I. ÚS 3356/12
I.ÚS 3356/12 ze dne 31. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Z. A., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Komenského 241, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. 20 Nd 209/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení stěžovatelových základních práv zrušil v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu. Dále stěžovatel v podstatě navrhl, aby Ústavní soud určil, že příslušným rozhodovat o jeho žalobě je podle § 9 odst. 5 o. s. ř. Nejvyšší soud, který je mu povinen přímo poskytnout ochranu ve smyslu čl. 4 a 1é Ústavy (body III. - V. petitu ústavní stížnosti).

Stěžovatel v podstatě namítá nedostatečné odůvodnění napadeného usnesení. Poukazuje na to, že napadené usnesení je sice datováno dne 26. 7. 2012, ale bylo k přepravě předáno až dne 13. 8. 2012; proto podle stěžovatele je dána možnost vady v dataci napadeného usnesení. Dále stěžovatel namítl, že "Nejvyšší soud ČR si tak musel být vědom, že nelze na Obvodním soudu pro Prahu 4 jako soudu nejnižšího stupně, který je v působnosti Městského soudu v Praze vedeném Žalovaným 5. J. S. jako předsedou, který jako krajský soud je v působnosti Vrchního soudu v Praze vedeného žalovaným 4. V. S. jako předsedou spravedlivě požadovat, aby nestraně a nezávisle projednal a rozhodoval o odpovědnosti k náhradě škody v částce 24.248.740.943,- Kč, mimo jiné i předsedy Městského soudu v Praze J. S. jako žalovaného 5, a předsedy Vrchního soudu v Praze V. S. jako žalovaného 4, když navíc ve smyslu výzvy stěžovatele členům vlády České republiky ze dne 18.7.2012 hrozí členům vlády České republiky a koaličním stranám ve smyslu čl.10 Ústavy podle čl. 4 odst. 1.písm a) Občanskoprávní úmluvy o korupci další škody v řádu miliard korun.". V textu ústavní stížnosti stěžovatel rozsáhle rekapituluje skutkový stav, o který má jít v žalobě.

II.

Ústavní soud z předložených písemných materiálů zjistil, že Nejvyšší soud napadeným usnesením rozhodl o žalobě stěžovatele proti žalovaným 1) České spořitelně, a. s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, identifikační číslo osoby 452 44 782, 2) J. L., řediteli Bezpečnostní informační služby České republiky, 3) P. R., předsedovi Ústavního soudu České republiky, 4) V. S., předsedovi Vrchního soudu v Praze, 5) J. S., předsedovi Městského soudu v Praze, o náhradu škody "způsobené neučiněním přiměřených kroků k zabránění korupčnímu jednání (čl. 4 Úmluvy č. 3/2004 Sb. mez. Smluv ČR) 24.248.740.943,- Kč", takto: I. K projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy. II. Po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 4.

V odůvodnění usnesení uvedl Nejvyšší soud následující:

"Žalobce se žalobou ze dne 18. 6. 2012, doručenou Nejvyššímu soudu dne 26. 6. 2012, domáhá "s odvoláním na Etický kodex advokátů EU v souladu s čl. 10 Ústavy podle Trestněprávní úmluvy o korupci (č. 70/2002 Sb. mez. Smluv ČR) a Občanskoprávní úmluvy o korupci (č. 3/2002 Sb. mez. Smluv ČR) "ochrany svobody a lidské důstojnosti za monopolu státu na trestněprávní ochranu Nejvyššímu soud ČR jako soudu civilnímu (ust. § 9 odst. 5 o. s. ř.) k náhradě škody způsobené neučiněním přiměřených kroků k zabránění korupčnímu jednání (čl. 4 Úmluvy č. 3/2004 Sb. mez. Smluv ČR) 24.248.740.943,- Kč". K návrhu připojil "petici soudcům Nejvyššího soudu ČR k učinění přiměřených kroků k plnění mezinárodních závazků Českou republikou na ochranu proti korupci" adresovanou k rukám předsedkyně Nejvyššího soudu ČR. Tuto žalobu Nejvyšší soud přijal dne 26. 6. 2012. Podáním ze dne 15. 7. 2012, předaným Nejvyššímu soudu dne 18. 7. 2012, žalobce předložil "návrh dalšího důkazu žaloby soudu".

Řízení (o žalobě žalobce ze dne 18. 6. 2012) bylo zahájeno dne 26. 6. 2012 u Nejvyššího soudu (§ 82 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů, dále jen "o. s. ř.").

Podle § 11 odst. 1 o. s. ř. řízení se koná u toho soudu, který je věcně a místně příslušný. Pro určení věcné a místní příslušnosti jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení.

