I. ÚS 341/05
I.ÚS 341/05 ze dne 9. 1. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele T. L. X., zastoupeného JUDr. Alenou Jirovcovou, advokátkou v Jičíně, Šafaříkova 161, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 3 Tdo 151/2005-443 ze dne 2. 3. 2005 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 10 To 26/2004-406 ze dne 15. 4. 2005, takto :
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění :

Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 3 Tdo 151/2005-443 ze dne 2. 3. 2005, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti rovněž napadenému usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 10 To 26/2004-406 ze dne 15. 4. 2004. Citovaným usnesením Vrchního soudu v Praze bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 48 T 12/2003-352 ze dne 23. 1. 2004, jímž byl uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 a 2 písm. a), odst. 3 trestního zákona a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) trestního zákona zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 57 odst. 1 a 2 trestního zákona mu byl uložen trest vyhoštění na neurčito. Napadenými rozhodnutími byla podle jeho názoru porušena ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech: Od počátku trestního řízení popíral jednání, které mu bylo kladeno za vinu. Byl usvědčován poškozenou, která však měnila své výpovědi a svědky - pachateli, kteří nevypovídali spontánně, ale návodově prostřednictvím tlumočnice. Již v přípravném řízení vyžadoval konfrontaci, bezdůvodně mu však nebylo vyhověno. Dále stěžovatel namítal nesprávnou právní kvalifikaci, pokud jeho jednání bylo posuzováno jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 3 tr. zákona a tvrdil, že mělo být posuzováno stejně jako jednání odsouzených H. T. L. a T. V. T., tj. podle § 234 odst. 1, 2a tr. zákona. Obecným soudům rovněž vytýkal neprovedení navrhované konfrontace, kdy by ho svědci nikdy "tváří v tvář" neoznačili jako spolupachatele. Namítal rovněž nesprávné zhodnocení výpovědí svědků - pachatelů, kteří v rozporu s výpovědí poškozené popírali útok se zbraní. Rovněž namítal, že v řízení nebylo prokázáno, zda všechny pistole byly střelby schopné a zda se nejednalo o makety. Zásadně však obecným soudům vytýkal nesprávnou právní kvalifikaci skutku. Navrhl proto, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.

V doplnění ústavní stížnosti ze dne 17. 6. 2005 stěžovatel ještě uvedl, že neměl v průběhu trestního řízení možnost se k trestní věci kladené mu za vinu plně vyjádřit. Ani soud prý mu nedal prostor pro svobodnou výpověď. Upozornil na porušení trestního řádu v předmětné věci, zejména na ustanovení § 101 a násl., kdy svědci - spolupachatelé, ale i další svědci byli seznámeni s obsahem výpovědí účastníků v dané trestní věci před svým výslechem.

Nejvyšší soud ČR ve vyjádření uvedl, že v rovině trestně právní odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde konstatoval, že skutkovým zjištěním, tak jak byla zjištěna na podkladě provedených a vyhodnocených důkazů, odpovídá i přijatá právní kvalifikace jednání stěžovatele. Je přesvědčen, že v řízení nedošlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. Vrchní soud v Praze ve stručném vyjádření uvedl, že svůj postoj v projednávané věci vyjádřil v usnesení, na jehož obsah plně odkázal. Krajský soud v Ústí nad Labem ve stručném vyjádření uvedl, že v hlavním líčení byly provedeny všechny důkazy nezbytné pro rozhodnutí ve věci. Konfrontace stěžovatele s vyslýchanými svědky nebyly provedeny, neboť soud neshledal za potřebné je provádět, jestliže všichni svědci byli vyslýcháni v hlavním líčení před stěžovatelem, který jim pokládal otázky a vyjadřoval se k jejich výpovědím.

Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud uvedená vyjádření za základ svého zjištění a rozhodnutí, neboť nic nového oproti napadeným rozhodnutím nepřinášejí.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 48 T 12/2003 vedený u Krajského soudu v Ústí nad Labem. Ze spisu zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 48 T 12/2003-352 ze dne 23. 1. 2004 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 trestního zákona a byl odsouzen podle § 234 odst. 3 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání 12 let; pro výkon trestu byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl stěžovateli podle § 57 odst. 1, odst. 2 trestního zákona uložen trest vyhoštění na neurčito. V odůvodnění rozsudku se soud podrobně zabýval všemi důkazy, hodnotil je a vyvodil z nich skutková zjištění, která posoudil podle citovaných ustanovení trestního zákona.

