I. ÚS 3400/16
I.ÚS 3400/16 ze dne 24. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. Š., zastoupeného Mgr. Ondřejem Toulem, advokátem se sídlem Na Poříčí 19, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci č. j. 0 P 217/2008-1823 ze dne 18. 12. 2015 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 56 Co 169/2016-1863 ze dne 29. 6. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv, chráněných čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z obsahu přiloženého listinného materiálu Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem č. j. 0 P 217/2008-1823 ze dne 18. 12. 2015 Okresní soud v Olomouci (dále též "okresní soud") zamítl návrh stěžovatele na snížení výživného pro jeho nezletilou dceru (výrok I.) a rozhodl, že výživné, které bylo stanoveno naposledy rozsudkem téhož soudu ze dne 24. 9. 2009, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 3. 2010, v částce 20 000 Kč měsíčně k rukám matky, se mění tak, že výživné v částce 10 000 Kč měsíčně je stěžovatel povinen platit k rukám matky a výživné v částce 10 000 Kč na účet zřízený pro nezletilou. Soud současně určil, že s finančními prostředky na tomto účtu je možno nakládat pouze dvěma způsoby - s písemným souhlasem obou rodičů nebo po předchozím schválení opatrovnickým soudem, a to až do doby dovršení 18 let věku nezletilé (výrok II.). Dále okresní soud zamítl návrhy stěžovatele, aby matce byla uložena povinnost poskytnout součinnost ve věci vyřízení australského občanství a australského pasu nezletilé, a aby matce bylo uloženo hradit mu prokázané cestovní náklady na realizaci styku (výroky III. a IV.). Konečně soud žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok V.).

K odvolání stěžovatele i matky nezletilé Krajský soud v Ostravě (dále též "krajský soud") rozsudkem č. j. 56 Co 169/2016-1863 ze dne 29. 6. 2016 rozhodnutí soudu prvního stupně v napadených výrocích I., II. a V. potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěry okresního soudu, že od doby, kdy soudy rozhodly o předchozím návrhu stěžovatele na snížení výživného (do podání projednávaného návrhu uplynulo 10 měsíců), nedošlo na straně rodičů k výživě povinných ani na straně nezletilé k tak výrazné změně poměrů, která by musela mít za následek snížení výživného. Jedinou novou skutečností na straně otce představovalo narození dalšího syna, což však bez dalšího není důvodem pro snížení výživného, ale pouze v návaznosti, že by se tato nová vyživovací povinnosti podstatně promítla do finančních poměrů stěžovatele. Nic takového podle názoru obecných soudů ovšem nenastalo, když finanční a majetkové poměry stěžovatele, jakož i celková životní úroveň jsou nadále vysoce nadstandardní.

Stěžovatel s rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí, což dal najevo v ústavní stížnosti. Je přesvědčen, že obecné soudy se dopustily libovůle při hodnocení důkazů, neboť pominuly důkazy, které jim předložil, popřípadě je interpretovaly v rozporu s jejich obsahem. To se týkalo např. oznámení daňového úřadu v Austrálii, ze kterého je patrné, že v dané zemi nemá žádnou daňovou povinnost a tedy ani příjem, dále smluv o půjčkách uzavřených mezi ním a jeho dcerou E. Š., které svědčí o tom, že si musí na živobytí a úhradu výživného v současné době půjčovat. Stěžovatel opakovaně tvrdil, že jeho ekonomická situace se od doby poslední úpravy výživného zásadně změnila v důsledku toho, že ztratil příjmy z podnikatelské činnosti a narodily se mu dvě děti, ke kterým má vyživovací povinnost. Tyto skutečnosti dle mínění stěžovatele obecné soudy nejen že zcela ignorovaly, ale naopak jej nedůvodně, aniž by mělo takové tvrzení oporu ve spisovém materiálu, osočovaly z realizace účelových majetkových transakcí. Převody majetku na straně matky, jakož i její možnost dosažení většího příjmu, přitom obecné soudy do rozhodnutí o výživném nepromítly, čímž podle stěžovatele porušily zásadu rovnosti stran sporu. Kriticky se stěžovatel vyjádřil rovněž k úvaze krajského soudu, že vzhledem k nemožnosti zjistit skutečné příjmové, finanční a majetkové poměry stěžovatele je nutno vycházet z premisy, že jeho poměry se od doby posledního rozhodnutí ve věci nijak nezměnily. Uvedené závěry, uznávající rezignaci obecných soudů na povinnost prokázat nadevší pochybnost skutkovou stránku věci, označil stěžovatel za protiústavní a v právním státě nepřípustné.
Ústavní soud zvážil námitky stěžovatele i obsah napadených soudních aktů, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

