I. ÚS 3354/15
I.ÚS 3354/15 ze dne 20. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele S. K., zastoupeného Mgr. Martinem Buřičem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Štěpánská 39, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015 č. j. 5 Tdo 335/2015-175, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 8. 2014 sp. zn. 3 To 15/2014 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2013 č. j. 4 T 9/2012-6899 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), požadavek na rovnost účastníků vyjádřený v čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na řádnou obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny. Stěžovatel namítá, že skutková zjištění obecných soudů jsou v extrémním rozporu s jejich právními úvahami. Zejména odvolací soud nepřihlédl k navrhovaným důkazům, jejichž provedení následně odmítl bez dostatečného odůvodnění takového postupu a uplatněnými námitkami stěžovatele se nezabýval. Obhajobě tak bylo postupem soudu znemožněno vyvrácení tvrzené škody. Podle stěžovatele je povinnost soudu zjistit přesnou výši škody a nikoliv ji zjistit pouze podle něj nepřesným odhadem.

2. Krajský soud v Praze napadeným rozhodnutím uznal stěžovatele (společně s dalšími obžalovanými) vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby a byl mu uložen trest odnětí svobody v délce trvání sedmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 3 500 000 Kč. Krajský soud vzal za prokázané, že stěžovatel spolu s obžalovanými společně jako členové skupiny, kterou vytvořil, organizoval a řídil právě stěžovatel, prováděli dovoz minerálních látkových základových (bazických) olejů a míchání minerálních olejů - motorové nafty - zatížené spotřební daní s jinými minerálními oleji (bazickými oleji) mísitelnými s motorovou naftou, které nebyly předmětem spotřební daně z minerálních olejů (blíže viz činnost rozsáhle popsaná v rozhodnutí soudu). Uvedeným jednáním přitom způsobily českému státu škodu v celkové výši 38 504 923 Kč. Stěžovatel uvedeným způsobem poškozoval stát spolu s dalšími obžalovanými v delším časovém úseku, postupoval takto opakovaně, přičemž si byl vědom, že uvedeným jednáním nejenže snižuje kvalitu motorové nafty, ale zejména neoprávněně navyšuje její objem podléhající spotřební dani.

3. Vrchní soud v Praze k odvolání stěžovatele a dalších obžalovaných osob zrušil ve výroku o trestu obžalovaných S. K. (stěžovatele), J. M., J. D. a V. H. a znovu rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil při nezměněném výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně k trestu odnětí svobody v délce trvání sedmi let se zařazením do věznice s dozorem. Současně mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 3 500 000 Kč a trest propadnutí náhradní hodnoty (nemovitostí specifikovaných v rozsudku). Konstatoval, že nalézací soud provedl prakticky všechny dostupné důkazy, které mohly přispět k objasnění věci. V dalším textu rozebral jednotlivé důkazní návrhy stěžovatele, které soud neprovedl a postup opakovaně zdůvodnil. Zdůraznil zejména skutečnost, že předmětem trestního řízení nebylo zjistit výši majetkového prospěchu stěžovatele a dalších obžalovaných, ale rozsah zkrácení spotřební daně a DPH, tedy výši škody způsobené státu. Poukázal též na závěry znaleckého posudku z oboru ekonomiky, kterým byla vypočítána výše zkrácení spotřební daně a DPH, přičemž nelze ve věci pominout ani další důkazy, včetně doznání, resp. částečného doznání obžalovaných. Všechny tyto důkazy spolu s dalšímu provedenými důkazy vinu stěžovatele jednoznačně prokazují.

4. Nejvyšší soud částečně zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, a to ve výroku o trestu propadnutí náhradní hodnoty; současně tím zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud by vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Konstatoval, že skutkové i procesní výhrady stěžovatele byly prakticky pouze opakováním jeho dosavadní obhajoby a odkázal na přiléhavá odůvodnění rozsudků soudu prvního stupně i soudu odvolacího. Podle Nejvyššího soudu skutková zjištění soudů zcela korespondují s velmi rozsáhlým a pečlivě provedeným dokazováním, přičemž zásadním (nikoliv však ojedinělým) důkazem svědčícím o vině stěžovatele je výpověď spolupachatele R. H., který byl označen za spolupracujícího obviněného. Dále uvedl, že rozsah dokazování odpovídá zákonným podmínkám a soudy nižších instancí náležitě odůvodnily neprovedení důkazů navrhovaných stěžovatelem. Nejvyšší soud však zrušil část rozsudku odvolacího soudu, kterým byl stěžovatel odsouzen k trestu propadnutí náhradní hodnoty. Konstatoval, že předmětné nemovitosti jsou ve společném jmění manželů stěžovatele a jeho manželky, nabyli je v době předcházející trestné činnosti, a proto není možné příslušný trest stěžovateli uložit.
II.

5. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, jehož pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Stěžovatelé tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu v jejich právní sféře nastala. Ústavní soud zdůrazňuje při svém rozhodování, že se cítí být vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.

6. V nyní posuzované věci stěžovatel svou ústavní stížnost opírá primárně o námitky týkající se dokazování, resp. neprovedení navrhovaných důkazů obecnými soudy. Co do skutkové roviny trestního řízení platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. V tomto směru Ústavní soud opakovaně judikuje, že do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není zásadně oprávněn zasahovat. Důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny odpovídá mimo jiné požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.

7. Z hlediska ústavněprávního lze konstatovat, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou založena na dostatečném množství důkazů a není možné hovořit o tom, že by soudy vycházely pouze z doznání jednoho z obžalovaných. Současně soudy přiměřeně odůvodnily neprovedení jiných navrhovaných důkazů - v tomto směru lze odkázat zejména na rozhodnutí Nejvyššího soudu upozorňující na přiléhavé pasáže odůvodnění rozsudků soudů nižších instancí. Ústavní soud ve věci nezjistil extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. Námitky stěžovatele vztahující se k projednávané věci nezakládají v řešené věci porušení ústavnosti. Předmětná rozhodnutí obecných soudů jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.

8. Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nelze dospět k závěru o porušení práva na spravedlivý proces stěžovatele ani práva na ochranu vlastnictví. Proto Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. června 2017

Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.