Věcnou příslušnost zkoumá soud kdykoli za řízení (§ 104a odst. 1 o. s. ř.).

Podle § 104a odst. 4 o. s. ř. bylo-li řízení zahájeno u Nejvyššího soudu nebo byla-li věc Nejvyššímu soudu předložena vrchním soudem, Nejvyšší soud rozhodne, které soudy jsou k projednání a rozhodnutí věci příslušné v prvním stupni, není-li sám věcně příslušný.

Protože zvláštní právní předpis neurčuje, že ve věcech, kterých se žaloba týká, rozhoduje Nejvyšší soud jako soud prvního stupně (§ 9 odst. 5 o. s. ř.), rozhodl Nejvyšší soud o věcné příslušnosti okresních soudů (§ 9 odst. 1 o. s. ř.) a o tom, že věc postupuje k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 4 (§ 104a odst. 6 o. s. ř.), v jehož obvodu má sídlo první žalovaný (§ 85 odst. 3 o. s. ř., § 11 odst. 2 o. s. ř.).

Pokud jde o petici žalobce, adresovanou předsedkyni Nejvyššího soudu, jíž se zejména domáhal sdělení "jaké přiměřené kroky k zabránění korupčního jednání učinili soudci Nejvyššího soudu ČR k plnění závazků ČR z Trestněprávní úmluvy o korupci č. 70/2002 Sb. m. s. a Občanskoprávní úmluvy o korupci č. 3/2004 Sb. m. s.", nejedná se o návrh na zahájení řízení a postupuje se ve zvláštním režimu (k tomu srov. zákon č. 85/1990 Sb., o právu petičním, a dále nález Ústavního soudu ze dne 23. června, sp. zn. I. ÚS 21/94).".
III.

Ústavní soud poukazuje na svou ustálenou judikaturu, podle níž není součástí soustavy obecných soudů a zásadně mu nepřísluší posuzovat výklad a aplikaci podústavního práva; to platí za předpokladu, že v řízení nebylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele.

Taková situace však v souzené věci nenastala.

Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně uvedl, jakými úvahami se při rozhodování řídil. Jde o rozhodnutí logické, přesvědčivé a z hlediska ústavnosti plně akceptovatelné.

Především stěžovatel neuvádí a neargumentuje, podle jakého právního předpisu by měl být k projednání a rozhodnutí jeho žaloby příslušný Nejvyšší soud. Nejvyšší soud je totiž příslušný jako soud prvního stupně jen v případech stanovených zvláštním právním předpisem (§ 9 odst. 5 o. s. ř.); o takový případ se však nejedná. Proto Nejvyšší soud případně rozhodl o věcné příslušnosti okresních soudů (§ 9 odst. 1 o. s. ř.). Tím je reagováno i na návrh stěžovatele, aby sám Ústavní soud rozhodl, že Nejvyšší soud je příslušný k projednání jeho žaloby.

Stěžovatel poukazuje na možnou vadu v dataci napadeného usnesení. Ústavní soud však i tuto námitku odmítl, neboť jednak jde toliko o spekulaci, jednak i případná chyba v tomto ohledu by byla ryze formální povahy, a proto by - i v kladném případě - roviny ústavnosti zjevně nedosahovala.

Konečně, stěžovatel v podstatě - obsahově - namítá podjatost soudců Obvodního soudu pro Prahu 4. Tím však opomíjí fakt, že pouze usnesením o věcné příslušnosti jsou účastníci a soudy vázáni (§ 104a odst. 7 a i odst. 6 in fine o. s. ř.). Tedy, není později vyloučena delegace na jiný soud téhož stupně (tj. změna místní příslušnosti podle § 12 odst. 1 a 3 o. s. ř.), a to např. na podkladě námitky podjatosti vznesené stěžovatelem. O tom by ovšem musel rozhodnout - v prvé řadě - příslušný soud obecný.

IV.

Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Pokud zjištěné informace vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

V.

Proto Ústavní soud - tedy po té, co usoudil, že základní práva či svobody stěžovatele zjevně porušeny nebyly - ústavní stížnost proti v záhlaví citovanému rozhodnutí Nejvyššího soudu jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Pokud jde o další části petitu ústavní stížnosti (bod III. - V.), podle nichž by měl Ústavní soud sám - v podstatě - určit, že k projednání stěžovatelovy žaloby a k poskytnutí soudní ochrany je přímo příslušný Nejvyšší soud, Ústavní soud konstatuje, že k takovému rozhodnutí není příslušný (srov. § 82 odst. 1, 2a, 3, § 43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. října 2012

Vojen Güttler, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.