I. ÚS 3369/12
I.ÚS 3369/12 ze dne 3. 12. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Gerapa Plus, s. r. o., se sídlem Sopotnice 76, zastoupené JUDr. Petrem Nuckollsem, advokátem, se sídlem Barcalova 2, Ústí nad Orlicí, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 19 Co 68/2012-106 ze dne 5. 6. 2012 a proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí č. j. 110 C 88/2010-66 ze dne 5. 10. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Předchozí průběh řízení a argumentace stěžovatelky

1. Ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhla jejich zrušení pro rozpor se svým ústavně zaručeným právem činit, co není zákonem zakázáno, plynoucím z čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")

2. Napadeným rozsudkem okresní soud přikázal stěžovatelce, jako žalované, zaplatit žalobci 17.461 Kč s úroky z prodlení. Tato částka představovala vrácení kupní ceny za zboží dodané stěžovatelkou, protože žalobce od kupní smlouvy platně odstoupil. Důvodem byly vady zboží, které stěžovatelka v zákonné lhůtě od reklamace neodstranila. Přitom soud neuznal argument stěžovatelky, že žalobce nesplnil její obchodní podmínky, protože zboží nezkontroloval ihned při jeho převzetí od přepravce, a pokud tak neučinil, nemůže být brán na pozdější reklamace zřetel.

3. Napadeným rozsudkem krajský soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, i když shledal, že jeho odůvodnění bylo nedostatečné. Uvedl, že ujednání obchodních podmínek stěžovatelky o ztrátě práva reklamace je neplatné pro rozpor s § 627 odst. 3 a § 56 odst. 3 písm. b) občanského zákoníku, které provádí směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES ze dne 25. května 1999 o některých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží, a zakazují ujednání mezi prodávajícím a kupujícím, která vylučují nebo omezují práva kupujícího při uplatnění odpovědnosti za vady.

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti s rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí a namítá, že předmětné ustanovení obchodních podmínek není ujednáním, které by bylo v rozporu se zákonem. Důsledkem ujednání o povinnosti rozbalit zboží přímo při převzetí od přepravce není zánik nebo omezení práva z odpovědnosti za vady prodávané věci a toto ujednání tedy nemůže být neplatné pro takový důsledek. Účastníci měli proto právo takové ujednání učinit. Činit, co není zákonem zakázáno, je základním právem zaručeným čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, které obecné soudy napadenými rozsudky porušily.
II. Hodnocení Ústavního soudu

5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud připomíná, že z čl. 2 odst. 3 Listiny vyplývá subjektivní právo jednotlivce na to, aby veřejná moc respektovala autonomní projevy jeho osobnosti, včetně projevů volních, které mají odraz v jeho konkrétním jednání, pokud takové jednání není zákonem výslovně zakázáno. Porušení tohoto práva se proto orgán státní moci dopustí i tehdy, pokud formalistickým výkladem norem jednoduchého práva odepře autonomnímu projevu vůle smluvních stran důsledky, které smluvní strany takovým projevem zamýšlely ve své právní sféře vyvolat [nález sp. zn. I. ÚS 43/04 ze dne 13. 4. 2004 (N 54/33 SbNU 55)]. Zároveň však Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem svévole nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000).

7. V nyní projednávané věci obecné soudy dospěly k názoru, že předmětné ustanovení obchodních podmínek stěžovatelky bylo neplatné pro rozpor s § 56 odst. 3 písm. b) a § 627 odst. 3 občanského zákoníku, které chrání kupujícího spotřebitele. I když rozhodnutí okresního soudu lze vytknout nedostatečnost odůvodnění, tato vada řízení byla napravena odvolacím soudem. Krajský soud srozumitelně a přesvědčivě odůvodnil, proč se stěžovatelka nemůže bránit žalobě odkazem na předmětné ustanovení svých obchodních podmínek. V tomto výkladu nelze spatřovat ani svévoli, ani extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Ústavní soud aplikaci zmíněných ustanovení občanského zákoníku v dané věci považuje za legitimní a přiměřené omezení smluvní vůle stran, pokud lze vůbec o společné vůli obou smluvních stran v této věci mluvit, když dané ujednání bylo součástí všeobecných obchodních podmínek stěžovatelky.

8. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. prosince 2013

Ivana Janů, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.