I. ÚS 336/05
I.ÚS 336/05 ze dne 6. 9. 2005

U 20/38 SbNU 557
Ústavní stížnost kárně postiženého státního zástupce

Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Usnesení

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně - ze dne 6. září 2005 sp. zn. I. ÚS 336/05 ve věci ústavní stížnosti JUDr. Z. B. proti rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2005 sp. zn. 2 Skno 6/2004 a proti rozhodnutí kárného senátu Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 11. 2004 sp. zn. 3 Ds 13/03, jimiž bylo stěžovatelce jako státní zástupkyni uloženo kárné opatření.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 6. 2005, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení napadených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze (dále též jen "vrchní soud"). Svou ústavní stížnost opírá stěžovatelka o následující důvody.

Stěžovatelka namítá, že při rozhodování kárných senátů soudů obou stupňů nebyl dán dostatek skutkových zjištění, z nichž by bylo možno činit závěr o byť jen nepřímém úmyslu stěžovatelky dopustit se tvrzeného jednání, skutkové závěry obou kárných senátů jsou neúplné, ačkoli stěžovatelka navrhovala provedení dalších důkazů. Dle stěžovatelky absentuje jakékoliv skutkové zjištění o konkrétním jednání stěžovatelky, které by bylo právně interpretovatelné jako porušení povinnosti státního zástupce, je zde tedy extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a závěry, které z nich kárné senáty obou soudů učinily. Tím, že byla stěžovatelka postižena za porušení svých povinností, ačkoliv se ničeho podobného nedopustila, došlo také k porušení § 30 odst. 1 písm. c) zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož lze státnímu zástupci uložit i odvolání z funkce, ovšem pouze za kárné provinění. Stěžovatelka byla v důsledku toho, že byla zbavena funkce, dle svého tvrzení zbavena také možnosti vykonávat povolání, pro jehož výkon jinak splňovala všechny předpoklady, v širším důsledku pak byla významně omezena v možnosti vykonávat jakékoli právnické povolání vůbec, neboť napadenými rozhodnutími byla zpochybněna její morální integrita.

Stěžovatelka dále uvádí, že kárné senáty soudů nevykonávají svou činnost jako soudy, nýbrž jako speciální státní orgány, které nejsou nezávislé jak formálně, tak fakticky, a s ohledem na znění ustanovení § 22 odst. 2 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, na rozdíl od příslušníků jiných profesí, kteří byli kárně potrestáni, jí však nenáleží právo soudního přezkumu kárného rozhodnutí. Dle stěžovatelky tedy není rozhodování kárných soudů rozhodováním soudů v pravém slova smyslu a již to, že stěžovatelka nemá možnost obrátit se na soud, činí celé kárné řízení protiústavním. Dle stěžovatelky je rozhodnutí kárného soudu jako speciálního kárného orgánu ustanoveného zákonem č. 7/2002 Sb. rozhodnutím vydaným na základě principů správního řádu, jde tedy o jakési správní rozhodnutí sui generis. Takové rozhodnutí by tedy dle stěžovatelky mělo být v souladu s čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod přezkoumáno soudem, neboť se jedná o rozhodnutí, které se týká základních práv a svobod stěžovatelky, resp. kterým tato práva byla porušena. Na tom nic dle stěžovatelky nemění skutečnost, že se na kárné provinění v kárném řízení pohlíží v praxi jako na trestné činy, protože se řízení o nich vede podle trestního řádu. Stěžovatelka v této souvislosti upozorňuje, že dle ustanovení § 25 zákona č. 7/2002 Sb. se trestní řád na kárná řízení soudců a státních zástupců použije toliko přiměřeně.

Stěžovatelka uznává, že kárné řízení z pohledu současné právní úpravy netrpí žádnou vadou a že ani navrhované zrušení napadeného rozhodnutí nevyřeší problém spočívající v nedostatku zákonné úpravy. Dle stěžovatelky však není její věcí, aby se možnostmi řešení této situace detailně zabývala, neboť podle Listiny základních práv a svobod má právo na soudní přezkum správního rozhodnutí v její věci, ale zákon jí ho neumožňuje. Proces, který se stěžovatelkou proběhl, tak není v souladu s ústavními principy a jediné, čeho se může stěžovatelka za této situace domáhat, je zrušení rozhodnutí, které ji přináší zásadní újmu.

K samotné věci pak stěžovatelka uvádí, že jí prováděné vyšetřovací úkony nijak nesouvisely s trestním stíháním, které bylo vedeno proti nstržm. J. B., jak bylo uvedeno v napadených rozhodnutích obou kárných senátů. Policie tedy postupovala ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 písm. d) zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, a v intencích § 158 trestního řádu, neboť nebylo možno vyloučit, že pachatelem trestného činu, pro který byl stíhán nstržm. J. B., je jiná osoba. K provádění těchto úkonů dle stěžovatelky policejní orgány nepotřebují souhlas státního zástupce, a stěžovatelka tedy nemohla policejním orgánům bránit v tom, aby požadovaly vysvětlení a činily další úkony dle § 158 trestního řádu. Není tedy pravdou, že by stěžovatelka nerespektovala § 161 odst. 3 trestního řádu.

