I. ÚS 3396/12
I.ÚS 3396/12 ze dne 6. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů o ústavní stížnosti MUDr. Jakuba Vranky, zastoupeného JUDr. Mgr. Karlem Horákem, advokátem, sídlem v Praze 1, Na Poříčí 12, proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 20. 6. 2012 č. j. 9 C 338/2011-96 ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 26. 7. 2012 č. j. 9 C 338/2011-101, spojené s návrhem na zrušení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, za účasti Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, se odmítají.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností doručenou dne 3. 9. 2012 se MUDr. Jakub Vranka (dále též jen "žalobce" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedený rozsudek Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou (dále jen "nalézací soud") ze dne 20. 6. 2012 (přičemž opomenul, že citovaný rozsudek byl doplněn opravným usnesením téhož soudu ze dne 26. 7. 2012), vydaný v řízení o zaplacení peněžní částky.

Stěžovatel dále navrhl, aby před vydáním požadovaného nálezu 1) senát Ústavního soudu řízení o ústavní stížnosti přerušil a návrh na zrušení § 202 odst. 2 o. .s. ř. postoupil k rozhodnutí plénu Ústavního soudu, a 2) aby plénum Ústavního soudu nálezem zrušilo § 202 odst. 2 o. s. ř., ve znění:

"(2) Odvolání není přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000 Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží; to neplatí u rozsudku pro uznání a u rozsudku pro zmeškání."

Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Žalobce (otec) se žalobou domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované (matce) zaplatit mu částku 534 Kč z titulu náhrady škody vzniklé zmařením styku s nezletilým dítětem dne 23. 10. 2011; následně žalobu rozšířil až na částku 2 879,60 Kč za náhradu škody z dalších zmařených styků s dítětem.

Dne 20. 6. 2012 nalézací soud rozsudkem žalobu zamítl (výrok I) a žalobci uložil nahradit žalované na nákladech řízení ve stanovené lhůtě k rukám advokáta částku 11 886 Kč (výrok II). Opravným usnesením ze dne 26. 7. 2012 nalézací soud poučení opravil tak, že proti rozsudku není odvolání přípustné. Nalézací soud konstatoval, že matka prokazatelně nebránila tomu, aby se styk otce s dítětem uskutečnil a nezavinila, že k předání dítěte nedošlo. Nebylo její vinou, že při předání vždy došlo ke konfliktu, otec rezignoval a odjel. Matka nepochybně nese svůj díl odpovědnosti za špatnou komunikaci s otcem dítěte, ale nelze jí klást jednoznačně za vinu, že by porušila své povinnosti vyplývající z předběžného opatření a dopustila se tak protiprávního jednání. Dle názoru nalézacího soudu to byl naopak otec, který při předání dítěte konfliktní situaci vyvolal a porušil tak obecnou prevenční povinnost podle § 415 obč. zákoníku. Otec v rozporu s textem předběžného opatření, jímž mu bylo uloženo vyzvednout dítě v místě bydliště matky, čekal před domem, odmítal jít dovnitř a trval na tom, aby mu dítě bylo doneseno ven; hájil se přitom tvrzením, že "místo bydliště matky" je dle odborného vyjádření Ústavu českého jazyka a teorie komunikace FFÚK třeba chápat v širším významu než pouze vymezení bytu a může se jednat i o prostor v ulici, příslušné čtvrti či městě.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že nalézací soud porušil právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") svévolným výkladem pojmu "bydliště."

Návrh na zrušení § 202 odst. 2 o. s. ř. stěžovatel odůvodnil tvrzením, že je de facto odepřením spravedlnosti a "rezignuje v podstatě na dvojinstančnost soudního řízení, když dovoluje ve věcech, jejichž předmětem je peněžité plnění nepřevyšující 10 000 Kč vydávat soudům definitivní a nezvratitelné rozsudky. Stává se tak nástrojem umožňujícím korupci, zjevnou ignoranci obecně závazné právní úpravy i judikatury ... "
II.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Skutková zjištění a o ně se opírající právní závěry nalézacího soudu jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení, iracionality či jiného porušení zásad spravedlivosti. Maje stěžovatelem naříkané rozhodnutí nalézacího soudu včetně řízení jeho vydání předcházejícího za ústavně souladné, může Ústavní soud na jeho ústavně akceptovatelné a výše citované odůvodnění plně odkázat.

