I. ÚS 3336/09
I.ÚS 3336/09 ze dne 18. 2. 2010

N 31/56 SbNU 353
Náležitosti návrhu na odměnu a náhradu výdajů ustanoveného obhájce

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 18. února 2010 sp. zn. I. ÚS 3336/09 ve věci ústavní stížnosti Mgr. J. K. proti usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 24. 6. 2009 č. j. 1 T 36/2008-80 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2009 sp. zn. 8 To 260/2009, jimiž byl zamítnut návrh stěžovatele coby ustanoveného obhájce na vydání rozhodnutí o výši jeho odměny a náhradě hotových výdajů, za účasti Okresního soudu v Hodoníně a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení.
Výrok

I. Usnesením Okresního soudu v Hodoníně ze dne 24. 6. 2009 č. j. 1 T 36/2008-80 a usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2009 sp. zn. 8 To 260/2009 bylo porušeno základní právo stěžovatele na legitimní očekávání, garantované čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Tato rozhodnutí se proto ruší.
Odůvodnění

I.

1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť měl za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo na soudní a jinou právní ochranu garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivou odměnu za práci garantované čl. 28 Listiny a právo vlastnit a pokojně užívat majetek garantované čl. 11 odst. 1 Listiny. Dále stěžovatel namítal porušení čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

2. Ústavní stížnost je přípustná [§ 75 odst. 1 a contrario zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a po odstranění vad na základě výzvy splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že žádný právní předpis nestanoví jiné náležitosti návrhu na přiznání odměny a hotových výdajů kromě těch, které vyplývají z § 59 odst. 4 tr. ř. Proto podle jeho názoru takovýto návrh nemusí obsahovat specifikaci jednotlivých úkonů právní služby. Jestliže se soud prvního stupně domníval, že stěžovatelův návrh neobsahoval všechny náležitosti, měl podle § 59 odst. 4 tr. ř. vrátit podání k doplnění ve stanovené lhůtě, což však neučinil. Okresní soud nezkoumal, zda stěžovatel vykonal nějaké úkony obhajoby v dané věci, ale jen konstatoval, že nebylo možno určit, zda odměna stěžovateli náleží. Přitom na základě informací obsažených v soudním spise mohlo být alespoň částečně rozhodnuto o odměně a výdajích obhájce. Stěžovatel se domnívá, že postupoval plně v souladu s ustanoveními trestního řádu. Byly to naopak obecné soudy, které nedodržely trestním řádem stanovený procesní postup. Obecné soudy měly při závěru o nedostatku náležitostí vyzvat stěžovatele k odstranění vad. Soud prvního stupně neodůvodnil, proč nepřiznal alespoň část účtované částky na odměně a náhradě hotových výdajů za provedené úkony právní služby. Jak prvoinstanční, tak odvolací soud podle stěžovatele zásadním způsobem vybočily z požadavků tr. ř. na náležitosti podání, když dospěly k závěru, že stěžovatel měl učinit podání s náležitostmi, které zákon neukládá. Stěžovatel se domnívá, že analogie s § 79 o. s. ř. byla nesprávná, neboť vedla k nepředvídatelnému rozhodnutí. V důsledku postupu soudů stěžovatel nedosáhl očekávané odměny za vykonanou obhajobu a nedošlo též k očekávanému rozšíření jeho majetku.

4. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřily okresní a krajský soud. Okresní soud v Hodoníně, zastoupený samosoudcem JUDr. Jaroslavem Klasem, ve svém vyjádření uvedl, že rozhodnutí považuje za správné. Dále podotkl, že nevyužil při vědomí správnosti usnesení možnost rozhodnout o jeho zrušení. Krajský soud v Brně, zastoupený JUDr. Vlastimírem Čechem, předsedou senátu, ve svém vyjádření uvedl, že bylo nutné, aby návrh stěžovatele na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů za obhajobu obsahoval specifikaci jím požadované částky, resp. požadovaných částek za jednotlivé úkony, aby bylo možno přezkoumat správnost požadovaných částek. Nebyl-li tento návrh k dispozici, musel schválit postup soudu prvního stupně. Jestliže obhájce předložil příslušnou specifikaci až po uplynutí zákonné jednoroční lhůty, nebylo namístě k této specifikaci přihlížet z hlediska včasnosti a řádnosti uplatněného návrhu.