Stěžovatelka v tom, že kárný senát Nejvyššího soudu na jedné straně připouští, že v trestním řádu neexistuje výslovná úprava litispendence, na druhé straně však dovozuje, že zahájení řízení o konkrétním skutku brání tomu, aby bez dalšího o téže věci probíhalo či bylo zahájeno jiné řízení, spatřuje extrémní rozpor takových závěrů se zjištěnými skutečnostmi. Kárný senát se dle stěžovatelky při výkladu relevantních ustanovení trestního řádu choval jako senát Nejvyššího soudu, nikoli jako senát kárný, podaný výklad je dle stěžovatelky navíc nepřijatelný. V napadených rozhodnutích obou kárných senátů nebylo dle stěžovatelky uvedeno, jaká zákonná překážka brání tomu, aby bylo prověřováno podezření, že pachatelem by mohl být někdo jiný než obviněný. Stěžovatelka žádným způsobem dle svého tvrzení nezasáhla do vyšetřování ve věci obviněného nstržm. J. B. Stěžovatelka se ve věci angažovala pouze v důsledku uvedení skutečností, které nebylo možné neprověřit, prokazatelně tajným svědkem, obdobně nebylo možné nereagovat na podnět, který naznačoval možnost jiného pachatele. Napadená rozhodnutí dle stěžovatelky povedou ve svém důsledku k tomu, že policisté a státní zástupci budou odmítat zabývat se jakýmkoliv podezřením ve věci, v níž už bylo někomu sděleno obvinění, jak je jinak zcela běžné. Odvolací kárný senát přitom připouští, že trestní řád nemá žádná pravidla pro to, jak postupovat v případě paralelních podezření proti různým osobám, pokud proti jedné již bylo zahájeno trestní stíhání. Dle stěžovatelky však nelze současně tvrdit, že zákon danou situaci neupravuje, a současně to, že stěžovatelka daný zákon porušila, pokud postupovala podle své úvahy. To platí i pro závěr odvolacího kárného senátu, že stěžovatelka měla v takovém případě informovat státního zástupce, který vedl vyšetřování obviněného nstržm. B.; nic takového stěžovatelce zákon neukládá, stěžovatelka navíc není postižena za to, že neinformovala státního zástupce, ale za to, že porušila konkrétní ustanovení trestního řádu. Dle stěžovatelky jde tedy o zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a jejich právním posouzením.

Stěžovatelka dále poukazuje na skutečnost, že vykonávala funkci státní zástupkyně bez jakýchkoli výhrad ze strany nadřízených, nebyla nijak v předchozí době kárně trestána či napomínána, a přitom i přes skutečnost, že podle kárného senátu Nejvyššího soudu nelze bez jednoznačných důkazů v tomto směru označit "nestandardní vztah kárně obviněné k plukovníkovi J. B." za zcela prokázaný a nezpochybnitelný, bylo jí uloženo jako kárné opatření - odvolání z funkce, tedy opatření nejpřísnější. Tuto sankci považuje stěžovatelka za zcela nepřiměřenou a namítá, že usnesením vrchního soudu jako soudu kárného ze dne 26. 9. 2003 sp. zn. 3 Ds 13/03 bylo zrušeno dočasné zproštění výkonu funkce stěžovatelky, když dle vrchního soudu "provinění není natolik závažné, aby vedlo ke zproštění", rovněž navrhovatelka nenavrhovala nejpřísnější trest. Přestože v průběhu jednání u obou kárných senátů nedošlo ke změně důkazní situace a navíc byla stěžovatelka zčásti skutku pod bodem II. zproštěna, byl jí uložen nejpřísnější trest. Mimo nepodloženosti závěru o kárném provinění stěžovatelka spatřuje v uložení nepřiměřeného trestu porušení práva na spravedlivý proces, jehož součástí musí být i spravedlivý, tedy přiměřený trest.

Relevantní znění dotčených článků Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") je následující.

Čl. 2 odst. 2 Listiny: Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.

Čl. 4 odst. 1 Ústavy: Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.

Čl. 8 odst. 2 Listiny: Nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku.

Čl. 26 odst. 1 Listiny: Každý má právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost.

Čl. 26 odst. 2 Listiny: Zákon může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností.

Čl. 36 odst. 1 Listiny: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Čl. 36 odst. 2 Listiny: Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.

Čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod: Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.

Podle § 42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu si v rámci shromažďování důkazů Ústavní soud vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení. Krajské státní zastupitelství v Plzni se postavení vedlejšího účastníka řízení výslovně vzdalo.

Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že polemizuje-li stěžovatelka se závěrem soudu o nerespektování § 161 odst. 3 trestního řádu a se závěry o naplnění skutkové podstaty kárného provinění podle § 28 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, vyvozenými ze skutkových zjištění, pak nelze než odkázat na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí. K tvrzenému dotčení na základním právu dle § 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jež je dovozováno z nesprávné interpretace § 161 odst. 3 trestního řádu, odkazuje Nejvyšší soud na judikaturu Ústavního soudu, podle níž rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva, bez ohledu na to, zda namítaný nebo autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení práv na soudní ochranu či spravedlivý proces. Pokud stěžovatelka namítá, že zákonná úprava obsažená v zákoně č. 283/1993 Sb. a zákoně č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, nesplňuje ústavní podmínku projednání věci nestranným a nezávislým soudem, pak by muselo dle názoru Nejvyššího soudu úspěšné uplatnění uvedeného stížnostního důvodu být nutně spjato s podáním návrhu dle § 74 zákona o Ústavním soudu, k čemuž ze strany stěžovatelky nedošlo. Pro výše uvedené navrhuje Nejvyšší soud ústavní stížnost stěžovatelky jako neopodstatněnou odmítnout.

Vrchní soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že proti pravomocnému rozhodnutí kárného senátu skutečně není možný soudní přezkum, otázku, zda tato skutečnost způsobuje porušení práva na spravedlivý proces, případně práva domáhat se svého práva u nestranného a nezávislého soudu, nechává vrchní soud na posouzení Ústavního soudu. K námitkám vztahujícím se k samotnému rozhodnutí vrchního soudu soud odkazuje na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí, ke kterému nemá co dále dodávat.

Ústavní soud zaslal vyjádření Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze stěžovatelce k vyjádření, to však bylo zasláno právním zástupcem stěžovatelky Ústavnímu soudu až 19 dní po lhůtě k tomu soudem určené. Ústavní soud z tohoto vyjádření stěžovatelky nezjistil žádné nové skutečnosti, které by byly významné pro jeho rozhodování.

Ze spisu Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 Ds 18/03 Ústavní soud zjistil následující skutečnosti:

Dne 31. 7. 2003 podala krajská státní zástupkyně k Vrchnímu soudu v Praze návrh na zahájení kárného řízení proti stěžovatelce. Podáním ze dne 1. 9. 2003 navrhla nejvyšší státní zástupkyně kárné opatření - odvolání stěžovatelky z funkce státní zástupkyně. Rozhodnutím ministra spravedlnosti ze dne 5. 9. 2003 byla stěžovatelka dle § 22 odst. 2 písm. b) zákona č. 283/1993 Sb. dočasně zproštěna funkce státní zástupkyně. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 9. 2003 sp. zn. 3 Ds 13/03 bylo dočasné zproštění stěžovatelky výkonu funkce státní zástupkyně podle § 13a zákona č. 7/2002 Sb. zrušeno. Proti tomuto rozhodnutí bylo podáno odvolání nejvyšší státní zástupkyní, krajskou státní zástupkyní a ministrem spravedlnosti. Tato odvolání byla rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2003 sp. zn. 2 Skno 4/2003 zamítnuta. Rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2003 sp. zn. 3 Ds 13/03 bylo kárné řízení podle § 15 odst. 1 zákona č. 7/2002 Sb. přerušeno a věc byla postoupena Okresnímu státnímu zastupitelství v Karlových Varech, protože kárný senát dopěl k závěru, že skutečnosti, které byly stěžovatelce kladeny za vinu, mají znaky trestného činu. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka dne 1. 11. 2003 odvolání, které bylo rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2003 sp. zn. 2 Skno 6/2003 zamítnuto. Rozhodnutím ministra spravedlnosti ze dne 28. 1. 2004 byla stěžovatelka dle § 22 odst. 2 písm. b) zákona č. 283/1993 Sb. dočasně zproštěna funkce státní zástupkyně. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka dne 5. 2. 2004 námitky, které byly rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 2. 2004 sp. zn. 3 Ds 13/03 zamítnuty. Okresní státní zastupitelství sdělilo přípisem ze dne 7. 7. 2004 Vrchnímu soudu v Praze, že v jednání stěžovatelky nelze spatřovat naplnění skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele, proto Vrchní soud v Praze pokračoval v kárném řízení a rozhodnutím ze dne 12. 11. 2004 sp. zn. 3 Ds 13/03 uznal stěžovatelku vinnou, že jako státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech v trestní věci loupeže, k níž došlo dne 20. 12. 2002 kolem 12.65 hodin v Karlových Varech, Růžový Vrch, Vodárenská 3, na pobočce České pošty, vedené u Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech pod sp. zn. 1 Zn 1907/2003, se v průběhu března a dubna 2003 účastnila vyšetřovacích úkonů a k žádostem policejního orgánu činila další opatření, ačkoliv již od 27. 2. 2003 věděla, že státní zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň-město pro totožné jednání zahájil trestní stíhání nstržm. J. B., služebně zařazeného jako policejní inspektor Policie České republiky, Okresní ředitelství Karlovy Vary, Obvodní oddělení Jáchymov, a tudíž musela vědět, že je dále v této věci nepříslušná, a přesto spisový materiál předložila příslušnému dozorovému státnímu zástupci až 25. 4. 2003, čímž nerespektovala ustanovení § 161 odst. 3 trestního řádu, čímž spáchala kárné provinění podle § 28 zákona č. 283/1993 Sb. a bylo jí uloženo kárné opatření odvolání z funkce podle § 30 odst. 1 písm. c) zákona č. 283/1993 Sb. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, které bylo rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2005 sp. zn. 2 Skno 6/2004 zamítnuto.
Ústavní soud se nejdříve zabýval námitkou stěžovatelky, že v dané věci došlo k zásahu do jejího ústavně zaručeného práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a práva na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy (čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Jak již bylo výše uvedeno, stěžovatelka spatřuje porušení těchto článků Listiny základních práv a svobod v tom, že rozhodnutí kárných soudů, která stěžovatelka považuje nikoli za soudní rozhodnutí, nýbrž za správní rozhodnutí sui generis, není jakožto rozhodnutí, které zasáhlo do jejích základních práv a svobod, přezkoumatelné soudem a tato skutečnost činí dle stěžovatelky celé kárné řízení protiústavním. Stěžovatelka současně konstatuje, že kárné řízení z pohledu současné právní úpravy netrpí žádnou vadou a že ani navrhované zrušení napadeného rozhodnutí nevyřeší problém spočívající v nedostatku zákonné úpravy, jako jedinou nápravu tvrzené neústavnosti však vidí ve zrušení kárných rozhodnutí, kterými jí byla způsobena újma.

