I. ÚS 3413/11
I.ÚS 3413/11 ze dne 23. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele T. H., zastoupeného Mgr. Liborem Knotem, advokátem se sídlem Tř. Tomáše Bati 196, 760 01 Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. 3 Tdo 850/2011, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 1. 2011 sp. zn. 2 To 101/2010, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 11. 10. 2010 sp. zn. 61 T 11/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní soud zjistil ze spisu obecného soudu následující.

V záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010 (dále jen "tr. zákoník"), jehož se dopustil jednáním pod bodem 1) rozsudku tím, že "dne 29. 10. 2009 v přesněji nezjištěné době ve večerních hodinách na účelové komunikaci u obce K. vpravo od silnice vedoucí z obce D. do V. O., okres Z., a v osobním motorovém vozidle zn. Honda ACCORD combi vínové barvy, jehož byl uživatelem, na tomtéž místě, fyzicky napadl z dosud nezjištěných důvodů v úmyslu způsobit mu těžkou újmu na zdraví, poškozeného J. Š., a to tak, že jej zejména dosud nezjištěnou střelnou zbraní střelil jednou do pravé nohy do oblasti kolena a dále jej vícekrát udeřil do hlavy a horní poloviny těla, čímž způsobil poškozenému průstřel podkolenní tepny a žíly pravé dolní končetiny v oblasti kolenního kloubu a dále tržnězhmožděnou ránu v levé temenní krajině, zlomeninu temenní kosti, zhmoždění v oblasti levého temenního laloku mozku, zlomeninu horní čelisti a nosních kostí a další tržnězhmožděné rány v oblasti obličeje a krku, a poté poškozeného zanechal na této účelové komunikaci, přičemž na následky utrpěného zranění poškozený na tomto místě zemřel, kdy bezprostřední příčinou smrti bylo vykrvácení z roztržené podkolenní tepny a žíly v důsledku střelné rány"; a dále trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "tr. zák."), kterého se dopustil jednáním pod bodem 2) rozsudku tím, že "dne 7. 10. 2009 v přesněji nezjištěné době v odpoledních hodinách ve Z., si bez souhlasu P. M., ponechal jeho legálně drženou samonabíjecí pistoli ČZ vzor 75 B ráže 9 mm Luger, a 200 ks nábojů ráže 9 mm Luger, a to poté, co si M. po dohodě s H. odložil zbraň s náboji do jím užívaného osobního motorového vozidla značky Honda Accord, a které bylo zaparkováno u tetovacího studia VIPER Caffee a tatoo v ulici V. ve Z., a se kterou poté chtěli jít společně střílet na střelnici, přičemž H. s vozidlem a se zbraní bez P. M. odjel a i přes opakované výzvy zbraň s náboji odmítl vrátit a do současné doby ji nevrátil".

Za to byl stěžovatel odsouzen podle § 145 odst. 3 trestního zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Dále bylo obviněnému stěžovateli uloženo podle § 228 odst. 1 tr. ř. zaplatit na náhradě škody poškozeným v rozsudku uvedené peněžní částky. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného D. K.

Stěžovatel byl současně podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, jímž měl společně se spoluobviněným spáchat přípravu trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 7 odst. 1 k § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. jako spolupachatel podle § 9 odst. 2 tr. zák., neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

Vrchní soud v Olomouci v záhlaví uvedeným usnesením rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, částečně zrušil ve zprošťujícím výroku podle § 226 písm. b) tr. ř. ohledně stěžovatele a podle § 259 odst. 1 tr. ř. jej v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. Odvolání stěžovatele a spoluobviněného byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta.

Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako podané z jiného než zákonného důvodu dle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

[Poznámka: Ústavní soud k tomu dodává, že takto vyjádřený odmítací důvod není přesný, neboť Nejvyšší soud část dovolání (kvazi)meritorně přezkoumal (to zejména na str. 6 dole a str. 7 a 8 napadeného usnesení, kde zejména argumentuje na podporu svého závěru o neexistenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů)].

II.

Stěžovatel navrhl v ústavní stížnosti zrušit v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů pro porušení svých základních práv specifikovaných v ústavní stížnosti (hlavně práva na spravedlivý proces). V konkrétnostech namítá zejména následující.

