I. ÚS 3346/12
I.ÚS 3346/12 ze dne 19. 9. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti společnosti GEOSAN GROUP, a.s., sídlem U Nemocnice 430, Kolín III., zast. Mgr. Danielem Thelenem, advokátem, sídlem U Průhonu 32, Praha 7 - Holešovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.5.2012, č.j. 23 Cdo 2/2011-412, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Stěžovatelka v podané ústavní stížností tvrdí, že v záhlaví uvedeným usnesením Nejvyššího soudu byla porušena její základní práva a svobody zaručená ustanovením pořádkem, a to právo na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručené v ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na zákonného soudce zaručené v ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka shrnula skutkové okolnosti a průběh předcházejícího soudního řízení, přičemž z tohoto souhrnu vyplývá, že společnost ALFA SYSTEM, s.r.o., se žalobou proti společnosti Eiffage Construction Česká republika, s.r.o., domáhá náhrady škody ve výši 171 841 127,- Kč s příslušenství, která měla vzniknou porušením smlouvy o smlouvě budoucí, smluvní pokuty ve výši 1 000 000,- Kč. Po vzniku samostatné organizační složky žalované společnosti byla uzavřena mezi žalovanou, jako prodávající, a stěžovatelkou, jako kupující, smlouva o prodeji části podniku, jejímž předmětem byla tato organizační složka. Při ústním jednání navrhla žalobkyně, aby namísto původně žalované vstoupila stěžovatelka, soud I. stupně (Krajský soud v Ostravě, dále jen "krajský soud") její vstup do řízení ve smyslu § 107a obč. soudního řádu do řízení připustil, následně odvolací soud (Vrchní soud v Olomouci, dále jen "vrchní soud") rozhodnutí o návrhu zamítl. Dovolání žalované společnosti Nejvyšší soud usnesením ze dne 26.5.2010, č.j. 32 Cdo 1314/2010-346, (pozn. toto usnesení je napadeno ústavní stížností, o níž dosud nebylo rozhodnuto) vyhověl, poté vrchní soud usnesení krajského soudu o připuštění vstupu stěžovatelky potvrdil a stěžovatelčino dovolání bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu zamítnuto.

V další části návrhu se stěžovatelka věnuje odůvodnění přípustnosti a včasnosti ústavní stížnosti a snáší argumenty na podporu svého tvrzení o porušení základních práv. K tomu uvádí, že Nejvyšší soud vyřešil spornou otázku v rozporu se svojí předcházející judikaturou, aniž by ji předložil velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia. Konkrétně analyzuje podmínky postupu při interpretaci a aplikaci § 107 obč. soudního řádu, s využitím odkazů na literární prameny a judikatorní závěry, přičemž dospívá k závěru, že při rozhodování o procesním nástupnictví musí soud zkoumat, zda skutečnost, s níž právní předpisy přechod nebo převod práva spojují, se týká práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde, a vstup nového účastníka na místo účastníka dosavadního může připustit pouze za předpokladu, že toto bylo v řízení prokázáno. Z tohoto důvodu, jakož i se zřetelem ke skutečnosti, že smlouvou o prodeji části podniku byla na stěžovatelku převedena pouze část podniku žalované, musel soud I. stupně nejdříve zkoumat, zda údajné pohledávky žalobkyně jsou závazkem, na které se převod organizační složky vztahuje. Touto otázkou se soud I. stupně nezabýval, což mu vytkl odvolací soud v později zrušeném usnesení. V následujících rozhodnutích (kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu, posléze rozhodnutí vrchního soudu vázaného právním názorem soudu dovolacího a usnesení Nejvyššího soudu napadené ústavní stížností) se soudy touto záležitostí již nezabývaly. Úvahy Nejvyššího soudu obsažené v posledním usnesení považuje stěžovatelka za nesprávné a za rozporné s předchozí judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, zejména připomíná, že Nejvyšší soud naprosto opomenul posoudit otázky, zda v daném konkrétním případě smlouva o převodu části podniku je způsobilá mít za následek přechod nebo převod práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde, z čehož by vyplývalo, že z traktovaných podmínek pro postup podle § 107a obč. soudního řádu by zůstávalo stranou pozornosti posouzení, zda zkoumaná skutečnost je v konkrétním případě způsobilá mít za následek přechod nebo převod práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde, což by znamenalo významný odklon od předchozích rozhodnutí Nejvyššího soudu, k čemuž není tříčlenný senát příslušný. Pokud Nejvyšší soud k takovému právnímu názoru dospěl a při vydání napadeného rozhodnutí z něj vyšel, aniž věc předložil velkému senátu, porušil tím - podle stěžovatelky - její právo na zákonného soudce, a nerespektováním právního názoru vysloveného v judikatuře Ústavního soudu porušil její právo na soudní ochranu.

Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené usnesení zrušil.

Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující: Čl. 36 odst. 1 Listiny: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Čl. 38 odst. 1 Listiny: Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.

II. Z předloženého usnesení Nejvyššího soudu si Ústavní soud potvrdil skutkový popis vývoje sporu provedený stěžovatelkou v ústavní stížnosti. Pokud jde o právní závěry, tak dovolací soud připomenul, že vrchní soud, vázán právní názorem Nejvyššího soudu po kasaci jeho prvního rozhodnutí, dovodil, že smlouvou o prodeji části podniku byly splněny zákonné podmínky pro vstup stěžovatelky do řízení na místo dosavadní žalované. V dovolání stěžovatelka namítala, že vrchní soud nesprávně vyložil § 107a obč. soudního řádu, protože nezjišťoval, zda pohledávky, jejichž uhrazení se žalobkyně v řízení domáhá, byly součástí organizační složky, která byla na stěžovatelku převedena, či nikoliv. Aplikované usnesení lze podle stěžovatelky interpretovat pouze tak, že před vyhověním návrhu na procesní nástupnictví musí být prokázáno, že se tato právní skutečnost týká konkrétního práva či povinnosti, o které v daném řízení jde (s odkazy na komentářovou literaturu a na nález Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 779/06), proto výklad, podle něhož stačí zjištění, zda právní skutečnost je obecně způsobilá převod nebo přechod práv či povinností přivodit, je nesprávný. Podle stěžovatelky mělo být povinností soudu zkoumat, zda uplatněná pohledávka je součástí převedené organizační složky, zejména proto, že převáděná složka vznikla více než dva roky po vzniku pohledávky (pohledávek). Stěžovatelka v dovolání také vytýkala, že v judikatuře Nejvyššího soudu není jednotně řešena otázka, zda soud při rozhodování o procesním nástupnictví zkoumá, týká-li se žalobcem tvrzená právní skutečnost konkrétního práva, o které v řízení jde, a připomenula rozhodnutí, která vyžadují, aby bylo žalobcem prokázáno, že daná právní skutečnost se týká právě takové povinnosti (pohledávky), přičemž podle předchozího rozhodnutí v předmětné věci postačí, prokáže-li žalobce pouze, že nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy převod či přechod povinností spojují obecně, nikoliv konkrétně. Z tohoto důvodu navrhovala postoupení věci k rozhodnutí velkému senátu, protože nepostoupení má za následek porušení práva účastníků na zákonného soudce.