Ústavní soud se s názorem stěžovatelky, že rozhodnutí kárných senátů Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze jsou správními rozhodnutími sui generis, neztotožnil.

Ústavní soud sice souhlasí s řadou námitek stěžovatelky, které ve své podstatě směřovaly k tomu, že kárné senáty jmenovaných soudů, ač označované zákonem jako kárné soudy, ve své podstatě nejsou soudy, které jsou součástí soustavy obecných soudů s pravomocemi podle občanského soudního řádu, když jejich posláním je rozhodovat v řízení podle zákona č. 7/2002 Sb. o kárné odpovědnosti soudců a státních zástupců a v řízení o způsobilosti soudce a státního zástupce vykonávat svou funkci. Tato skutečnost však dle Ústavního soudu neznamená, že rozhodnutí kárného soudu je správním rozhodnutím sui generis, jak dovozuje stěžovatelka. Ústavní soud je naopak přesvědčen, že kárný soud ve smyslu zákona č. 7/2002 Sb. je orgánem, který splňuje požadavky vyplývající z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), resp. čl. 36 odst. 1 Listiny, tedy ve své podstatě nezávislý a nestranný soud schopný vést spravedlivý proces.

Požadavek na aplikaci čl. 6 odst. 1 Úmluvy vyplývá mimo jiné z nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 16/99 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 22, nález č. 96, vyhlášen pod č. 276/2001 Sb.), v němž Ústavní soud odkázal na ustálenou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle níž pod pojmem "trestní obvinění" ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy třeba rozumět prakticky všechna řízení o sankcích ukládaných správními úřady fyzickým osobám za přestupek nebo jiný správní delikt, jakož i o sankcích ukládaných v řízení disciplinárním nebo kárném (státním zaměstnancům, vojákům, policistům), resp. ukládaných v obdobných řízeních členům komor s nuceným členstvím.

Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na nález ze dne 26. dubna 2005 sp. zn. Pl. ÚS 11/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, nález č. 89, vyhlášen pod č. 220/2006 Sb.), ve kterém dospěl k závěru, že "ústavní pořádek České republiky (čl. 81 a 82 Ústavy) stanoví, že soudnictví vykonávají pouze nezávislé a nestranné soudy, respektive nezávislí a nestranní soudci, kteří se řídí základními pravidly spravedlivého procesu (čl. 1 odst. 1 Ústavy, hlava pátá Listiny). Tato ustanovení lze vykládat jako institucionální záruky materiálně chápaného výkonu soudní moci, a proto z hlediska práva na spravedlivý proces není nezbytné, aby ve všech případech byl soudem ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 2 Listiny výhradně orgán začleněný do soustavy obecných soudů, avšak musí jít o orgán nezávislý, jehož členové disponují nezávislostí a nestranností při svém rozhodování. Dále musí mít nepodmiňovaný přístup ke zkoumání všech relevantních aspektů věci (skutkových i právních) a musí respektovat základní zásady spravedlivého procesu (kupř. zásadu nikdo nesmí být soudcem ve vlastní věci či zásadu slyšeny musí být obě strany), přičemž vykonatelné rozhodnutí již nelze dalším mocenským aktem zvrátit (vymezení soudnictví v materiálním smyslu)." Atributy nestrannosti a nezávislosti soudu pak v témže nálezu vymezil Ústavní soud tak, že "nestrannost a nezávislost v objektivní poloze se na obecné úrovni posuzují z hlediska vztahu k ostatním mocenským složkám (princip dělby moci), z hlediska schopnosti aktérů (s potenciálním zájmem na určitém výsledku či průběhu sporu) ovlivnit vznik, trvání a zánik funkce člena soudního orgánu (tribunálu). Soudci a členové orgánů soudního typu proto musí mít dostatečně nezávislý status, který vylučuje přímé či zprostředkované působení na rozhodovací činnost." Dle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva je pro zjištění, zda může být soud považován za "nezávislý" ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, nutno vzít v úvahu zejména způsob jmenování a délku mandátu jeho členů, existenci ochrany proti vnějším tlakům a to, zda budí zdání nezávislosti (viz mj. Findlay proti Spojenému království, 1997). Pokud jde o podmínku "nestrannosti", posuzuje se tato ze dvou hledisek: první spočívá v pokusu určit osobní přesvědčení určitého soudce v dané věci; druhé předpokládá ujistit se o tom, že poskytuje dostatečné záruky, aby v tomto ohledu bylo možno vyloučit jakoukoli legitimní pochybnost (viz Gautrin a další proti Francii, 1998).

Pravomoc kárných soudů jednat a rozhodovat v řízení podle zákona č. 7/2002 Sb. je zakotvena v § 3 odst. 1 tohoto zákona. V § 3 odst. 2 je pak stanoveno, že kárnými soudy jsou v prvním stupni Vrchní soud v Praze a Vrchní soud v Olomouci, v druhém stupni pak Nejvyšší soud České republiky. Složení kárného senátu upravuje § 4 tohoto zákona, podle něhož v řízení ve věcech státních zástupců jednají a rozhodují kárné soudy v senátech složených z předsedy senátu, soudce a 3 přísedících, které ze seznamu přísedících jmenovaných pro příslušný soud určí losem předseda soudu. Předsedu senátu pro řízení ve věcech soudců, jeho zástupce, členy senátu a 5 náhradníků soudců v určeném pořadí jmenuje ze soudců kárného soudu předseda příslušného soudu v dohodě se soudcovskou radou tohoto soudu; obdobně jmenuje i předsedu senátu, jeho zástupce, člena senátu a 2 náhradníky soudců v určeném pořadí senátu pro řízení ve věcech státních zástupců. Nedojde-li k dohodě nejpozději 1 měsíc před uplynutím funkčního období dosavadních senátů, předseda soudu jmenuje do funkcí kandidáty navržené soudcovskou radou.

K námitce stěžovatelky, že účast státních zástupců jako přísedících kárného senátu činí kárný soud orgánem, který není nezávislým, neboť většinu v něm tvoří státní zástupci, kteří jsou pracovníky monokraticky řízeného orgánu dle zákona č. 283/1993 Sb., Ústavní soud uvádí, že je u státního zástupce třeba odlišit výkon funkce člena kárného senátu (v řízení podle zákona č. 7/2002 Sb.) od jeho funkce státního zástupce (v řízení podle zákona č. 283/1993 Sb.). V řízení dle zákona č. 7/2002 Sb. nepostupuje státní zástupce dle zákona č. 283/1993 Sb., není vázán pokyny svého nadřízeného apod. Nadto v právní úpravě kárného řízení existují významné záruky nestrannosti a nezávislosti kárného soudu, z nichž je třeba zmínit především heterogenitu členů kárného senátu, v kterém kromě přísedících, jimiž jsou státní zástupci, zasedají i dva soudci, o jejichž nezávislosti a nestrannosti není pochyb, přičemž jeden z těchto soudců kárnému senátu předsedá. Také nutno podotknout, že na hlasování členů kárného senátu se podpůrně aplikuje § 58 trestního řádu, a nelze proto zjistit, jakým způsobem konkrétní člen kárného senátu hlasoval. Rovněž způsob ustavení kárných senátů a způsob zániku funkce jejich členů, jenž důsledně respektuje ústavní princip práva na zákonného soudce, skýtá dostatečné záruky schopnosti kárného soudu vést spravedlivý proces.

Současně Ústavní soud dodává, že nelze přisvědčit ani tvrzení stěžovatelky, že rozhodnutí kárného soudu je obdobou rozhodnutí "kárných orgánů profesních korporací", když je zřejmé, že způsob vedení řízení kárnými orgány např. České advokátní komory či České lékařské komory není srovnatelný s kárným řízením dle zákona č. 7/2002 Sb., které naplňuje atributy rozhodování nezávislého a nestranného orgánu, v jehož čele stojí soudce jako osoba zákonem a ústavou povolaná k výkonu moci soudní.

