyplacené zadostiučinění lze pokládat za přiměřené.

Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatelů výše uvedený rozsudek jako věcně správný podle § 219 občanského soudního řádu (o. s. ř.) potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

II. Argumentace stěžovatelů

V ústavní stížnosti stěžovatelé podrobně popisují průběh soudního řízení vedeného u Okresního soudu ve Zlíně, ve kterém byla způsobena předmětná nemajetková újma. Následně shrnují, že nejprve došlo k průtahům v nalézacím řízení, kdy došlo k vydání platebního rozkazu až po uplynutí tří let, po vydání odporu protistranou byla tato vyzvána k vyjádření až po uplynutí dvou let, aniž by uvedený soud stanovil lhůtu, ve které má být vyjádření podáno. Po podání rozsudku trvalo soudu více než rok vyznačení právní moci. Následně, a to až po dvou letech, je soud vyrozuměl, že byla podána žaloba na obnovu řízení. Než došlo v obnoveném řízení na svědecké výpovědi, uplynulo od příslušných událostí 8 let, a protože si svědci již nic nepamatovali, nemohlo být prokázáno jejich tvrzení, což způsobilo, že se svou žalobou nebyli úspěšní. ´ Dále pak stěžovatelé namítají, že byli na svém právu na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem zkráceni, což vyvozují z toho, že opakovaně poukazovali na vícenásobné pochybení soudu prvního stupně, které zapříčinilo, že se řízení prodloužilo, a zároveň umožnilo obnovu řízení a vznik dalších průtahů. Jejich žaloba pak prý byla pochopitelně neúspěšná, neboť ztratily možnost řádného prokázání svých tvrzení. Jejich neúspěch v řízení jim znemožnil žádat po státu majetkovou újmu, která jim díky průtahům vznikla, a to jednak ve výši hodnoty sporu, jednak ve výši soudních poplatků a náhrad nákladů řízení, které museli uhradit. Za rozporuplný považují poukaz obvodního soudu na malý význam sporu s ohledem na skutečnost, že šlo o obchodněprávní spor, a to z důvodu, že žalovanou částku potřebovali na nákup nového vozidla, bez něhož museli ukončit podnikání. Stěžovatelé nesouhlasí ani s tím, že mají nárok pouze na 35 % částky, která by jim jinak náležela, zvláště pokud Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 3930/2009 judikoval, že je možné tuto snížit s ohledem na okolnosti jednotlivého případu o 40 až 50 %.

III. Vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení

Městský soud sdělil, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou, a pokud jde o námitky v ústavní stížnosti obsažené, odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

Obvodní soud vyslovil názor, že stěžovatelé polemizují se soudními rozhodnutími pouze v rovině aplikace § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., resp. s tím, jak obecné soudy s ohledem na konkrétní okolnosti posuzovaného případu stanovily výši zadostiučinění. K tomu dodal, že v době rozhodování mu nebylo ještě známo stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 ani celá řada dalších rozhodnutí, které v současnosti ovlivňují rozhodovací činnost nižších soudů, jak stran výkladu hmotného práva, tak stran náležitostí odůvodnění rozsudku. Přesto však obvodní soud nepovažuje své rozhodnutí za nepřezkoumatelné, neboť z něj vyplývají skutečnosti, na základě kterých rozhodl. Byť odůvodnění neobsahuje v rámci volné úvahy soudu přesný popis mechanismu, jak předpokládá aktuální judikatura, skutečnosti, na základě kterých bylo rozhodnuto, z něho plynou. Obvodní soud má za to, že stěžovatelé přikládali danému řízení větší význam, než byl soudy shledán, kdy jejich újmu subjektivně zvyšuje to, že v původním řízení nebyli úspěšní. Naopak dle jeho názoru procesní neúspěch lze hodnotit jako skutečnost, která význam řízení snižuje, neboť nutno vycházet z objektivního nazírání. Dále má obvodní soud za to, že ochraně majetku zpravidla nelze přisuzovat tak zásadní význam jako v případě ochrany života, zdraví či osobní svobody, navíc v případě podnikatelské činnosti lze předpokládat podnikatelské riziko, včetně vzniku případných soudních sporů, na čemž nic nemění skutečnost, že důsledky podnikatelského neúspěchu mohou ovlivnit celý další život. Odmítá, že by se obecné soudy dopustily libovůle nebo že by se s rozhodujícími skutečnostmi nevypořádaly, a protože nespatřuje v ústavní stížnosti ústavní rozměr, navrhuje odmítnutí, příp. zamítnutí ústavní stížnosti.

Ministerstvo spravedlnosti uvedlo, že napadená soudní rozhodnutí považuje za správná, spravedlivá a v souladu s příslušnými právními předpisy, a vyslovilo názor, že stěžovatelé netvrdí porušení svých ústavně zaručených základních práv, ale že motivem ústavní stížnosti je jejich nesouhlas s výší poskytnutého zadostiučinění.

