I. ÚS 3385/09
I.ÚS 3385/09 ze dne 1. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti J. A., zast. JUDr. Zdeňkem Zelinkou, advokátem, sídlem T.G.Masaryka 38/10, Břeclav, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15.1.2009, č.j. 14 Co 261/2007-328, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a města Břeclav, sídlem T.G.Masaryka 3, Břeclav, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Dne 31.12.2009 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, v níž stěžovatelka, s tvrzením o porušení svých základních práv, napadla v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), kterým nebylo vyhověno jejímu odvolání do rozsudku Okresního soudu v Břeclavi (dále jen "okresní soud") ze dne 21.2.2007, č.j. 7 C 1471/2004-303. Uvedla, že rozsudkem okresního soudu byla zamítnuta její žaloba, kterou se domáhala, aby soud uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost uzavřít dohodu o vydání nemovitosti podle zákona č. 87/1991 Sb., krajský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu I. stupně, proti němu stěžovatelka podala dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 24.9.2009, č.j. 28 Cdo 3377/2009-350, odmítl. V další části podala stěžovatelka přehled o dosavadním vývoji sporu, v němž obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu, opakovaně rozhodovaly o její žalobě, a to od 25.11.1991. Na tomto základě stěžovatelka namítá, že do 15.1.2009, kdy bylo rozhodnuto o jejím odvolání, šlo nepochybně o nepřiměřeně dlouho dobu, a navíc s odlišným právním názorem na věc a rozdílným rozhodováním, čímž soudy neposkytly ochranu stěžovatelčiným právům a neprojednaly věc bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, a tak porušily její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). K meritu věci uvedla, že v roce 1976 byla uzavřena kupní smlouva mezi jejím otcem, tehdejším vlastníkem nemovitostí, a čs. státem, kterou stát vykoupil předmětné nemovitosti. Stěžovatelka požadovala podle zák. č. 87/1991 Sb. jejich vydání, protože povinná osoba jejímu požadavku nevyhověla, uplatnila svůj nárok u okresního soudu. Ze skutkových zjištění před obecnými soudy vyplynulo, že prodej předmětných nemovitostí sice proběhl za stavu tísně na straně původního vlastníka, avšak nikoliv za existence nápadně nevýhodných podmínek, neboť kupní cena respektovala tehdy platné předpisy o cenách nemovitostí, a tudíž neexistovala možnost uzavřít smlouvu výhodnější; proto soudy konstatovaly, že se jednalo o křivdu, ale její následky nelze odškodnit, neboť není dán žádný ze zákonem stanovených restitučních důvodů. Vůči tomuto závěru stěžovatelka namítá, že obecné soudy uplatnily nepřípustně úzký právně pozitivistický pohled, zcela opomenuly jak celkový postup tehdejšího režimu vůči jejímu otci a atmosféru té doby, tak i konkrétní okolnosti, kterými bylo formováno vědomí vlastníků a omezována svoboda jejich vůle a prostor k obraně jejich vlastnických práv. Posléze se stěžovatelka koncentrovala na výklad pojmu "nápadně nevýhodné podmínky", přičemž s odkazem na blíže neurčený pramen uvedla, že Ústavní soud se již dříve přiklonil k názoru, že nápadnou nevýhodnost podmínek je třeba prokázat vůči stavu, který existoval v době uzavírání kupní smlouvy vzhledem k podmínkám tehdy obvyklým. Z tohoto hlediska vyjádřila názor, že v posuzovaném případě byl postup vůči jejímu právnímu předchůdci obvyklý, nicméně došlo ke kumulaci nepříznivých okolností, které s prodejem předmětných nemovitostí souvisejí. Upozorňuje, že soudy nevzaly v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly. Např. soudy nezohlednily výhodnost bydlení v prodávaném rodinném domku s ohledem na věk vlastníka, kvalitu bydlení oproti bytu ve 4. podlaží, bez výtahu, bez nejbližších příbuzných (ti sousedili s prodaným rodinným domkem). Stěžovatelka upozornila, že na tyto skutečnosti poukázala již v odvolání ze dne 2.5.2007, odvolací soud je nevzal v úvahu, ač měly soudy provést hodnocení ve všech souvislostech a ne vzít za rozhodující pouze to, že původnímu vlastníkovi byla vyplacena kupní cena odpovídající tehdy platným právním předpisům (takový postup soudů hodnotí jako postup porušující zásady spravedlivého procesu dle čl. 90 Ústavy ČR - dále jen "Ústava" a podle hlavy páté Listiny). Vzhledem k těmto skutečnostem stěžovatelka navrhla, aby napadený rozsudek krajského soudu byl zrušen.