Ústavní soud s ohledem na výše uvedené důvody tedy dospěl k závěru, že projednáním kárné žaloby kárným soudem bylo naplněno ústavně zaručené právo stěžovatelky domáhat se svého práva stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu. Ústavní soud přitom přihlížel ke skutečnosti, že Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení - právo na odvolání (viz čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), avšak ani Listina, ani žádný z mezinárodněprávních instrumentů neupravuje právo na (jakýkoli) přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Proto Ústavní soud nemohl přisvědčit námitce stěžovatelky, že by rozhodnutí kárného soudu mělo být přezkoumáno soudem.

Druhý okruh námitek stěžovatelky směřoval k tomu, že právní závěry kárných soudů jsou ve zjevném rozporu se skutkovými zjištěními.

Na tomto místě Ústavní soud zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy, a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.

V dané věci tedy Ústavní soud zkoumal, zda kárné senáty Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze postupovaly v kárném řízení v souladu se základními právy a svobodami zaručenými ústavním pořádkem České republiky, když napadenými rozhodnutími uznaly stěžovatelku vinnou kárným proviněním dle § 28 zákona č. 283/1993 Sb. a uložily jí podle § 30 odst. 1 písm. c) citovaného zákona kárné opatření odvolání z funkce. Po přezkoumání skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl z dále uvedených důvodů Ústavní soud k závěru, že ke stěžovatelkou namítanému porušení ústavně zaručených základních práv a svobod napadenými rozhodnutími Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze nedošlo.

Ústavní soud se v této souvislosti zejména zabýval tím, zda skutkový stav, jak vyplývá z předloženého spisu Vrchního soudu v Praze 3 Ds 13/03, byl dostatečně zjištěn a zda skutková zjištění dostatečně odůvodňují právní závěr o tom, že se stěžovatelka dopustila spáchání v napadených rozhodnutích uvedeného kárného provinění.

Kárné soudy spatřují kárné provinění stěžovatelky v tom, že "...jako státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech v trestní věci loupeže, k níž došlo dne 20. 12. 2002 kolem 12.65 hodin v Karlových Varech, Růžový Vrch, Vodárenská 3, na pobočce České pošty, vedené u Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech pod sp. zn. 1 Zn 1907/2003, se v průběhu března a dubna 2003 účastnila vyšetřovacích úkonů a k žádostem policejního orgánu činila další opatření, ačkoliv již od 27. 2. 2003 věděla, že státní zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň-město pro totožné jednání zahájil trestní stíhání nstržm. J. B., služebně zařazeného jako policejní inspektor Policie České republiky, Okresní ředitelství Karlovy Vary, Obvodní oddělení Jáchymov, a tudíž musela vědět, že je dále v této věci nepříslušná, a přesto spisový materiál předložila příslušnému dozorovému státnímu zástupci až 25. 4. 2003, čímž nerespektovala ustanovení § 161 odst. 3 trestního řádu.". Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti nezpochybňuje, že takové úkony činila, proto Ústavní soud nepovažoval za potřebné vyžádat si příslušný vyšetřovací spis, a to také s ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud, jak vyplývá z odůvodnění jeho napadeného rozhodnutí, doplnil dokazování o písemné materiály, které svědčí o účasti stěžovatelky na rekognicích, kdy byly poznávajícími osobami K. W. a R. S., dále písemné návrhy stěžovatelky adresované Okresnímu soudu v Karlových Varech, aby se těchto rekognic coby neopakovatelných úkonů zúčastnil soudce jmenovaného soudu, a písemné předběžné souhlasy stěžovatelky se zadržením A. B., D. B. a R. F., které policejní orgán Policie České republiky v Karlových Varech považoval za podezřelé z trestného činu loupeže na poště v Karlových Varech. Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá nedostatečně zjištěný skutkový stav, když nebylo vyhověno jejím návrhům na provedení dalších důkazů, zde Ústavní soud souhlasí se závěry kárného soudu, že svědectví příslušníků Policie České republiky Karlovy Vary by neměla vliv na posouzení oprávněnosti stěžovatelky činit výše uvedené úkony. Podstatou ústavní stížnosti stěžovatelky je totiž tvrzení, že v provádění citovaných úkonů jí nebránilo žádné ustanovení trestního řádu, pokud tedy její jednání bylo shledáno kárnými soudy obou stupňů v rozporu s § 161 odst. 3 trestního řádu, je takový právní závěr dle stěžovatelky nepřijatelný. Ústavní soud se s právním hodnocením dané věci se stěžovatelkou neztotožnil, když dospěl k závěru, že trestní řád skutečně stěžovatelce neumožňoval postupovat způsobem, který v dané věci dle své úvahy zvolila.