1) Stěžovatel vyjadřuje svůj zásadní nesouhlas se způsobem, jak se s námitkou možné manipulace s důkazy či jejich selekce ze strany policie vypořádal soud prvního stupně. Ten pouze konstatoval, že "úvahy o možné manipulaci s důkazy ze strany policie za prvé postrádají motivační důvod této činnosti ze strany policie a za druhé je podle nalézacího soudu nemyslitelné, aby Policie ČR, tedy policie demokratického a platnými zákony řídícího se státu, úmyslně takto postupovala". Nelze tak vyloučit situaci, že z důkazů nashromážděných v průběhu přípravného řízení mohly být soudu předloženy pouze důkazy "důležité" - tedy důkazy podporující verzi obžaloby. Stěžovatel proto navrhuje, aby Ústavní soud od příslušných orgánů činných v trestním řízení vyžádal tzv. "pomocný materiál spisu", který je vyšetřujícím orgánem Policie České republiky veden dle čl. 25a odst. 1 písm. b) závazného pokynu policejního prezidenta č. 200/2007, kterým se vydává skartační a spisový řád Policie České republiky, v platném znění. Je totiž pravděpodobné, že v tomto pomocném materiálu spisu budou dohledány důkazy - např. ohledně zajištění a vyhodnocení pachových stop či biologických stop pro účely DNA analýzy, které do "řetězce nepřímých důkazů" zmiňovaného nalézacím soudem zapadat nebudou.

2) Stěžovatel zejména soudu prvního stupně vytýká, že se s důkazy provedenými v řízení před soudem, které vyvracejí nebo zeslabují vinu stěžovatele, v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval naprosto nedostatečně nebo vůbec (např. výsledky zkoumaní DNA), stejně tak jako se věcně nevypořádal ani s již zmiňovanými závažnými indiciemi o existenci takových důkazů, které by mohly vyvrátit nebo zeslabit vinu stěžovatele (pachové stopy). Důkaz pachovou zkouškou (stopou) je důkazem podpůrným, nicméně za situace, kdy proti stěžovateli existují pouze nepřímé důkazy, může jít o důkaz zcela zásadní.

3) Stěžejním důkazem, o který nalézací soud opřel svůj závěr o stěžovatelově vině, jsou podle stěžovatele výpovědi spoluobžalovaného D. K. z přípravného řízení (ze dne 6. 11. a 14. 12. 2009), které za situace, kdy jmenovaný u hlavního líčení vypovídat odmítl, byly nalézacím soudem jako důkaz čteny. Stěžovatel má za to, že se jedná o důkaz z procesního hlediska v řízení před soudem nepoužitelný. Předmětné výpovědi byly učiněny v době, kdy oba dva, stěžovatel i spoluobžalovaný D. K., byli společně obviněni a poté vyslýcháni pouze a jen v souvislosti se skutkem uvedeným pod bodem 1) odsuzující části rozsudku soudu prvního stupně. Sdělení obvinění ze spáchání dalších skutků, pro které byla na stěžovatele a D. K. nakonec podána obžaloba, následovala až s dosti značným časovým odstupem. Jestliže bylo trestní stíhání D. K. pro tento nejzávažnější skutek ještě před skončením přípravného řízení pravomocně zastaveno, neměly být výpovědi jím učiněné k tomuto skutku v postavení spoluobviněného použity (čteny) v řízení před soudem, kde obžalovaným pro tento skutek byl již pouze stěžovatel. Opačný postup, který však byl v této trestní věci obecnými soudy akceptován, otevírá prostor pro dosti diskutabilní taktiku orgánů činných v trestním řízení, kdy společná obžaloba je formálně podána pro další méně závažný skutek i proti původně spoluobviněnému, který tak ve společném řízení vystupuje formálně jako spoluobžalovaný, aby v případě, že v řízení před soudem z různých důvodů vypovídat odmítne, "byl formálně zhojen důkaz čtením jeho výpovědi z přípravného řízení". Je však nepochybné, že z pohledu tohoto konkrétního skutku, pro nějž bylo proti němu trestní stíhání zastaveno, se již fakticky nachází v jiném procesním postavení, čemuž by správně odpovídalo vyloučení takové věci k samostatnému řízení a vyslechnutí dotyčného jako svědka.

