I. ÚS 3366/09
I.ÚS 3366/09 ze dne 24. 2. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Č., zastoupeného JUDr. Tomášem Máchou, advokátem se sídlem Praha 2, Blanická 25, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2006, čj. 18 Co 193/2006 - 302, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 6. 2005, čj. 21 C 148/2002 - 207, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Stěžovatel v ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 29. 12. 2009, navrhl zrušení v záhlaví označených rozsudků, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.

Z ústavní stížnosti a z kopií přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") shora označeným rozsudkem potvrdil, ve vztahu ke stěžovateli (v řízení před obecnými soudy třetí žalovaný), v záhlaví uvedený rozsudek obvodního soudu. Tímto rozsudkem soud prvního stupně uložil všem žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 4,884.305,47 Kč. Stěžovateli a druhému žalovanému odvolací soud dále uložil zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 1,533.303,80 Kč. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 9. 2009, čj. 29 Cdo 3247/2007 - 344, odmítnuto jako nepřípustné.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s postupem obecných soudů při posuzování jeho ručitelského závazku jako společníka a statutárního orgánu veřejné obchodní společnosti (prvého žalovaného), v níž působil do roku 1995. Jeho argumenty se však pohybují v úrovni podústavního práva. Stěžovatel obecným soudům vytýká, že nepřihlédly k tomu, že žalobce přistoupil k uplatnění své pohledávky až po delší době, kdy došlo ke značnému nárůstu dlužné částky, kterou způsobil především čtvrtý žalovaný, který se stal jediným společníkem žalované společnosti. Ačkoli byla žalovaná společnost zatížena kontokorentním úvěrem, nechal věřitel, v rozporu s dobrými mravy, narůst úvěr do značné (konečné) výše a pak pohledávku převedl na další subjekt tak, "aby si vylepšil své portfolio". Teprve se značným zpožděním zažaloval všechny společníky, ačkoli v případě stěžovatele bylo jasné, že tento bez dalších závazků ze společnosti odstoupil. Podle stěžovatele obecné soudy nepřihlédly k uvedeným skutečnostem a odvolací soud pouze konstatoval solidárnost ručení s tím, že započetl odchod stěžovatele a dalšího společníka do snížení jeho podílu na dluhu.
Po přezkoumání ústavní stížnosti a napadených rozsudků dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).

V ústavní stížnosti stěžovatel sice formálně tvrdil, že došlo k porušení jeho základních práv, obsahově však vyjadřoval svůj nesouhlas s posouzením otázky rozsahu a výše svého ručitelského závazku, vyplývajícího z jeho účasti ve veřejné obchodní společnosti, v níž působil jak společník a statutární orgán.

S argumenty stěžovatele o porušení jeho práva na spravedlivý proces se Ústavní soud neztotožňuje. Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zpravidla mu ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" důkazů prováděných před obecnými soudy. Po prostudování napadených rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy celou věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s příslušnými ustanoveními obchodního zákoníku. Skutková zjištění soudu prvního stupně se opírají o provedené důkazy, které byly vyhodnoceny v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. Odvolací soud se podrobně vypořádal s odvolacími námitkami stěžovatele, které znovu zopakoval v ústavní stížnosti. Soudy obou stupňů svá rozhodnutí řádně odůvodnily a jejich postup je zcela ústavně konformní.

Vzhledem k tomu, že stěžovatelem zpochybněný výklad právních předpisů není v rozporu s principy práva na spravedlivý proces, jak tvrdí stěžovatel, není vyslovení protiústavnosti zpochybněných závěrů namístě. Obecné soudy obou stupňů dostatečně logicky a srozumitelně vysvětlily, jaké důvody je vedly k napadeným rozhodnutím a Ústavní soud na ně v dalším odkazuje. Ze skutečnosti, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nelze bez dalšího dovozovat porušení jeho základního práva na spravedlivý proces, neboť toto právo nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl bez přítomnosti účastníků, mimo ústní jednání, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. února 2010

Vojen Güttler, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.