Dle § 161 odst. 3 trestního řádu koná vyšetřování o trestných činech spáchaných příslušníky Policie České republiky, příslušníky Bezpečnostní informační služby a příslušníky Úřadu pro zahraniční styky a informace státní zástupce; přitom postupuje přiměřeně podle ustanovení upravujících postup policejního orgánu konajícího vyšetřování; ustanovení o souhlasu státního zástupce, který je třeba k provedení úkonu policejním orgánem, se neužijí. Při vyšetřování trestných činů příslušníků Policie České republiky, příslušníků Bezpečnostní informační služby a příslušníků Úřadu pro zahraniční styky a informace může státní zástupce požádat orgány uvedené v § 12 odst. 2 v rámci jejich působnosti o opatření jednotlivého důkazu nebo provedení jednotlivého úkonu vyšetřování, o součinnost při opatřování důkazu nebo provádění úkonu vyšetřování, o předvedení osoby nebo za podmínek § 62 odst. 1 o doručení písemnosti. Tento orgán je povinen státnímu zástupci urychleně vyhovět.

V dané trestní věci byl vyšetřováním pověřen JUDr. L. Ř., státní zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň-město. Ze spisu Vrchního soudu v Praze 3 Ds 13/03 a z přiloženého vyšetřovacího spisu Okresního státního zastupitelství Plzeň-město vyplývá, že usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň-město ze dne 27. 2. 2003 sp. zn. SV 4/2003 bylo zahájeno trestní stíhání a sděleno obvinění nstržm. J. B. pro trestný čin loupeže, k níž došlo dne 20. 12. 2002 kolem 12.65 hodin v Karlových Varech, Růžový Vrch, Vodárenská 3, na pobočce České pošty. Stěžovatelka ve věci pro tentýž trestný čin loupeže dne 28. 2. 2003 vydala předběžný souhlas se zadržením A. B., dne 7. 3. 2003 předběžné souhlasy se zadržením D. B. a R. F., dne 12. 3. 2003 se zúčastnila rekognice s R. S., dne 23. 4. 2003 rekognice s L. V. a dne 15. 4. 2003 rekognice s K. W.

Ústavní soud má za to, že nelze přisvědčit námitce stěžovatelky, že vzhledem ke skutečnosti, že trestní řád výslovně neobsahuje ustanovení, které by bránilo stěžovatelce prověřovat podezření, že pachatelem by mohl být někdo jiný než obviněný, když současně stěžovatelka žádným způsobem dle svého tvrzení nezasáhla do vyšetřování ve věci obviněného nstržm. J. B., nelze na tuto její činnost nahlížet jako na kárné provinění, jak učinily kárné senáty soudů obou stupňů. Ústavní soud k tomuto závěru dospěl na základě následujících úvah.

Dle § 160 odst. 1 trestního řádu nasvědčují-li prověřováním podle § 158 trestního řádu zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání této osoby jako obviněného, pokud není důvod k postupu podle § 159a odst. 2 a 3 nebo § 159b odst. 1. Z výše uvedeného je zřejmé, že základním předpokladem pro zahájení trestního stíhání je odůvodněný závěr, že došlo ke spáchání trestného činu. Jak již bylo uvedeno, v dané věci bylo pro trestný čin loupeže zahájeno trestní stíhání proti nstržm. B. dne 27. 2. 2003. Příslušné úkony v tomto trestním řízení je pak oprávněn činit pouze státní zástupce příslušný podle § 161 odst. 3 trestního řádu, a to i ohledně prověřování případných dalších osob podezřelých ze spáchání tohoto trestného činu; v opačném případě by státní zástupce nemohl dostát své povinnosti provádět důkazy bez ohledu na to, zda svědčí ve prospěch či neprospěch obviněného. Tomu také odpovídá ustanovení § 89 odst. 1 písm. a) trestního řádu, podle něhož je v trestním stíhání v nezbytném rozsahu zejména dokazovat, zda se stal skutek, v němž je spatřován trestný čin, a dále zda tento skutek spáchal obviněný [písm. b) téhož ustanovení]. Jakkoli tedy trestní řád neosahuje ustanovení týkající se litispendence, je zřejmé, že ve věci vyšetřování jednoho skutku nemohou současně konat nezávisle na sobě dva či více státních zástupců. Taková situace by způsobila chaos ve vyšetřování trestných činů a ve svém důsledku by vedla k maření účelu trestního řízení.

