I. ÚS 3399/13
I.ÚS 3399/13 ze dne 29. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů a Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele 1) Martina Rippla, zastoupeného JUDr. Davidem Mášou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Křemencova 185/1, a 2) JUDr. Davida Máši, advokáta, bez právního zastoupení, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2013, č. j. 55 Co 29/2013-65, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Stručné odůvodnění:

I.

Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") svým rozsudkem ze dne 31. 7. 2013, č. j. 55 Co 29/2013-65, výrokem I. změnil rozsudek soudu I. stupně jen tak, že se konstatuje porušení práva stěžovatele na vydání rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě, jinak se potvrzuje, a výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. V odůvodnění odvolací soud uvedl, že oproti soudu I. stupně shledal nesprávný úřední postup podle § 13 odst. 1 věta druhá zákona č.82/1998 Sb., nicméně považuje vzhledem k nepatrnému významu původního řízení pro stěžovatele za dostačující formu zadostiučinění toliko konstatování porušení práva. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud dle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř.

Včas podanou ústavní stížnosti, která splňuje i další náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadá stěžovatel rozsudek odvolacího soudu, kterým mělo dojít k porušení ústavně zaručeného práva na vlastnictví, práva na rovnost ve vztahu k jiným osobám a dále se stěžovatel cítí být dotčen chybějícím odůvodněním ohledně nákladů řízení, čímž mělo dojít ke svévoli a libovůli. Podle stěžovatele odvolací soud měl postupovat formou poměrného rozdělení nákladů, což by bylo spravedlivé. Oproti tomu současné rozhodnutí zasahuje do majetkové sféry stěžovatele, neboť odvolací soud ubírá stěžovateli majetek, který by jinak nabyl, a to zvláště v řízení, v němž rozhodnutí záleží na posouzení soudu. Stěžovatel odvolacímu soudu dále vytýká, že mu nepřiznal dostatečné zadostiučinění v penězích, které jinak v obdobných případech přiznává. Advokát se potom cítí být dotčen tím, že mu bylo zasaženo do jeho práva na podnikání a odměnu za práci. Navíc vzhledem k tomu, že práce advokáta není doceněna přiznáním náhrady nákladů řízení, si stěžovatel advokáta jistě příště nezvolí. Na závěr jak stěžovatel, tak advokát navrhují, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno.
II.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Ústavní soud se v minulosti také opakovaně zabýval otázkou výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou průtahy v řízení a závěry dosavadní judikatury shrnul ve svém nálezu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11 (N 45/64 SbNU 551). V tomto nálezu Ústavní soud uvedl, že rozhodování o přiznání zadostiučinění sestává z povahy věci ze tří kroků. Prvním krokem je zodpovězení otázky, zda bylo vydáno nezákonné rozhodnutí nebo zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Bylo-li tomu tak, je třeba posoudit, zda v jeho důsledku vznikla určité osobě nemateriální újma. Jsou-li splněny uvedené předpoklady, musí být nakonec rozhodnuto o formě zadostiučinění a její výši v případě, že se za nejadekvátnější formu zadostiučinění jeví přiznání finanční náhrady nemajetkové újmy. Kritéria pro její určení zakotvuje ustanovení § 31a odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb. Jejich posouzení je primárně otázkou aplikace jednoduchého či "podústavního" práva, k němuž je povolán v první řadě příslušný správní úřad, jenž při uplatnění nároku na zadostiučinění jedná za stát, a následně obecné soudy při rozhodování o civilní žalobě proti státu, nebyl-li žadatel spokojen s formou zadostiučinění spokojen (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. II. ÚS 5/13).

V posuzovaném případě stěžovatel svou ústavní stížností brojí proti právnímu posouzení odvolacího soudu ohledně nepřiznání dostatečného zadostiučinění v penězích. Stěžovatel je totiž přesvědčen, že samo konstatování, že došlo k porušení jeho práva na vydání rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě není dostačující, když neodpovídá újmě, kterou stěžovatel utrpěl, a neodpovídá ani času a energii, které stěžovatel na svou obranu vynaložil. Naopak odvolací soud dospěl k závěru, že v daném případě nedošlo k natolik závažnému zásahu do práva stěžovatele, aby jako kompenzace nestačila omluva. Ústavní soud má v daném případě za to, že odvolací soud postupoval v mezích zákona a svůj právní názor dostatečně a přiměřeným způsobem odůvodnil. Jeho právní závěry nelze označit jako extrémně nesouladné s vykonanými skutkovými zjištěními a z ústavně právního hlediska obstojí.

