I. ÚS 3355/13
I.ÚS 3355/13 ze dne 12. 12. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Kateřiny Šimáčkové a Ludvíka Davida, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jakuba Jireše, t. č. Vazební věznice P. O. BOX 53, 415 00 Teplice, zastoupeného JUDr. Vladimírem Davidem, advokátem, se sídlem Mírové nám. 48, 440 01 Louny, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 8. 2013, č. j. 4 To 347/2013-68, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 11. 2013, stěžovatel napadl usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 1. 8. 2013, č. j. 4 To 347/2013-68 (dále jen "usnesení krajského soudu"), kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") ze dne 26. 6. 2013, č. j. 40 Nt 641/2013-42 (dále jen "usnesení okresního soudu"), jímž byl vzat do vazby z důvodu uvedeného v § 67 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"). Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uplatňuje jedinou námitku, a to, že důvody koluzní vazby nejsou v usnesení krajského soudu dostatečně odůvodněny.

Vzhledem k tomu je přesvědčen, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na osobní svobodu zakotvené v čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.

II. Zákon č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozeznává podle svého § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud považuje za nutné připomenout ze své ustálené judikatury, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ve své ustálené rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje princip sebeomezení, který v případě posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, když jsou závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 161/04 in http://www.usoud.cz).

Ústavnímu soudu nepřísluší pozice další instance v systému obecného soudnictví. Sama skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Výklad konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu ve smyslu § 67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zda má znaky trestného činu, zda jsou zřejmé důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal obviněný, zda existuje důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem uvedeným v § 67 trestního řádu a zda účelu vazby není možno dosáhnout jinak. Rozhodování o vazbě přitom přirozeně nelze pojímat jako rozhodování o vině a trestu obviněného. Stěžovatel považuje odůvodnění napadeného usnesení za nedostatečné, avšak Ústavní soud se k tomuto jeho hodnocení nepřipojuje, neboť v předmětném rozhodnutí je odkazováno na zcela konkrétní skutečnosti, na kterých je výrok v něm obsažený založen.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. prosince 2013

Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.