4) Obecné soudy docházejí k závěru o vině stěžovatele skutkem uvedeným pod bodem 1) odsuzující části rozsudku soudu prvního stupně, přestože o průběhu skutkového děje, pokud jde přímý kontakt stěžovatele s poškozeným, jim na základě provedeného dokazování de facto není nic známo. Soud I. stupně v odůvodnění svého rozhodnutí dle stěžovatele není na základě provedeného dokazování schopen ničeho jiného než pouhých spekulací o průběhu událostí na místě činu a jejich důvodech, které, pak sám vzápětí několikrát označí za neprokázané hypotézy.

5) Stěžovatel namítá též porušení principu presumpce neviny a zásady " in dubio pro reo ".

6) Konečně stěžovatel tvrdí, že odvolací soud bez bližšího odůvodnění odkázal na skutková zjištění nalézacího soudu, která pokládal za správná, a dovodil, že ani řízení, které vydání stěžovatelem napadeného rozhodnutí předcházelo, netrpí podstatnými vadami.
III.

Ústavní soud dospěl k těmto závěrům.

Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv i svobod fyzické nebo právnické osoby.

Co do skutkové roviny (trestního) řízení, platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.

V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv či svobod stěžovatele neshledal.

Z hlediska ústavněprávního je třeba uvést, že obecné soudy ohledně spáchání shora citovaných trestných činů stěžovatelem opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu ust. § 2 odst. 5 trestního řádu. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému závěru o spáchání předmětného skutku, prostého zjevného faktického omylu či excesu logického. Současně se uspokojivě vypořádaly s námitkami předkládanými obhajobou v rámci celého trestního řízení a s jejími návrhy na doplnění dokazování. I kdyby však napadené skutkové závěry byly z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To však v dané věci zjištěno nebylo.

Za tohoto stavu nelze soudům - i pokud jde o právní posouzení věci (resp. jejích jednotlivých částí) - nic podstatného vytknout. Jejich rozhodnutí postrádají prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.

IV.

V konkrétnostech dodává Ústavní soud následující.

Pokud jde o stěžovatelovu námitku sub II. 1) tohoto usnesení Ústavního soudu (tedy, jak se vypořádal nalézací soud s jeho námitkou o možné manipulaci s důkazy či jejich selekce ze strany policie), stěžovatel nesprávně uvádí, že se krajský soud omezil jen na obecné konstatování toho, co stěžovatel v ústavní stížnosti cituje. Totiž, stěžovatel opomíjí předcházející část rozsudku krajského soudu. Krajský soud na námitku stěžovatele reagoval i konkrétně, a to následovně: "Výpovědi policistů by podle obhajoby měly objasnit, zda policie některé nalezené stopy neodsunula a nemanipulovala tak v průběhu řízení s reálnými důkazy. Tato alternativa byla vyslovena i v rámci závěrečné řeči obhajoby. V dané problematice se vyjádřil i státní zástupce, který uvedl, že v rámci přípravného řízení byl již přítomen na místě vytýkaného jednání bezprostředně po zjištění nálezu mrtvoly J. Š. a sám může vyloučit jakékoliv manipulování s nalezenými důkazy. Nalézací soud po prostudování spisového materiálu a především listinných důkazů ohledání místa činu a sepisu nalezených stop dospívá k závěru, že této činnosti byla věnována spíše nadprůměrná pozornost a úvahy o možné manipulaci s důkazy ze strany policie za prvé postrádají motivační důvod této činnosti ze strany policie a za druhé je podle nalézacího soudu nemyslitelné, aby Police ČR..." (č. l. 1520).

Takové vypořádání se s námitkou stěžovatele považuje Ústavní soud za dostatečné i z pohledu ústavně právního.

Ústavní soud dodává, že uvedená stěžovatelova námitka je pouhou spekulací (typu, že "nelze vyloučit" manipulaci s důkazy a jejich selekci apod.), bez adekvátní konkretizace důvodů, na jejichž základě by bylo možné usuzovat na její opodstatněnost. V této souvislosti nelze opomenout, že návrh na vyžádání tzv. "pomocného materiálu spisu" od Policie stěžovatel v řízení např. před odvolacím soudem neuplatnil (srov. č. l. 1544 a násl., 1560 a násl., 1562 a násl.); i proto nemůže úspěšně tento návrh předkládat nyní, tj. v ústavní stížnosti. Tu lze odkázat na ustálenou a obecně známou judikaturu Ústavního soudu.

