I. ÚS 3345/13
I.ÚS 3345/13 ze dne 22. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů o ústavní stížnosti Jaroslava Sládka, zast. JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, sídlem Karlovo nám. 28, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3.9.2013, č.j. 28 Cdo 3620/2012-114, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28.5.2012, č.j. 68 Co 532/2011-96, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7.7.2011, č.j. 41 C 405/2009-61, a za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví konkretizovaná rozhodnutí obecných soudů, a to usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud), a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud"), vydaná ve sporu s vedlejší účastnicí o náhradu škody. V úvodu informoval o průběhu soudního řízení, v němž se žalobou u obvodního soudu domáhal náhrady škody ve výši 20 856 923,- Kč způsobené nesprávním úředním postupem městského soudu v řízení vedeném pod sp.zn. 13 Cm 270/2004. V této věci se vůči stěžovateli domáhala žalobkyně (společnost CIUR, a.s.) zaplacení částky 871 803,- Kč ze smlouvy o díle o realizaci vzduchotechnického zařízení v jeho provozovně, jako nedoplatek ceny díla, přičemž se stěžovatel bránil tvrzením, že dílo nebylo provedeno řádně a včas. Ve sporu bylo jmenováno několik znalců a stěžovatel požaduje žalovanou částku jako náhradu škody, která mu vznikla v důsledku propadu zisku v letech 2005 až 2008, oproti roku 2004, kdy ještě nebyla jeho provozovna vybavena vzduchotechnickým zařízením, která nefunguje. Nárok na náhradu škody předběžně uplatnil u vedlejší účastnice, která sdělila, že mu nelze vyhovět, protože stát nese (má být "nenese") odpovědnost za činnost soudu, který se rozhodne zpracovat znalecký posudek a není tuto povinnost schopen na znalci vynutit ani po dobu více jak čtyři roky. Obvodní soud žalobu zamítl a výrok odůvodnil tím, že je otázkou, zda hlavní příčinou mající za následek snížení obratu stěžovatel v důsledku snížení výroby pro nefungující vzduchotechnické zařízení byly průtahy v předmětném řízení. Na základě stěžovatelova odvolání rozhodl městský soud o potvrzení prvostupňového rozsudku přisvědčiv absenci příčinné souvislosti. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud odmítl s konstatováním, že v dané věci nebyly splněny zákonné podmínky odpovědnosti státu ve smyslu § 13 zák. č. 82/1998 Sb.

Stěžovatel uvedl, že proti usnesení Nejvyššího soudu podává ústavní stížnost pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o lidských právech (správně "Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod", dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 2 Listiny (podle obsahu stížnosti jde o zřejmý překlep, protože stěžovatel má na mysli čl. 36 odst. 3 Listiny). Nicméně v petitu ústavní stížnosti požaduje zrušení rozsudku prvostupňového i rozsudku druhostupňového, a to ze stejných důvodů. Tyto důvody v další části konkretizuje - s využitím odkazů na judikatorní závěry Nejvyššího soudu a Ústavního soudu - a konkretizuje je do polemiky se závěry o neexistenci příčinné souvislosti. Podle jeho názoru nebyla příčinou vzniku škody skutečnost, že dodavatel vzduchotechnického zařízení nedodal dle smlouvy o dílo řádné dílo, ale skutečnost, že z následného sporu, který z této věci vznikl, došlo k nebývalým průtahům v soudním řízení, díky kterému nemohl stěžovatel nechat opravit vzduchotechnické zařízení, takže mu bylo zabráněno v realizaci zakázek, a tím mu vznikla škoda ve formě ušlého zisku. K zásahu do základních práv a svobod údajně došlo zejména odmítnutím podaného dovolání ačkoliv pro odmítnutí nebyly splněny zákonem stanovené podmínky; stěžovatel má za to, že jednak napadené rozhodnutí má pro něj zásadní práv význam a dále je napadené rozhodnutí ve zjevném rozporu s hmotným právem i jeho ustáleným výkladem.

Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny a Úmluvy, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující: Čl. 36 odst. 1 Listiny: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Čl. 36 odst. 3 Listiny: Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Čl. 6 odst. 1 Úmluvy: Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.

II.