Ústavní soud zaslal tato vyjádření stěžovatelům k případné replice, ti však dané možnosti nevyužili.
IV. Formální předpoklady projednání návrhu

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve které bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Ústavní soud předně připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze - vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí - považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (třeba i nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad tzv. podústanvího práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do této jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo (tzv. kvalifikovanými) vadami, které mohou mít za následek porušení ústavnosti; o jaké vady se jedná, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že zadostiučinění, které jim bylo vedlejším účastníkem přiznáno ve výši 70 000.00 Kč, nelze považovat za přiměřené, resp. dostatečné, přičemž vyslovují nesouhlas s tím, jak obecné soudy zhodnotily význam předmětu původního soudního řízení pro ně jako poškozené, že nezohlednily to, že v důsledku celkové délky řízení nebyli ve sporu úspěšní a že snížení tohoto zadostiučinění s ohledem na konkrétní okolnosti případu bylo vyšší, než plyne z již citovaného judikátu Nejvyššího soudu. Jak však plyne z výše uvedeného, Ústavnímu soudu nepřísluší rozhodovat o samotné výši přiměřeného zadostiučinění a potažmo ani o věcné správnosti posouzení konkrétních okolností případu z hlediska § 31a odst. 3 zákona č. 182/1998 Sb., pakliže obecné soudy z pravidel plynoucích z uvedeného ustanovení vycházejí, tyto vyloží ústavně konformním způsobem, kdy zohlední dopady ústavně zaručeného základního práva ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny (a v tom rámci právní názory plynoucí z judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva), a své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení odůvodní. Do samotného posouzení konkrétních okolností případu z pohledu zmíněných zákonných kritérií obecnými soudy, tedy do toho, jak obecné soudy zhodnotí tu kterou okolnost a následně některé z hodnocených skutečností přisoudí menší, či naopak větší "váhu", než skutečnosti jiné, Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně "extrémní", vymykající se smyslu a účelu dané právní úpravy.

V souzené věci lze vyvodit, že ústavní stížnost směřuje právě proti takovému posouzení, a v takovém případě se jako nepochybně vhodnějším prostředkem ochrany práv stěžovatelů, než je ústavní stížnost, jeví dovolání, byť jen "nenárokové" [viz § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. v tehdy platném znění]. Daný mimořádní opravný prostředek však podán nebyl, a to dokonce ani za situace, kdy se stěžovatelé dovolávají judikátu Nejvyššího soudu vydaného v době, kdy bylo ukončeno řízení před soudem prvního stupně, s tvrzením, že s ním má být rozsudek odvolacího soudu v rozporu.

Pokud pak jde o jednotlivé námitky v ústavní stížnosti obsažené, Ústavní soud nezjistil, že by tyto měly ústavněprávní rozměr. Stěžovatelé v prvé řadě poukazují na to, že jen v důsledku nepřiměřené délky řízení nebyli v původním soudním sporu vedeném u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 9 C 232/96 úspěšní. Tímto bodem se již zabýval městský soud a dospěl k závěru, že dané úvahy jsou pouze hypotetické. V prvé řadě je otázkou, zda a případně jak lze uváděnou skutečnost zohlednit při rozhodování o výši přiměřeného zadostiučinění. V souzené věci však Ústavní soud tuto otázku nepokládal za potřebné řešit, neboť ze strany stěžovatelů jde o nepodloženou spekulaci; nahlédnutím do příslušného soudního spisu totiž Ústavní soud zjistil, že skutkové závěry obecných soudů jsou postaveny zejména na znaleckém posudku a výpovědi znalce, z nichž plyne, že vady na vozidle vznikly až později, po prodeji vozidla.

Poukazují-li stěžovatelé na to, že neměli finance na zakoupení nového vozu k podnikání a že tak byli připraveni o svůj způsob obživy, načež vyvozují zásadní význam předmětu daného soudního řízení, tato argumentace stojí na předpokladu, že by v původním řízení byli úspěšní, z něhož však Ústavní soud vycházet nemůže (viz výše). Navíc lze bez dalšího sotva dospět k závěru, že kdyby žádné průtahy v řízení nenastaly, k ukončení podnikání stěžovatelů by nedošlo. Tvrzený nedostatek finančních prostředků vznikl primárně v důsledku poruchy předmětného vozidla, resp. toho, že prodávající jejich nároky neuznal, a s jejich okamžitým získáním soudní cestou stěžovatelé počítat nemohli. Ostatně úvahu obvodního soudu o podnikatelském riziku je třeba v daných souvislostech považovat za velmi přiléhavou.

Jestliže stěžovatelé - s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010 sp. zn. 30 Cdo 3930/2009 - namítají, že došlo k nepřiměřenému snížení částky, která by jim náležela, Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že Nejvyšší soud ve zmíněném rozhodnutí odkazuje na svůj rozsudek ze dne 21. 10. 2010 sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, v němž se uvádí, že v případě nižšího významu předmětu řízení pro poškozeného lze uvažovat i o více než 50% snížení "základní částky", a dodává, že skutečnost, zda lze (je třeba) uvažovat o určitém snížení či naopak zvýšení a v jaké výši, náleží posuzovat obecným soudům, a nikoliv Ústavnímu soudu (k důvodům viz výše); z hlediska ústavnosti je podstatné, zda se obecné soudy otázkou významu předmětu řízení zabývaly a zda své závěry náležitě ve svých rozhodnutích odůvodnily, přičemž v daném pohledu pak Ústavní soud nemá, co by jim mohl vytknout.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. listopadu 2013

Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.