V předloženém stížnostním návrhu stěžovatel uplatňuje námitky týkající se převážně způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy a z nich vyvozovaných skutkových zjištění stran jeho majetkových poměrů, životní úrovně a schopnosti plnit vyživovací povinnost k nezletilé dceři v původně stanovené výši. I přes namítaný ústavněprávní rozměr se jedná toliko o polemiku se závěry obecných soudů, která staví Ústavní soud do role třetí instance, která mu však, jak již výše naznačil, v zásadě nepřísluší. Ústavní soud stojí na stanovisku, že určení výše výživného v konkrétním případě (jeho "přiměřenosti" z hledisek uvedených v § 913 a § 915 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014, resp. v § 85 odst. 2, 3, § 96 odst. 1 zákona o rodině, ve znění účinném do 31. 12. 2013), či posouzení, zda se podstatně změnily okolnosti, které jsou rozhodující pro výši a další trvání výživného ve smyslu § 923 občanského zákoníku (či § 99 zákona o rodině), a v tom rámci zhodnocení zjištěných skutečností je věcí obecné justice. Ke kasaci soudem přijatého rozhodnutí přistupuje Ústavní soud pouze tehdy, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].

Pochybení zmiňovaného charakteru v projednávané věci nicméně shledáno nebylo. Ústavní soud je naopak toho názoru, že jak okresní soud, tak i krajský soud náležitě zjistily skutkový stav věci, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v průběhu řízení najevo a vycházely z dostatečného množství relevantních podkladů klíčových pro posouzení otázky, zda v příjmech a výdělkových schopnostech stěžovatele došlo k takovým změnám, které by odůvodňovaly přijetí změny (snížení) stanovené výše výživného ve vztahu k nezletilé dceři, přičemž svá rozhodnutí také řádně odůvodnily. Obecné soudy, mimo jiné, logicky, přesvědčivě a vyčerpávajícím způsobem (alespoň pro Ústavní soud) vysvětlily, proč považují důvody, pro které se stěžovatel od poslední úpravy výživného zbavil majetku a příjmu z podnikání, za nevěrohodné a nepřesvědčivé. Provedené důkazy řádně zhodnotily, přičemž akcentovaly účelovost majetkových kroků stěžovatele v posledních letech. Zejména s tímto závěrem není stěžovatel evidentně spokojen, což ovšem neznamená, že by jeho nespokojenost měla být důvodem pro zásah Ústavního soudu. Podle ustanovení § 913 odst. 2 občanského zákoníku je při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného třeba také zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Výklad naposledy citovaného ustanovení však přísluší zásadně obecným soudům, což se také ústavně konformním způsobem stalo a v žádném případě nedošlo k excesivnímu postupu, který by měl vést Ústavní soud ke zrušení napadených rozhodnutí. Samotný fakt, že výsledek řízení před obecnými soudy neodpovídal představám stěžovatele, nelze přitom hodnotit jako porušení práva na spravedlivý proces, neboť to v žádném případě nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.

Neobstojí rovněž stěžovatelovo tvrzení o porušení rovnosti účastníků řízení. Rovné postavení účastníků řízení ve své podstatě znamená, že každé procesní straně má být dána přiměřená možnost přednést svoji záležitost za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana. V civilním řízení přichází do úvahy především právo na přístup k soudu, tj. možnost domáhat se stanoveným postupem ochrany svých práv u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny), možnost osobně se účastnit řízení (čl. 38 odst. 2 Listiny), být roven s ostatními účastníky řízení zejména v procesu dokazování (čl. 37 odst. 3 Listiny) a dosáhnout rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Z odůvodnění rozsudků okresního a krajského soudu nevyplývá, že by stěžovatel byl ve svých procesních právech jakkoliv krácen či dokonce výrazně znevýhodněn vůči matce své dcery. Stěžovateli nebylo bráněno v přístupu k soudu, byla mu dána možnost, aby uplatnil svoje návrhy a tvrzení, navrhl důkazy k podpoře svých tvrzení, reagoval na návrhy a tvrzení protistrany a čerpal opravné prostředky. Těchto práv stěžovatel zjevně využil.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud proto postupoval dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předloženou ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. května 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.