I. ÚS 3381/09
I.ÚS 3381/09 ze dne 9. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V. M., zastoupeného JUDr. Davidem Lejčkem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 5, Elišky Peškové 735/15, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 9. 2009, čj. 30 Cdo 4335/2007 - 121, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2007, čj. 22 Co 618/2006 - 102, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení výše uvedených rozhodnutí, kterými mělo být zasaženo do jeho práva na soudní ochranu, zakotveného v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva na ochranu vlastnictví upraveného v čl. 11 Listiny.

Ústavní stížností stěžovatel vytkl obecným soudům nesprávné právní posouzení jeho nároku na náhradu za umístění a užívání výměníkové stanice v jeho nemovitosti Pražskou teplárenskou, a. s. (dále "žalovaná"). Náhrada, poskytovaná podle § 151n odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále "občanský zákoník"), není v souladu s čl. 11 odst. 4 Listiny. Stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 137/2003, ze dne 18. 11. 2003, a dovozuje, že žalovaná má právo užívat jeho nemovitost formou nájmu a za úplatu. Ustanovení § 151n odst. 3 občanského zákoníku dopadá podle jeho názoru pouze na věcná břemena sjednaná smluvně, nikoli na ta, která vznikla "nuceně" ze zákona, jak je tomu i v jeho případě. Proto má nárok na úhradu za užívání postižené části nemovitosti, odpovídající ceně za pronájem nebytových prostor v místě a čase obvyklých.

Obecné soudy také neodůvodněně popřely nárok stěžovatele na náhradu škody, spočívající v ušlém zisku za potenciální pronájem prostor uvolněných zmenšením plochy výměníku, nesprávně interpretovaly závěry znaleckého posudku ohledně přípustné hladiny hluku výměníkové stanice ve vztahu k objektu občanské vybavenosti a nečinnost žalované v otázce odhlučnění výměníku ve vztahu k její odpovědnosti za takto stěžovateli způsobenou škodu.

Závěrem stěžovatel poznamenal, že dovolací důvod podle 241a odst. 2 písm. a) OSŘ nelze zohlednit při posuzování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) téhož zákona a dovolací soud tak nerespektoval stěžovatelem citovanou judikaturu Ústavního soudu a bezdůvodně tak odepřel přezkum napadených rozhodnutí.

II.

Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatel, spolu s V. B. (dále "žalobci"), se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 10 domáhali po žalované zaplacení částky 1,788.500,- Kč s úrokem z prodlení za dobu od 5. srpna 2004, jako náhrady za užívání věcného břemene a škody vzniklé nemožností užívat zbytek plochy uvolněné zmenšením výměníkové stanice. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 3. 8. 2008, čj. 23 C 382/2004 - 72, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 18. 9. 2006, čj. 23 C 382/2004 - 77, žalobu zamítl. K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 4. 2007, čj. 22 Co 618/2006 - 102, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Dovolání žalobců Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 9. 2009, čj. 30 Cdo 4335/2007 - 121, odmítl.
III.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností, do níž je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem.

Ústavní soud není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ve svých četných rozhodnutích Ústavní soud zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva, sledujících určitý ústavně chráněný účel, konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 321/03).

Z hlediska shora uvedených principů Ústavní soud přezkoumal, zda se obecné soudy ve věci stěžovatele dopustily tvrzených pochybení, která by měla za následek porušení jeho ústavně zaručených práv. Takový zásah však v posuzované věci neshledal.

Otázkou úplatnosti tzv. "zákonných" věcných břemen se Ústavní soud již dříve zabýval ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/04, ze dne 25. 1. 2005, navazujícím na stěžovatelem citované rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 137/2003, ze dne 18. 11. 2003, kde mimo jiné konstatoval, že "věcná břemena zřízená na základě zákona mají specifický režim, upravený veřejnoprávními předpisy, na jejichž základě byla zřízena. I když mají nesporný veřejnoprávní prvek daný způsobem jejich vzniku a účelem, kterému slouží, nelze přehlížet, že mají i významný prvek soukromoprávní. Jejich režim však není zcela totožný s režimem smluvních věcných břemen, neboť se řídí speciální úpravou právních předpisů, které upravují činnosti, k jejichž provozování vznikly. Nejde však o úpravu komplexní, která by vylučovala použití obecné úpravy občanského práva o věcných břemenech. Proto pokud tyto speciální předpisy nemají zvláštní úpravu, řídí se jejich režim obecnou úpravou občanskoprávní."