Proti rozsudku soudu I. stupně podal stěžovatel odvolání, v němž namítal, že soud I. stupně nesprávně hodnotil provedené důkazy a na tomto základě dospěl k nedostatečně důkazy podloženému závěru o jeho vině. Poukazoval na svou obhajobu, v níž tvrdil, že se stíhaného skutku nedopustil. Kritizoval také nesprávnou právní kvalifikaci a tvrdil, že jeho jednání mělo být posouzeno podle § 234 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona a nikoliv ještě i podle odst. 3 téhož předpisu. Namítal rovněž nepřiměřenost uloženého trestu. Odvolání stěžovatele bylo usnesením Vrchního soudu v Praze č.j. 10 To 26/2004-406 ze dne 15. 4. 2004 zamítnuto. V odůvodnění napadeného usnesení se tento soud podrobně zabýval vznesenými námitkami a přezkoumal rozsudek soudu I. stupně jak z hlediska skutkových zjištění, tak i z hlediska použité právní kvalifikace.

Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze napadl stěžovatel dovoláním, v němž namítal pochybení soudu I. stupně, spočívající v nesprávné právní kvalifikaci skutku, které neodstranil ani odvolací soud. Nejvyšší soud ČR usnesením č.j. 3 Tdo 151/2005-443 ze dne 2. 3. 2005 dovolání odmítl. Dovolání posoudil jako přípustné, avšak jako zjevně neopodstatněné. Konstatoval, že soudy obou stupňů při právním posouzení žalovaného skutku nepochybily a že právní kvalifikaci jednání stěžovatele určily zcela v souladu s učiněnými skutkovými zjištěními, která nelze v řízení o dovolání zpochybňovat.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv nebo svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů a vyvozenými skutkovými zjištěními a použitou právní kvalifikací skutku.

Obecně lze konstatovat, že Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací praxi jednoznačně vyslovil, že proces dokazování a hodnocení důkazů je vlastní věcí obecných soudů, do níž mu nepřísluší zasahovat, pokud obecné soudy v tomto procesu postupují v souladu s příslušnými předpisy a v hranicích vymezených zásadou volného hodnocení důkazů. Tomu obecné soudy v souzené věci nepochybně dostály.

Konkrétní námitky, týkající se svědeckých výpovědí, nelze považovat za skutečnosti vybočující z hranic vymezených zásadou volného hodnocení důkazů. Soud I. stupně se v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně zabýval všemi provedenými důkazy, hodnotil je jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a přesvědčivě se vypořádal s nejasnostmi a rozpory v jednotlivých výpovědích. Pokud stěžovatel namítal, že v přípravném řízení požadoval konfrontaci se svědky, pak oproti tomu z vyšetřovacího spisu vyplývá, že při závěrečném prostudování spisu požadoval provedení rekonstrukce skutku v bytě poškozené. Policejní orgány tuto rekonstrukci neprovedly, leč to řádně zdůvodnily. Námitka týkající se neprovedení konfrontace se svědky - pachateli před obecnými soudy není rovněž na místě, neboť všichni svědci byli slyšeni v hlavním líčení před soudem I. stupně, kdy měl stěžovatel možnost je slyšet, klást jim otázky a vyjadřovat se k jejich výpovědím. Této možnosti také využil. To vede k závěru, že dodatečně uplatněná námitka (nevytvoření prostoru pro možnost obhajoby) je rovněž neopodstatněná. Neprovedení toliko formální konfrontace proto nelze považovat za porušení spravedlivého procesu. Další námitkou nesprávné právní kvalifikace se zabývaly jak odvolací soud, tak i dovolací soud a jejich závěry považuje Ústavní soud za přijatelné i z hlediska ústavněprávního. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel ještě namítal, že došlo k porušení § 101 a násl. trestního řádu, protože svědkové - spolupachatelé, ale i další svědkové byli seznámeni s obsahem výpovědi v dané trestní věci před svým výslechem. K této námitce Ústavní soud na základě přezkoumání spisu nepřisvědčil, protože ze spisu vyplývá, že svědci byli konfrontováni se svými výpověďmi z přípravného řízení a soud vedl výslechy k odstranění rozporů a nejasností v těchto výpovědích, což je v souladu s citovaným ustanovením trestního řádu. Konečně pokud jde o námitku, že nebylo prokázáno, že všechny zbraně byly schopny střelby, konstatuje Ústavní soud, že tato námitka nebyla uplatněna ani v odvolání ani v dovolání a poprvé byla vznesena v ústavní stížnosti. Ústavní soud se jí proto - v souladu s ustálenou judikaturou - dále nezabýval.

V předmětné věci Ústavní soud neshledal porušení práva na spravedlivý proces tak, jak je definován jak Úmluvou, tak i Listinou základních práv a svobod. Dospěl k závěru, že obecné soudy v celém řízení postupovaly v souladu s příslušnými hmotněprávními i procesními předpisy, aplikovaly jednoduché právo ústavně konformním způsobem a základní práva a svobody stěžovatele neporušily.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. ledna 2006

František Duchoň předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.