Stěžovatel v další námitce sub II. 2) tohoto usnesení Ústavního soudu uvedl, že se nalézací soud s důkazy, které vyvracejí nebo zeslabují jeho vinu, v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval naprosto nedostatečně nebo vůbec. Ani zde mu nelze přisvědčit, neboť - podle přesvědčení Ústavního soudu - se nalézací soud se všemi důkazy vypořádal řádně a tudíž ústavně konformně. Ostatně, sám stěžovatel konkrétně namítá jen výsledky zkoumání DNA a neexistenci pachové stopy; tu lze odkázat na č. l. 1526 - 1527, kde se nalézací soud s těmito námitkami konkrétně, řádně, přesvědčivě vypořádal.

Stěžovatel v námitce sub II. 3) tohoto usnesení napadl procesní nepoužitelnost výpovědi spoluobžalovaného D. K. z přípravného řízení (ze dne 6. 11. a 14. 12. 2009). I s touto námitkou se však nalézací soud řádně a přesvědčivě vypořádal (č. l. 1525); zdůraznil, že výpověď spoluobžalovaného není primárním usvědčujícím důkazem, a že nejzávažnějším důkazem je výpověď svědka N.; vina stěžovatele je prokázána i množstvím důkazů nepřímých. I odvolací soud v napadeném rozsudku tuto námitku stěžovatele řádně a přesvědčivě reflektoval (č. l. 1572).

Stěžovatel pod námitkou sub II. 4) tohoto usnesení Ústavního soudu uvedl, že obecné soudy docházejí k závěru o jeho vině skutkem uvedeným pod bodem 1) odsuzující části rozsudku soudu prvního stupně, přestože o průběhu skutkového děje, pokud jde přímý kontakt stěžovatele s poškozeným, jim na základě provedeného dokazování de facto není nic známo. Tvrdí, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí předkládá pouhé spekulace o průběhu událostí na místě činu a jejich důvodech, které, pak sám vzápětí několikrát označí za neprokázané hypotézy.

I tato námitka stěžovatele je lichá. Zde lze poukázat (též) na str. 6-7 napadeného usnesení Nejvyššího soudu: "...v případech, kdy soud nemá k dispozici doznání pachatele, nelze vyloučit situaci, kdy se nepodaří plně objasnit některé skutečnosti, zejména pak motiv činu. To však v obecné rovině nebrání tomu, aby byl skutek dostatečně specifikován ve skutkové větě rozsudku, a to i přesto, že určité skutečnosti budou označeny za "dosud nezjištěné". V projednávaném případě je popis skutku i přes tento nedostatek s ohledem na zákonné znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku plně vyhovující." Hlavně lze však odkázat na přesvědčivé pasáže napadeného rozsudku nalézacího soudu o průběhu skutku pod 1) výroku o vině krajského rozsudku (zejména č. l. 1522-3).

Ani stěžovatelova námitka porušení principu presumpce neviny a zásady "in dubio pro reo" není opodstatněná. Princip "in dubio pro reo" znamená, že zůstanou-li po pečlivém provedení a zhodnocení všech reálně dostupných důkazů důvodné pochybnosti o vině obviněného, je nutno rozhodnout v jeho prospěch. Z hlediska dodržení principu in dubio pro reo je nutno zkoumat, zda jsou provedené důkazy dostačující a zda jejich hodnocení umožňuje závěr, že o vině obviněného nejsou důvodné pochybnosti; takové pochybnosti však v dané věci právem shledány nebyly.

Konečně, porušení stěžovatelových základních práv nelze shledat ani se zřetelem na jeho námitku, že odvolací soud bez bližšího zdůvodnění odkázal na skutková zjištění nalézacího soudu, která pokládal za správná. Jednak platí, že samotný odkaz - pro konsensus a stručnost - na řádnou a přesvědčivou argumentaci soudu nižšího stupně nelze považovat za porušení práv na spravedlivý proces, jednak není pravdou, že by odvolací soud v napadeném usnesení na napadený rozsudek nalézacího soudu totiž odkázal (srov. č. l. 1572-3). V tomto směru se stěžovatel mýlí.

IV.

Za tohoto stavu Ústavní soud dospěl k závěru, že k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele zjevně nedošlo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. července 2012

Vojen Güttler předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.