Relevantní znění příslušných ustanovení Ústavy, Listiny a Úmluvy, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující: Čl. 90 Ústavy: Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Čl. 36 odst. 1 Listiny: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Čl. 38 odst. 2 Listiny: Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem. Čl. 6 odst. 1 Úmluvy: Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.

II.

Podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka.

Krajský soud je lapidárně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku obsahující veškeré skutkové i právní závěry a vyjádřil přesvědčení, že jeho postupem nemohl být porušena žádné ústavně zaručená práva a svobody stěžovatelky, ani žádná jiná.

Vedlejší účastník se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

S přihlédnutím k obsahu a stručnosti vyjádření účastníka, které neobsahuje žádné nové relevantní skutečnosti, nebylo třeba tato vyjádření zasílat stěžovatelce k případné replice.

Ze spisu okresního soudu sp.zn. 7 C 1471/2004 (původně sp.zn. 7 C 1063/91) Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou ze dne 19.11.1991 domáhala, aby Domovní správě Břeclav byla uložena povinnost uzavřít s ní dohodu o vydání nemovitostí převedených jejím otcem na základě kupní smlouvy z 15.3.1976, údajně uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek; ty spatřovala v hrozbě vyvlastněním. Po obsáhlém dokazování zaměřeném na zjištění okolností uzavírání kupní smlouvy, včetně dalších souvislostí okresní soud rozsudkem ze dne 27.4.1993, č.j. 7 C 1063/91-40, žalobě vyhověl, neboť shledal jak tíseň prodávajícího (déletrvající nátlak na jeho osobu) tak nápadně nevýhodné podmínky (závazek kupujícího umožnit prodávajícímu bydlení v prodávaném domku a jeho porušení v roce 1980). Žalovaný se proti rozsudku soudu I. stupně odvolal, s upozorněním na údajný zájem prodávajícího nemovitosti prodat. Krajský soud usnesením ze dne 17.1.1995, č.j. 14 Co 384/93-70, prvostupňový rozsudek zrušil pro vady žaloby, které byly takového rázu, že řízení nemělo proběhnout pro nedostatek podmínky řízení. Poté, co okresní soud připustil, aby do řízení přistoupilo na postu žalovaného město Břeclav a po doplnění dokazování, rozhodl rozsudkem ze dne 20.6.1996, č.j. 7 C 1063/91-98, tak, že oběma žalovaným uložil povinnost uzavřít dohodu o vydání věci ve znění uvedeném v enunciátu, neboť setrval na názoru, že kupní smlouva byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. K odvolání obou žalovaných krajský soud usnesením ze dne 13.7.1999, č.j. 14 Co 324/96-112, prvostupňový rozsudek opět zrušil, tentokrát po zjištění, že soud I. stupně se nedostatečně vypořádal s posouzením všech podmínek pro vydání nemovitostí, zejména existencí nápadně nevýhodných podmínek uzavření kupní smlouvy. V pořadí třetím rozsudkem ze dne 12.6.2000, č.j. 7 C 1063/91-158, okresní soud žalobu zamítl, a to po zjištění, že výzva stěžovatelky byla podána vůči osobám, které nebyly podle zák. č. 87/1991 Sb. osobami povinnými, a dodal, že stěžovatelka neprokázala nápadně nevýhodné podmínky. Rozsudek soudu I. stupně napadla odvoláním stěžovatelka i Domovní správa Břeclav. Krajský soud usnesením ze dne 11.2.2002, č.j. 14 Co 531/2000-168, potvrdil rozsudek v části mezi stěžovatelkou a Domovní správou Břeclav, ve vztahu k městu Břeclav ho zrušil pro nedostatečné odůvodnění závěru o neexistenci nápadně nevýhodných podmínek. Následovalo další doplnění dokazování, včetně vypracování znaleckého posudku na určení ceny nemovitostí, a okresní soud rozsudkem ze dne 30.6.2003, č.j. 7 C 1063/91-221, stěžovatelčinu žalobu opět zamítl, neshledav ani po tomto dokazování existenci nápadně nevýhodných podmínek (zejména zdůraznil, že prodávající v nemovitosti bydlel až do roku 1980, k jeho vystěhování došlo až v roce 1981, případné nesplnění slibu bydlení do smrti se ho mohl domáhat právní cestou). Následné odvolání stěžovatelky nepovažoval krajský soud za důvodné a rozsudkem ze dne 11.12.2003, č.j. 14 Co 284/2003-234, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Stěžovatelka však byla úspěšná se svým mimořádným opravným prostředkem - dovoláním, které Nejvyšší soud shledal přípustným i důvodným a rozsudkem ze dne 23.8.2004, č.j. 28 Cdo 911/2004-251, zrušil rozsudky soudů obou stupňů, a to po zjištění, že před soudy obou stupňů nebyla jednoznačně objasněna a doložena otázka, zda se přechod věcí na stát, k němuž došlo v tísni, uskutečnil nebo neuskutečnil za nápadně nevýhodných podmínek. Po dalším doplnění dokazování, zejména výpověďmi svědků, okresní soud rozsudkem ze dne 21.2.2007, č.j. 7 C 1471/2004-303, žalobu opět zamítl, protože nezjistil, že by posuzovaná kupní smlouva byla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek. Stěžovatelka s takovým závěrem nesouhlasila, proto napadla rozsudek odvoláním, krajský soud se ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, proto rozsudkem ze dne 15.1.2009, č.j. 14 Co 261/2007-328, prvostupňový rozsudek potvrdil; v jeho odůvodnění podrobně zhodnotil absenci nápadně nevýhodných podmínek. Následné stěžovatelčino dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24.9.2009, č.j. 28 Cdo 3377/2009-350, odmítnuto jako nepřípustné, neboť krajský soud v napadeném rozsudku neřešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem nebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu nebo právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem.
III.