K otázce formy úhrad pak Ústavní soud v citovaném nálezu judikoval, že: "Podle zde použité zásady nepravé retroaktivity, vyplývají práva a povinnosti ze zřízeného věcného břemene nikoliv z právní úpravy, na jejímž základě vznikla, nýbrž ze současné zákonné úpravy zákonných věcných břemen. Pokud současné speciální předpisy zákonných věcných břemen neupravují náhrady, související s jejich výkonem, je třeba použít úpravu soukromoprávní. Z ustanovení § 151n odst. 3 občanského zákoníku vyplývá, že nositel oprávnění z věcného břemene je povinen nést přiměřené náklady na zachování (údržbu) věci zatížené věcným břemenem a na jejich opravách. Zásadně tedy nelze užívat věcné břemeno zcela bezplatně, ale za úplatu, která zahrnuje výdaje spojené se zachováním věci a s jejími opravami. Pokud tyto náklady oprávněný z věcného břemene nenese, získává tím bezdůvodné obohacení, neboť za něj bylo placeno majitelem věci to, co měl po právu platit sám. Stanovení konkrétní podoby této úplaty je přitom věcí dohody oprávněného z věcného břemene s povinným z věcného břemene."

Dnem 15. května 1972 bylo, vydáním povolení k trvalému užívání výměníku a nemovitosti v současném vlastnictví stěžovatele, zřízeno tzv. zákonné věcné břemeno, které s ní přecházelo na každého dalšího vlastníka a zatěžuje ji až do současné doby. Pokud stěžovatel dovozuje, že bezplatnost tohoto omezení vlastnického práva je v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny, nelze mu dát za pravdu, neboť v citovaném nálezu Ústavní soud uznal existenci zákonných věcných břemen, která vznikla podle předchozích právních úprav, za legitimní. Dovodil pouze, že bezplatné užívání výměníkové stanice zatěžuje vlastníka nemovitosti natolik, že na něm nelze spravedlivě žádat, aby takový zásah do jeho vlastnického práva byl bezplatný, a proto mu přísluší úplata ve formě výdajů vynaložených na její opravy a zachování.

Stěžovatel svou ústavní stížností tak pouze pokračuje v polemice s obecnými soudy o povaze úhrady za zřízení a užívání věcného břemene a opakuje námitky, se kterými se již v napadených rozhodnutí vyrovnaly. Přitom se zabývaly jak otázkou úplatnosti užívání výměníkové stanice ve vztahu k právní povaze věcného břemene váznoucího na nemovitosti stěžovatele, tak i odůvodněností jeho nároku na náhradu škody, způsobené absencí možnosti užívat plochu uvolněnou jejím zmenšením. Jednotlivé závěry obecné soudy řádně zdůvodnily a srozumitelně stěžovateli vysvětlily, proč není možno, v souladu s citovaným nálezem Ústavního soudu Pl. ÚS 25/04, institut nájmu v jeho případě zaměňovat s povinností žalované, jako oprávněné z věcného břemene, nést přiměřené náklady na zachování a opravy nemovitosti ve smyslu § 151n odst. 3 občanského zákoníku, které však stěžovatel nikdy nežádal.

K námitce stěžovatele vůči postupu dovolacího soudu Ústavní soud konstatuje, že dovolací soud ve věci stěžovatele nevybočil z mezí stanovených právními předpisy a nálezy Ústavního soudu, podle nichž "právní posouzení" se vztahuje jak na otázky práva hmotného, ale i procesního, a způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci nebo v existenci tzv. jiných procesních vad ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ (zahrnují-li podmínku existence právní otázky zásadního významu). Vznášel-li stěžovatel námitky ohledně rozsahu povinností žalované jako oprávněné z věcného břemene a možnosti způsobit škodu řádně kolaudovanou výměníkovou stanicí, je třeba dovolacímu soudu přisvědčit, že uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 OSŘ, který však není způsobilým v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Postupu dovolacího soudu tak nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Jeho úvahu, zda se v konkrétní věci jedná o otázku zásadního právního významu, nemůže Ústavní soud přezkoumávat, neboť pouze dovolací soud je tím soudem, který je oprávněn sjednocovat rozhodovací praxi obecných soudů nižších stupňů.

Ústavní soud proto uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, v posuzované věci neshledal. Proto jeho ústavní stížnost odmítl, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. března 2010

Vojen Güttler, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.