Kromě již uvedených důvodů je zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti dána též bagatelností žalované částky. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti rozhodnutím ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu z důvodu zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, které není obecně schopno založit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 19. 9. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2497/11, dostupné, stejně jako další níže citovaná rozhodnutí, na http://nalus.usoud.cz); případný zásah uplatňuje pouze v případech extrémního vybočení obecného soudu ze standardů, jež jsou esenciální pro zjištění skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení (srov. usnesení ze dne 5. 6. 2008 sp. zn. III. ÚS 2612/07 a další rozhodnutí v něm citovaná), který v projednávaném případě neshledal.

Pokud jde o stížnost na chybějící další opravný prostředek proti rozhodnutím civilních soudů, jejichž předmětem je peněžité plnění nepřevyšující 10 000 Kč, Ústavní soud opakuje, že právo na odvolání v civilních věcech není mezi právy a svobodami garantovanými Listinou či Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Žádné ustanovení Listiny ani Úmluvy proto nevyžaduje po státu, aby poskytl osobám pod svoji jurisdikcí v civilních věcech právo na odvolání proti rozhodnutí soudu prvého stupně (srov. např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva o nepřijatelnosti ze dne 5. 11. 2002 ve věci Suslo proti Ukrajině, stížnost č. 30605/02, dostupné na http://hudoc.echr.coe.int). Jinak řečeno, z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové, s výjimkou věcí trestních, u kterých tento požadavek vyplývá z čl. 2 protokolu č. 7 k Úmluvě. Jednostupňové soudnictví, zejména pak ve věcech objektivně bagatelního významu, tedy nikterak nevybočuje z ústavních mezí [srov. usnesení ze dne 18. 6. 2001 sp. zn. IV. ÚS 101/01 (U 22/22 SbNU 387)].

V nálezu ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95) Ústavní soud mimo jiné uvedl: "Navrhuje-li stěžovatel ... zrušení ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř., odkazuje Ústavní soud na maximu, kterou pro posuzování ústavnosti instančního soudního přezkumu vyslovil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/01: "Žádný právní řád není a nemůže být z pohledu soustavy procesních prostředků k ochraně práv, jakož i z pohledu soustavy uspořádání přezkumných instancí budován ad infinitum. Každý právní řád generuje a nutně musí generovat i určitý počet chyb. Účelem přezkumného, resp. přezkumných řízení může reálně být takováto pochybení aproximativně minimalizovat a nikoli bezezbytku odstranit. Soustava přezkumných instancí je proto výsledkem poměřování na straně jedné úsilí o dosažení panství práva, na straně druhé efektivity rozhodování a právní jistoty." Ve vztahu k tzv. bagatelním věcem tudíž jednoinstanční soudní přezkum není v rozporu s principem proporcionality s ohledem na požadavky, jež v tomto kontextu vyplývají z čl. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny. V projednávané věci Ústavní soud neshledal důvod ke změně výše uvedených právních závěrů a proto s ústavní stížností spojený návrh na zrušení ustanovení § 202 odst. 2 o. .s. ř. shledal zjevně neopodstatněným.

Výše uvedené závěry o bagatelnosti stěžovatelem uplatněného finančního nároku se pochopitelně nedotýkají závažnosti vztahů mezi rodiči a jejich nezletilým dítětem; v této souvislosti nelze než odkázat na přiléhavé konstatování nalézacího soudu na str. 4 napadeného rozsudku ze dne 20. 6. 2012 o zbytečnosti sporu o náhradě škody a nezbytnosti dbát především na zájmy nezletilého dítěte.

Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a návrh s ní spojený podle ust. § 43 odst. 2 písm. b) z důvodu ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 6. ledna 2014

Kateřina Śimáčková, v.r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.