Po seznámení s předloženými podklady a se spisem okresního soudu Ústavní soud dospěl ke zjištění, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Je notorietou, že opodstatněností ústavní stížnosti se v řízení před Ústavním soudem rozumí podmínka, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení jejích základních práv a konstatuje, že žádné relevantní porušení základních práv stěžovatelky nebylo zjištěno. Předně Ústavní soud připomíná, že účastníci řízení před obecnými soudy se nemohou samostatně dovolávat zásahu do základních práv s odkazem na čl. 90 Ústavy, k porušení tohoto ustanovení může dojít pouze ve spojení se zásahem do konkrétního ústavně zaručeného práva.

Ústavní soud se ve svých rozhodnutích opakovaně zabýval posuzováním podmínek pro odstranění majetkových křivd vzniklých v období nedemokratického režimu. Po zobecnění jeho relevantní judikatury lze sledovat jednoznačnou linii nabádající obecné soudy k respektování oprávněných nároků restituentů, a to ve všech oblastech, byť upravených různými právními předpisy. Na straně druhé, ústavnost i zákonnost restitučních procesů je třeba důsledně zachovávat, v opačném případě by se sám stát dopouštěl nových křivd, a to v rozporu s deklarovanou ideou právního státu. V této souvislosti je třeba připomenout, že restituční předpisy neznamenaly obnovení původního vlastnického práva (až na výjimky), ale vycházely z nápravy pouze "některých" křivd.

