I. ÚS 3381/13
I.ÚS 3381/13 ze dne 3. 12. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Václava Kříže, zastoupeného JUDr. Ludmilou Krejčí, advokátkou, se sídlem Starobrněnská 13, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, č. j. 29 Cdo 2243/2013-221, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2012, č. j. 6 Cmo 343/2011-145 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 7. 2011, č. j. 43 Cm 195/2009-109, jimiž byl ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 7. 11. 2013, stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí obecných soudů a navrhl jejich zrušení pro rozpor s jeho ústavně zaručenými právy na spravedlivý proces a soudní ochranu, plynoucími z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel podal směnečné námitky proti vydanému směnečnému platebnímu rozkazu, ten však napadenými rozsudky soudy ponechali v platnosti.

2. Z ústavní stížnosti a z rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že dne 4. 9. 2009 byl Krajským soudem v Plzni vydán směnečný platební rozkaz, ukládající stěžovateli zaplacení částky 591.023,- Kč s příslušenstvím. Následně uplatnil stěžovatel v zákonné třídenní lhůtě námitky, v nichž uvedl zejména to, že směnky podepsal jako blankosměnky a tyto pak byly doplněny v rozporu se skutečným zaplaceným plněním. Nadto stěžovatel namítal, že směnek s jeho podpisem existuje šest, ačkoliv on vědomě podepsal pouze tři. Krajský soud v Plzni ve věci vydal dne 28. 7. 2011 rozhodnutí, jímž ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti a uložil stěžovateli povinnost uhradit náklady řízení ve prospěch žalobce. Všechny námitky stěžovatele přitom shledal soud jako neoprávněné a důkazně nepodložené. Na stěžovatelovo odvolání, v němž namítal nedostatečné zohlednění jeho námitek a neprovedení jím navrhovaných důkazů, reagoval Vrchní soud v Praze jako soud odvolací tak, že ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti. Odvolací soud shledal doposud provedené dokazování za dostatečné a odmítl jako opožděnou stěžovatelem uplatňovanou námitku pravosti podpisu, jelikož byla vznesena až při prvním ústním jednání ve věci samé před prvoinstančním soudem (dne 31. 3. 2011), nikoliv v rámci námitek v zákonné třídenní lhůtě od doručení směnečného platebního rozkazu (dne 23. 9. 2009). Nepřistoupil proto ani k provedení důkazních návrhů stěžovatele, které se k této opožděné námitce vztahovaly. Následně stěžovatelem podané dovolání Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl, přičemž se v usnesení ztotožnil s předchozími závěry a provedeným dokazováním soudů nižších stupňů s tím, že žalovaný ve včas podaných námitkách pravost podpisů nezpochybnil a netvrdil ani žádné konkrétní skutečnosti, jejichž prostřednictvím by vymezil "kauzální námitku, že žalobkyni ničeho nedluží".

3. Stěžovatel v podané ústavní stížnosti obecně brojí proti postupu obecných soudů, které dle jeho názoru uznávají pouze námitku nedostatku pravosti podpisu a na jiné námitky neberou zřetel. Dále pak uvádí, že soudy zamítly veškeré jeho důkazní návrhy a celé předchozí řízení se omezilo pouze na zjištění, že žalobce dodal soudu "nějaké" směnky. V celém dosavadním postupu soudů proto stěžovatel spatřuje odepření jeho práva na soudní ochranu, garantovaného mu Listinou.
4. Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud předně konstatuje, že napadenými rozhodnutími se soudy dostatečně vypořádaly se všemi směnečnými námitkami stěžovatele. Námitku nepravého podpisu shledaly soudy opožděnou. Soudy rovněž vypořádaly námitku, že stěžovatel podepsal jinou podobu směnky, než byla uplatněna před soudem, neboť se jednalo o blankosměnku. Neprovedení stěžovatelem navržených důkazů soudy též náležitě odůvodnily.

6. Dále nutno dodat, že stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil stejnou argumentaci jako v řízení před obecnými soudy a jen velmi obecně a nekonkrétně odůvodnil své tvrzení o zásahu do svého práva na spravedlivý proces tím, že soudy nepostupují ve směnečném řízení správně a neřídí se judikaturou, týkající se uplatňování směnečných námitek a posuzování důkazních návrhů, čímž odpírají účastníkům právo na soudní ochranu. Ve stížnosti zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 29 Cdo 3478/2007 a sp. zn. 29 Odo 347/2005) zdůrazňují nutnost dostatečně prokázat veškeré tvrzené skutečnosti. Je proto otázkou, v čem přesně stěžovatel nerespektování uvedené judikatury v postupu obecných soudů spatřuje, neboť z podané ústavní stížnosti toto není patrno.

7. Co se týče stěžovatelem opožděně vznesené námitky pravosti podpisu, není možné ji připustit i přesto, že v mezičase byla třídenní lhůta pro podávání směnečných námitek zrušena Ústavním soudem (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 16/12 ze dne 16. 10. 2012) a novou legislativní úpravou (zákonem č. 404/2012 a následně zákonem č. 45/2013 Sb.) prodloužena nejprve na lhůtu osmidenní a poté patnáctidenní. Nejenže mezi uplatněním původních námitek stěžovatele a námitkou pravosti podpisu uplynula doba více než jednoho roku, ale stěžovatel navíc v rámci původních námitek výslovně uznal, že tři blankosměnky podepsal, ačkoliv tak učinil bez dostatečné pozornosti spolu s dalšími listinami vztahujícími se k původnímu závazku. Přistoupil-li by proto Ústavní soud ke zrušení napadených soudních rozhodnutí pro vady v dokazování a tím pádem porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces, došlo by tak k nepřípustně extenzivnímu použití jeho vlastní judikatury (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4657/12 ze dne 15. 8. 2013). Ústavní soud se totiž posuzováním rozhodovací činnosti obecných soudů v otázce hodnocení včasnosti námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu po zveřejnění nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/12 zabýval, přičemž dospěl k závěru, že pakliže soudy vycházely z v době jejich rozhodování účinného znění ustanovení § 175 občanského soudního řádu, tedy ze zákonné třídenní lhůty, nelze jejich postupu nic vytknout, s tím, že nadto taková rozhodnutí nepovažuje Ústavní soud za jím neakceptovatelné za stavu, kdy právní vztah účastníků daného řízení byl vztahem obchodním a nikoliv "spotřebitelským", a kdy účinnost derogačního nálezu byla odložena ke dni 30. 4. 2013 (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 718/13 ze dne 2. 4. 2013).

8. Situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit napadená rozhodnutí, na základě výše uvedeného v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.

9. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavnímu soudu však nezbývá než konstatovat, že k porušení základních práv stěžovatelů napadenými rozhodnutími nedošlo. Obecné soudy postupovaly v souladu se zákonem i ústavním pořádkem a své stanovisko stěžovateli řádně objasnily.

10. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. prosince 2013

Ivana Janů, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.