Nelze tedy akceptovat námitku stěžovatelky, že úkony dle § 158 trestního řádu jako úkony činěné v přípravném řízení mohou být vykonávány policejními orgány nezávisle na trestním řízení vedeném proti obviněnému v téže věci. Také námitka stěžovatelky, že nemohla policejnímu orgánu v provádění takových úkonů bránit, neboť se jedná o úkony, ke kterým nebylo třeba jejího souhlasu, není důvodná. Zde je třeba zdůraznit, že kárné provinění stěžovatelky nespočívá v tom, že nebránila Policii České republiky činit úkony, ke kterým nebylo třeba souhlasu stěžovatelky, nýbrž v tom, že sama činila úkony a opatření v této věci, ačkoli k tomu již nebyla příslušná.

Je také třeba odmítnout námitku stěžovatelky, že skutková zjištění jsou v rozporu s právním posouzením věci, když byla stěžovatelka potrestána za to, že neinformovala o věci dozorového státního zástupce, ačkoli jí zákon nic takového neukládá. Zde se Ústavní ztotožňuje se závěry kárného senátu Nejvyššího soudu v tom, že stěžovatelka poté, co byla požádána Policií České republiky, aby dozorovala její postup po 27. 2. 2003, byla povinna Policii České republiky odkázat na příslušného dozorového státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni, případně ho o vzniklé situaci sama informovat. Nejedná se tedy o povinnost informovat státního zástupce uloženou trestním řádem, nýbrž o povinnost, respektive úřední postup osoby k věci již nepříslušné. Podstatou kárného provinění stěžovatelky však není neinformování státního zástupce, nýbrž účast stěžovatelky na vyšetřovacích úkonech, jak byly výše specifikovány. Na tomto místě odkazuje Ústavní soud na ustanovení § 24 odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., podle kterého státní zástupce je při výkonu své funkce povinen odpovědně plnit své úkoly a respektovat přitom zásady, které zákon pro činnost státního zastupitelství stanoví; zejména je povinen postupovat odborně, svědomitě, odpovědně, nestranně, spravedlivě a bez zbytečných průtahů. Jakýkoli vnější zásah nebo jiný vliv, jehož důsledkem by mohlo být porušení některé z těchto povinností, musí odmítnout.

Poslední námitka stěžovatelky spočívá v tvrzení, že jí byl uložen nepřiměřený trest; v tom spatřuje stěžovatelka porušení práva na spravedlivý proces, jehož součástí musí být i spravedlivý, tedy přiměřený trest. Ani tuto námitku nepovažuje Ústavní soud za důvodnou. Určujícím ustanovením pro uložení kárného opatření je § 30 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, zákona, který je nutno přiměřeně vykládat ve spojení s ustanoveními § 23 a násl. trestního zákona. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že kárné soudy podmínky citovaných ustanovení respektovaly, zohlednily přitom intenzitu porušení povinností státního zástupce ze strany stěžovatelky i dobré pracovní hodnocení stěžovatelky, závěry ohledně druhu uloženého kárného opatření vycházejí ze skutkových zjištění. V odůvodnění napadených rozhodnutí kárné soudy ústavně konformním způsobem vysvětlily, proč považovaly nemožné uložit stěžovatelce jiné než nejpřísnější kárné opatření. Kárné opatření odvolání z funkce státního zástupce dle § 21 odst. 2 písm. d) zákona č. 283/1993 Sb. tak bylo stěžovatelce uloženo v souladu se zákonem, nelze tedy přisvědčit stěžovatelce, že došlo postupem kárných soudů k porušení čl. 26 Listiny základních práv a svobod, neboť zde se výslovně stanoví, že zákon může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností; v daném případě je takovým zákonem zákon č. 283/1993 Sb., který spojuje uložení kárného opatření odvolání z funkce státního zástupce se zánikem funkce státního zástupce.

Právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatelka dovolává, není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení. Uvedeným základním právem je toliko zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Oba soudy svým způsobem rozhodování i postupem v řízení respektovaly elementární požadavky spravedlnosti, takže nedošlo k porušení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ani dalších ústavních principů, na něž stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními ani libovůle v rozhodování, je nutno považovat postup kárných soudů za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.

Pokud stěžovatelka namítá, že postupem soudu byla porušena její základní práva daná čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, Ústavní soud je toho názoru, že zmíněné články týkající se způsobu uplatnění státní moci a ochrany základních práv a svobod soudní mocí jsou základními postuláty právního a politického systému České republiky. Rozhodnutím soudu nemohlo být do těchto charakteristik státu zasaženo.

Namítaný rozpor s čl. 4 odst. l a 4 Listiny základních práv a svobod není dán. Toto ustanovení totiž neuvádí samostatná jednotlivá základní práva, ale stanoví pouze nutnost ukládat obecné povinnosti toliko na základě zákona při zachování základních práv a svobod. Tohoto ustanovení se lze tedy domáhat pouze v návaznosti na další ustanovení Listiny základních práv a svobod, Ústavy nebo mezinárodních smluv ve smyslu čl. 10 Ústavy, která obsahují konkrétní základní práva nebo svobody, k jejichž porušení došlo.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost stěžovatelky podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.