I. ÚS 3370/12
I.ÚS 3370/12 ze dne 11. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 11. října 2012 v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera, soudců Pavla Holländera a Ivany Janů, o ústavní stížnosti M. G., zastoupeného JUDr. Olgou Krejsovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Lublaňská 267/12 proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 31 C 104/2010 ze dne 5. listopadu 2010, rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 Co 109/2011 ze dne 26. července 2011 a usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4108/2011 ze dne 31. července 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práva na soudní ochranu, jakož i porušení čl. 1 odst. 1, 2 a čl. 90 Ústavy ČR, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů a domáhá se jejich zrušení ve výrocích nákladů řízení se týkajících.

Z obsahu ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí je patrno, že tato byla vydána v řízení o žalobě stěžovatele na ochranu osobnosti, přičemž soud I. stupně ve věci samé stěžovateli v převážné části za aplikace ustanovení § 13 odst. 1, 2 a 3 občanského zákoníku vyhověl a stanovil žalované povinnost uveřejnit omluvu ve výroku rozsudku uvedeného znění a zaplatit stěžovateli částku 85 000,- Kč, zčásti žalobu zamítl a žalované stanovil povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení sestávající z účelně zaplaceného soudního poplatku ve výši 4 400,- Kč (tj. za žalobu v rozsahu důvodně požadované omluvy a částky 85 000,- Kč). Odvolací soud, který rozhodoval také o odvolání stěžovatele, jež směřovalo pouze do uvedeného výroku o nákladech řízení, tento výrok rozsudku soudu I. stupně jako věcně správný shora označeným rozhodnutím potvrdil a dovolací soud následně stěžovatelem podané dovolání proti uvedenému výroku odvolacího soudu svým usnesením v záhlaví označeným jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 218 písm. c) citovaného zákona odmítl v podstatě s odůvodněním, že dovolání nesměřovalo do rozhodnutí ve věci samé a nejsou naplněny ani předpoklady přípustnosti dovolání vyplývající z ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř.

Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel obsáhle, také s odvoláním na judikaturu Ústavního soudu, dává najevo nesouhlas s postupem soudů I. a II. stupně při rozhodování o nákladech řízení. Jejich náhrada mu podle jeho přesvědčení měla být přiznána za aplikace ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. v plném rozsahu ve výši 21 000,- Kč. Dovolacímu soudu pak vytýká zmatečnost, v jeho rozhodnutí lze podle něj nalézt "prvek svévole a nahodilosti, protože neaplikoval příslušná ustanovení obecného práva, které mu ukládá občanský soudní řád, ve věci práva na dovolání", přitom tento závěr stěžovatel dovozuje v podstatě z tvrzení, že jeho dovolání směřovalo do rozhodnutí ve věci samé a bylo podáváno s poukazem na institut "zásadního právního významu" a dovolacím důvodem bylo nesprávné právní posouzení věci. Z těchto v ústavní stížnosti dále rozvedených důvodů navrhl stěžovatel zrušení napadených rozhodnutí nákladů řízení se týkajících.
Ústavní soud se nejprve zabýval posouzením důvodnosti ústavní stížnosti v poměru k napadenému rozhodnutí dovolacího soudu a v tomto směru dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Jak patrno ze shora uvedeného, stěžovatel v daném řízení dovoláním napadl výrok odvolacího soudu, jímž bylo rozhodováno o výrocích rozsudku soudu I. stupně o nákladech řízení, tedy nikoliv o výrocích rozsudku soudu I. stupně vydaných ve věci samé. Za popsaného stavu dovolací soud postupoval zcela v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu upravujícími přípustnost dovolání směřujícího do nemeritorního rozhodnutí (§ 237, § 238, § 238a a § 239), na něž také ve svém rozhodnutí odkázal a z nichž plyne, že proti výrokům rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení dovolání přípustné není. Rozhodnutí dovolacího soudu bylo tedy vydáno zcela v souladu se zákonem, řádně odůvodněno a stěží mu tak lze vytýkat tvrzenou protiústavnost. Ústavní stížnost byla proto v této části odmítnuta jako neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Pokud jde o rozhodnutí soudů I. a II. stupně, je zřejmé, že stěžovatel pokládá ústavní stížnost proti nim směřující za včas podanou, neboť lhůtu pro její podání odvíjí ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o jím podaném dovolání. Tímto způsobem by však bylo možno postupovat pouze v případě, kdyby rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), kterážto podmínka však, jak plyne ze shora uvedeného, kdy dovolání ze zákona není přípustné a dovolací soud tedy prostor pro své uvážení zjevně neměl, v daném případě splněna není. Za uvedeného stavu bylo nutno podle ustanovení § 72 odst. 3 citovaného zákona 60ti denní lhůtu k podání ústavní stížnosti proti napadeným rozhodnutím soudu I. a II. stupně odvíjet již ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Vzhledem k datu podání ústavní stížnosti dne 31. 8. 2012 nebyla tato zákonná lhůta evidentně dodržena, a proto byla ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím soudů I. a II. stupně v záhlaví označeným podle § 43 odst. 1 písm. b) citovaného zákona odmítnuta jako stížnost podaná po lhůtě zákonem stanovené.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. října 2012

Vojen Güttler předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.