K námitce stěžovatele, že tentýž soud v obdobných případech přiznal náhradu nákladů řízení a zároveň že přiznal zadostiučinění ve vyšší míře než stěžovateli, aniž by takový případ byl čímkoliv významným, je třeba uvést, že je zcela nekonkrétní, stěžovatelem nikterak nepodložená a je tudíž toliko polemikou se závěry odvolacího soudu.

K otázce náhrady nákladů řízení, která je jádrem ústavní stížnosti, se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05 nebo IV. ÚS 131/08); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění interpretace a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

V posuzovaném případě soud sice ne zcela rozvinul v příslušné pasáži odůvodnění své myšlenky o tom, proč rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, jak je uvedeno ve výroku II., nicméně z ostatních částí odůvodnění jsou myšlenky odvolacího soudu patrné. Stěžovatel měl ve věci jen částečný úspěch, neboť žaloval Českou republiku o zaplacení 20 000 Kč. Odvolací soud sice dospěl k závěru, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu, ale zároveň dovodil, že je takové konstatování zcela dostatečné. Z toho lze dovodit, že stěžovatel neměl ve věci plný úspěch, nýbrž toliko úspěch jen částečný, a proto se soud ve shodě s § 142 odst. 2 občanského soudního řádu vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že každý z účastníků si ve shodě s § 140 o. s. ř. ponese své náklady sám.

Za této situace se I. senát Ústavního soudu musel vyrovnat se závěry plynoucími z vlastní judikatury, např. nálezu sp. zn. I. ÚS 660/11 či nálezu sp. zn. I. ÚS 1665/11, kterých se stěžovatel nedovolává. Z uvedených nálezů, odhlédneme-li od konkrétních okolností, plyne obecný závěr, že v případech rozhodování o výši náhrady za nemajetkovou újmu, resp. o výši přiměřeného zadostiučinění, nelze mechanicky aplikovat pravidlo poměru procesního úspěchu ve věci, nýbrž s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem je namístě přihlédnout k úspěchu v meritu sporu. Napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze se uvedeným závěrům, podle názoru Ústavního soudu, nepříčí. Byť stěžovatel dosáhl v meritu výroku o porušení práva na vydání rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě, jednalo, se zároveň o případ, který měl (dle odůvodnění rozsudku) pro stěžovatele "nepatrný význam", neboť se soudil o bagatelní částku a nebyl úspěšný. Takto postavené meritorní závěry Městského soudu v Praze lze promítnout do rozhodování o nákladech řízení a nevylučují aplikaci § 142 odst. 2 o. s. ř. Napadené rozhodnutí není projevem svévole, zjevného formalismu, extrémního výkladu či jiného nepřípustného jednání, a proto nezasahuje do práva na spravedlivý proces ani do jiných stěžovatelem uváděných práv.

Protože v ústavní stížnosti se za stěžovatele označil i sám advokát - zástupce stěžovatele 1) - a namítl zásah do práv advokáta na podnikání a na odměnu za práci, jedná se z jeho strany o návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu. Advokát nebyl účastníkem soudního řízení, nemohla mu proto být přiznána náhrada nákladů řízení, a proto nemohlo být zasaženo ani do jeho ústavně zaručených práv. Nad uvedené je možno pro úplnost podotknout, že náhrada nákladů řízení je zásadně přiznávána a připadá účastníkovi soudního řízení a nikoliv jeho advokátovi. Přiznání či nepřiznání náhrady nákladů řízení přitom není rozhodující pro stanovení odměny advokáta. Odměňování advokáta se totiž ve shodě se zákonem o advokacii řídí smlouvou o poskytování právních služeb uzavřenou mezi klientem a jeho advokátem, případně mimosmluvní odměnou podle advokátního tarifu. Stanoví-li si potom strany odměnu za poskytování právních služeb na základě úspěchu ve věci nebo ve výši náhrady nákladů řízení, je taková úprava především na odpovědnosti obou smluvních stran a proto pro případ, že nebude přiznána náhrada nákladů řízení, je nutno odmítnout tvrzení o zásahu do ústavně zaručených práv advokáta. Ústavní soud za této situace odhlédl od skutečnosti, že stěžovatel 2) nebyl v rozporu explicitním ustanovením § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu v řízení před Ústavním soudem řádně zastoupen. Ve věci bylo od neúčelného odstraňování uvedené vady upuštěno.

III.

Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Vzhledem k tomu, že nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele 1), odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve vztahu ke stěžovateli 2) jako podanou osobou neoprávněnou podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 29. ledna 2014

Kateřina Šimáčková, v.r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.