Z předložených rozhodnutí obecných soudů, které stěžovatel napadá, zjistil Ústavní soud tyto relevantní skutečnosti:

Stěžovatel se žalobou u obvodního soudu domáhal vůči vedlejší účastnici zaplacení části 20 856 923,- Kč jako náhrady škody, která mu byla způsobena nesprávným úředním postupem městského soudu v řízení vedeném pod sp. zn. 13 Cm 270/2004. V tomto řízení byl stěžovatel v postavení žalovaného, když společnost CIUR, a.s., podala na něj žalobu o zaplacení částky 871 803,- Kč, jako pohledávky ze smlouvy o dílo o realizaci vzduchotechnického zařízení. V tomto řízení se měl městský soud dopustit nesprávného úředního postupu, když se rozhodl nechat zpracovat znalecký posudek a tuto povinnost nebyl schopen na znalci vynutit ani po dobu více jak čtyři roky. Obvodní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaný nárok na náhradu škody není důvodný, protože neshledal příčinnou souvislost mezi průtahy v řízení a vzniklou škodou, a z tohoto důvodu žalobu zamítl. Zkoumal především otázku, zda hlavní příčinou mající za následek snížení obratu stěžovatele v důsledku snížení výroby pro nefungující vzduchotechnické zařízení byly průtahy v předmětném řízení, či zda hlavní příčinou tohoto vztahu byla buď nefunkčnost vzduchotechnického zařízení a tedy porušení právní povinnosti dodavatele předmětného vzduchotechnického zařízení dodat dílo řádně, či příčinou tohoto následku bylo jednání stěžovatele, který vyměnil řídící jednotku měření a regulace. V tomto bodě dospěl obvodní soud k jednoznačnému závěru, že nefunkčnost vzduchotechnického zařízení byla způsobena buď vadným provedením ze strany dodavatele, anebo zásahem objednatele do tohoto vzduchotechnického zařízení a skutečnost, že vzduchotechnické zařízení je nefunkční, a to již od roku 2005 do současnosti je přímým důsledkem těchto příčin, nikoliv průtahů v soudním řízení. K tomu dodal, že v současné době nelze s určitostí zjistit (sc. z těchto dvou příčin), co bylo hlavní příčinou nefunkčností zařízení, avšak ani v jednom případě není dána odpovědnosti státu. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které městský soud neshledal opodstatněným, proto rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění zcela přisvědčil závěru soudu I. stupně, že mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem, spočívajícím v průtazích řízení při ustanovování znalců, a tvrzenou škodou, není příčinná souvislost. Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel tzv. nenárokovým dovoláním, které Nejvyšší soud pro nepřípustnost odmítl. V odůvodnění připomenul, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na závěru, že v dané věci nebyl splněn jeden z předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu podle zák. č. 82/1998 Sb., a to existence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem městského soudu a vznikem škody, přičemž stěžovatel v dovolání vytýká odvolacímu soudu nesprávné posouzení otázky existence (resp. neexistence) této příčinné souvislosti. Poté podrobně objasnil podstatu příčinné souvislosti (s využitím odkazů na svoji předchozí judikaturu i na rozhodnutí Ústavního soudu) a uzavřel, že právní názor odvolacího soudu je správný.
III.

Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů, interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.

Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení základních práv a zjistil, že k žádnému tvrzenému porušení nedošlo. Podstatu stěžovatelova návrhu tvoří námitky proti posouzení existence (resp. neexistence) jednoho z nezbytných předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu, tj. příčinné souvislosti, se snahou o jejich posunutí do ústavněprávní roviny, zejména opakovaným tvrzením o porušení práva na spravedlivý proces a práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu však k porušení práva na soudní ochranu, příp. práva na spravedlivý proces, dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové stěžovatelovo právo. Obecné soudy hodnotily naplnění předpokladů vzniku případné odpovědnosti státu, a pokud stěžovatel žádá po Ústavním soudu přezkum jejich závěrů v tomto smyslu, jde o přezkum tzv. jednoduchého práva, které této soudní instituci nepřísluší. V této souvislosti Ústavní soud kvituje snahu obecných soudů vysvětlit stěžovateli jeho právní postavení při uplatňování práv z vadného plnění a práv na náhradu škody. Ústavní soud dále dodává, že když nebylo zjištěno naplnění předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, nemohlo ani dojít k porušení čl. 36 odst. 2 Listiny.

Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního. Z těchto důvodů Ústavní soud ani nevyzýval stěžovatele k odstranění vad podání, kdy vada spočívala v nepředložení plné moci ve prospěch jeho právního zástupce, ač samotná ústavní stížnost byla nepochybně sepsána a podepsána advokátem (jak požaduje zákon o Ústavním soudu).

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. ledna 2014

Kateřina Šimáčková, v.r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.