Nejvyšší soud dovolání zamítl usnesením, které stěžovatelka napadá ústavní stížností. Vyšel přitom ze zjištění, že v posuzovaném případě navrhla vstup stěžovatelky do řízení žalobkyně na místo původně žalované, a to na základě smlouvy uzavřené mezi žalovanou a stěžovatelkou o prodeji části podniku, jejímž předmětem byla organizační složka označená jako TCHAS, spol. s.r.o., divize ekologie - Spolana, v jejíž náplni bylo řešit staré ekologické zátěže vzniklé před "privatizací v prostor staré amalgámové elektrolýzy v areálu společnosti Spolana, a.s.". Konstatoval, že v posuzovaném případě je zřejmé, že se smlouvou o prodeji části podniku je spojen přechod práv a povinností a tato právní skutečnost je způsobilá, aby takový účinek nastal; s prodejem části podniku je pak ze zákon spojen přechod práv a závazků, na něž se prodej vztahuje, přitom v daném případě bylo náplní prodávané části podniku řešení právě předmětné ekologické zátěže. Na základě těchto zjištění uzavřel, že z hlediska potřeby aplikace § 107a obč. soudního řádu vyplývá, že je zde právní skutečnost (kupní smlouva), která je způsobilá přechod práv a závazků způsobit a že stěžovatelka může být nositelem předmětné povinnosti. K tomu dodal, že otázka, zda je skutečně stěžovatelka nositelem povinnosti uplatněné v žalobě, je již otázkou posouzení věci samé. V závěru Nejvyšší soud dodal, že rozhodnutí vrchního soudu vychází z již ustálené judikatury, ani předchozí rozhodnutí dovolacího soudu s ní není v rozporu, jak se stěžovatelka mylně domnívá, kdy její výhrady představují účelově rozšiřující výklad, který dovolací soud ve své dosavadní ustálené judikatuře nezaujal.
III. Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s napadeným usnesením Nejvyššího soudu dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.

Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení jejího základního práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, jakož i práva na zákonného soudce, a konstatuje, že k jejich porušení napadeným rozhodnutím, ani rozhodnutími, která mu předcházela, ani postupem obecných soudů, nedošlo. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení závěrů, k nimž dospěly obecné soudy, v otázce naplnění předpokladů pro postup podle § 107a obč. soudního řádu, jiným slovy v posouzení procesního nástupnictví na straně žalované na základě návrhu strany žalující. Tím stěžovatelka staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší, když navíc, otázku procesního nástupnictví posoudily soudy již tří instancí. Ústavní stížnost je v tomto směru výsledkem stěžovatelčiných představ o zmíněném naplnění předpokladů vyplývajících z § 107a obč. soudního řádu, jež je odlišné od hodnocení provedeného obecnými soudy, avšak Ústavní soud shledal, že důvody, pro které Nejvyšší soud usnesením napadeným ústavní stížností stěžovatelčino dovolání zamítl, jsou v odůvodnění v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud nemá důvod napadené usnesení rušit. K věci pouze dodává, že vymezení účastníků na straně žalované je ve sporném řízení odvislé primárně od projevu vůle žalobce vyjádřené v žalobě, že i v probíhajícím řízení je třeba žalobcovu autonomii vůle též respektovat a omezit jen v nezbytném rozsahu. Je to především žalobce, že návrhem na vstup nového žalovaného "riskuje" zamítnutí žaloby pro nedostatek pasivní věcné legitimace. Proto také zkoumání ve smyslu § 107a obč. soudního řádu, zda žalobcem uváděná právní skutečnost vedoucí k procesnímu nástupnictví je v konkrétním případě způsobilá mít za následek přechod nebo převod práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde, nesmí překročit hranici toho, co již lze označit za rozhodování ve věci samé. Právě k takovému nepřípustnému zkoumání by vedly stěžovatelčiny představy o podmínkách postupu podle § 107a obč. soudního řádu. Z tohoto pohledu Ústavní soud neshledal ani tvrzené odchýlení od dosavadních závěrů Nejvyššího soudu, ani od názoru Ústavního soudu prezentovaného v nálezu sp.zn. II. ÚS 779/06.

Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního. Z těchto důvodů Ústavní soud nepovažoval za nutné, aby stěžovatelka odstranila vady plné moci, která není udělena explicitně ke zrušení napadeného usnesení, čímž nevyhovuje požadavkům vymezeným v § 31 zák. č. 182/1993 Sb.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. září 2012

Vojen Güttler, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.