Z údajů zařazených do narativní části odůvodnění (viz výše) je zcela nepochybné, že ve stěžovatelčině věci jde o posouzení podmínek navrácení vlastnického práva, které její právní předchůdce pozbyl na základě vlastního projevu vůle vyjádřeného v kupní smlouvě; přičemž za důvod pro vydání věci právní předpisy v takových situacích považují pouze deformovaný projev vůle, tj. takový, který byl učiněn v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. U tohoto restitučního důvodu je proto třeba zkoumat, zda byly kumulativně naplněny obě podmínky; z jejich povahy pak vyplývá, že musely existovat v době uzavírání smlouvy. K nápadně nevýhodným podmínkám lze z judikatury Ústavního soudu odkázat na tyto závěry: II. ÚS 53/95: "Při zkoumání naplnění znaku nápadně nevýhodných podmínek podle § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, je třeba vždy pečlivě hodnotit, jde-li o nevýhodnost takové intenzity, že ji lze kvalifikovat jako nápadnou." I. ÚS 347/05: "Ústavní soud již opakovaně ve svých rozhodnutích uváděl, že zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, nelze chápat tak, že ruší a jaksi generálně "zbavuje existence" tehdejší stav a tehdejší dobu se všemi křivdami, jichž se dopouštěla, ale tak, že usiluje o zmírnění křivd, které, jak se praví v úvodu k zákonu, "nelze nikdy zcela napravit" (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 91/2000). Pokud jde o uzavření kupní smlouvy za nápadně nevýhodných podmínek, ustálená judikatura Ústavního soudu shledává nápadně nevýhodné podmínky především ve stanovení kupní ceny. Byla-li kupní cena v době uzavření kupní smlouvy dohodnuta na základě tehdy platných cenových předpisů, není možné bez dalšího usuzovat na adekvátnost či neadekvátnost peněžitého plnění ze smlouvy a podle toho na existenci nápadně nevýhodných podmínek. Zároveň je však třeba posuzovat nejen soulad kupní ceny s tehdy platnými právními předpisy, ale i další okolnosti, zejména skutečnost, zda při realizaci kupní smlouvy nebyly smluvní strany nuceny přistoupit na neekvivalentní plnění z kupní smlouvy vyplývající, tj. zda smluvní strana kupní smlouvy získala protihodnotu takového charakteru, která odpovídala prodávaným nemovitostem (srov. II. ÚS 366/98), ale také to, zda mohla s kupní cenou disponovat."

V posuzované věci je stěžovatelka přesvědčena, že obecné soudy řádně nezhodnotily všechny okolnosti, jež vedly k nápadně nevýhodným podmínkám prodeje předmětných nemovitostí; Ústavní soud její přesvědčení nesdílí. Sama stěžovatelka připomíná dřívější názor Ústavního soudu, že nápadnou nevýhodnost podmínek, za nichž byla kupní smlouva uzavřena, je třeba prokázat vůči stavu, který existoval v době uzavírání kupní smlouvy vzhledem k podmínkám tehdy obvyklým, a připouští, že stát vůči jejímu právnímu předchůdci obvyklým způsobem postupoval (str. 3 ústavní stížnosti). Posléze - v rozporu s tímto tvrzením - připomíná okolnosti, které nastaly s několikaletým odstupem po prodeji a snaží se jim dát váhu restitučního titulu (str. 4 ústavní stížnosti). Význam těchto okolností obecné soudy náležitě zhodnotily a v tomto hodnocení se s nimi Ústavní soud ztotožňuje.

Ústavní soud dále dodává, že stěžovatelka v ústavní stížnosti, stejně jako v řadě podání učiněných v průběhu předchozího řízení, nedůsledně odděluje tíseň a nápadně nevýhodné podmínky (srov. závěr obsáhlého prvního odstavce na str. 4), ač bylo již v řízení před obecnými soudy konstatováno, že tíseň byla prokázána.

Dále Ústavní soud dodává, že k zásahu do práva na soudní ochranu dojde podle jeho konstantní judikatury teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Ani taková situace v posuzované věci nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové právo stěžovatelky. Ústavní soud uznává, že délka řízení o stěžovatelčině nároku před obecnými soudy (1991-2009) přesahuje míru obvyklou pro podobné spory, nicméně, mnohaleté posuzování oprávněnosti nároku nemůže vést k benevolentnějšímu posuzování podmínek pro vyhovění žalobě.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. dubna 2010

Vojen Güttler, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.