II.

5. Ústavní soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatele vyžádal spis Okresního soudu v Hodoníně sp. zn. 1 T 36/2008, z něhož zjistil následující skutečnosti:

6. V trestní věci proti obviněnému J. D., který byl obžalován z trestného činu zanedbání povinné výživy, byl opatřením Okresního soudu v Hodoníně podle § 39 tr. ř. ustanoven dne 16. 1. 2008 obhájcem stěžovatel (č. l. 6). Obžalovaný byl rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 21. 5. 2008 obžaloby zproštěn (č. l. 66). Dne 22. 4. 2009 podal stěžovatel návrh na vydání rozhodnutí dle § 151 odst. 3 tr. ř. o výši odměny obhájce a náhradě hotových výdajů ve výši 50 000 Kč (č. l. 79). Ve svém návrhu uvedl, že specifikaci úkonů právní služby a hotových výdajů doplní dodatečně.

7. Usnesením Okresního soudu v Hodoníně ze dne 24. 6. 2009 č. j. 1 T 36/2008-80 byl návrh stěžovatele zamítnut. Okresní soud uvedl, že dne 21. 5. 2008 na hlavním líčení, při kterém byl stěžovatel přítomen osobně, byl vynesen zprošťující rozsudek, po jehož vynesení se obžalovaný i státní zástupce vzdali práva na odvolání. Povinnost obhajovat tak pro stěžovatele skončila. Dne 6. 5. 2009 podal stěžovatel návrh na přiznání odměny za obhajobu. Do dne 24. 6. 2009 nebyl stěžovatel schopen specifikovat jednotlivé úkony právní služby, a proto soud jeho návrh zamítl. Soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že u stěžovatele se nejedná o ojedinělý způsob podávání návrhu na přiznání odměny (srov. odkaz na usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 6. 2009 sp. zn. 5 To 276/2009).

8. Dne 1. 7. 2009 zaslal stěžovatel okresnímu soudu návrh na vydání rozhodnutí dle § 151 odst. 3 tr. ř. o výši odměny obhájce a náhradě hotových výdajů, které vyčíslil částkou 9 662 Kč (č. l. 86).

9. Dne 6. 7. 2009 podal stěžovatel proti usnesení okresního soudu stížnost (č. l. 85), ve které navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo změněno. Stěžovatel dále uvedl, že nebylo namístě nepřiměřené rozhodnutí v podobě zamítnutí návrhu obhájce o výši odměny a náhrady hotových výdajů v celém rozsahu. Okresní soud mohl rozhodnout o odměně a výdajích alespoň zčásti na základě soudního spisu, případně mohl vyzvat k odstranění vad podání. Ze spisu přitom bylo zřejmé, že obhájce prováděl obhajobu obviněného.

10. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 1. 9. 2009 sp. zn. 8 To 260/2009 byla stížnost stěžovatele podle § 148 odst. 1 písm. c) zamítnuta (č. l. 94). Protože jde ve věci stěžovatele o řízení návrhové, je nutno podle názoru krajského soudu vycházet z ducha zásad zakotvených v § 79 odst. 1 o. s. ř. Proto bylo nutné, aby návrh obhájce obsahoval specifikaci jím požadované částky, resp. požadovaných částek. Jestliže stěžovatel předložil příslušnou specifikaci až po uplynutí zákonné jednoroční lhůty, není namístě k této specifikaci přihlížet. Ze všech těchto důvodů bylo podle názoru krajského soudu napadené usnesení správné a zákonné.

11. Podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Souhlas s upuštěním od jednání byl účastníky poskytnut a od ústního jednání bylo upuštěno.
III.

12. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

13. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy, nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1038/08 ze dne 8. 7. 2008 (N 127/50 SbNU 111)].

14. Podle čl. 1 odst. 1 Ústavy je Česká republika právním státem založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Skutečnost, že Česká republika patří do rodiny demokratických materiálně pojímaných právních států, má významné implikace v oblasti interpretace a aplikace práva. V nálezu sp. zn. II. ÚS 2048/09 ze dne 2. 11. 2009 (N 232/55 SbNU 181) např. Ústavní soud uvedl, že "platí-li, že je v materiálněprávním státu na právo kladen požadavek jasnosti a pokud možno jednoznačnosti tak, aby byl navozen stav právní jistoty o tom, co právo jest, není možné, aby byl nejasný a nejednoznačný právní předpis vykládán tak, že skrze jeho interpretaci budou nepředvídatelně porušena základní práva osob, na něž byl právní předpis takto aplikován.".

15. Ústavní soud, jsa vázán petitem ústavní stížnosti, nikoli jejím odůvodněním [srov. např. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 89/94 ze dne 29. 11. 1994 (N 58/2 SbNU 151)], zkoumal, zda napadená rozhodnutí nezasahují do základního práva stěžovatele garantovaného čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen "Úmluva"), tj. do základního práva na legitimní očekávání ochrany majetku. Legitimní očekávání stěžovatele je nutno chápat jako očekávání určitého postupu orgánů veřejné moci, které bude odpovídat jednoznačnému obsahu právního řádu. Přihlížení k legitimním očekáváním je nepominutelnou dimenzí zákonnosti [srov. odstavec 45 nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 38/04 ze dne 20. 6. 2006 (N 125/41 SbNU 551; 409/2006 Sb.)]. Jsou-li totiž nejisté hranice zákonných požadavků, tj. nejsou-li respektována legitimní očekávání založená na zákonu, je nejistá i svoboda. Ochrana legitimního očekávání tudíž přispívá k respektu a ochraně individuální svobody vykonávané v přesně vymezeném právním rámci.

16. Legitimní očekávání ve smyslu výše citovaného ustanovení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě je nejen podle judikatury Ústavního soudu [např. nálezy ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 2/02 ze dne 9. 3. 2004 (N 35/32 SbNU 331; 278/2004 Sb.), IV. ÚS 525/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 131/31 SbNU 173), I. ÚS 185/04 ze dne 14. 7. 2004 (N 94/34 SbNU 19)], ale i judikatury Evropského soudu pro lidská práva (např. rozhodnutí ve věcech Beyeler proti Itálii ze dne 5. 1. 2000, Zwierzynski proti Polsku ze dne 16. 6. 2001) integrální součástí ochrany majetkových práv. Dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (např. rozhodnutí ve věci Broniowski proti Polsku ze dne 22. 6. 2004) pojem "majetek" ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě má autonomní rozsah, který není omezen na konstituované vlastnictví hmotného jmění a není závislý na formální kvalifikaci vnitrostátního práva. Pro účely tohoto ustanovení jsou za "majetková práva", resp. "majetek" také považována další práva a zájmy tvořící aktiva (např. pohledávky), na základě jejichž existence může stěžovatel tvrdit, že na jejich splnění má přinejmenším legitimní očekávání (ésperance legitime/legitimate expectation).

17. Ochrana legitimního očekávání jakožto integrální součásti základního práva podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě by měla nalézt reflexi v jednotlivých normách jednoduchého práva, resp. v jejich výkladu, který podávají obecné soudy, jež jsou k ochraně základních práv zavázány ustanovením čl. 4 Ústavy. Proto musí být přijat takový výklad, který šetří smysl a podstatu základního práva legitimního očekávání.

IV.

18. Ústavní soud byl v daném případě povolán k posouzení otázky, zda napadená rozhodnutí obecných soudů použitou interpretací ustanovení § 151 odst. 2 a 3 tr. ř. nezasáhla do ústavně zaručeného práva legitimního očekávání. Je na obecných soudech, aby při aplikaci příslušných ustanovení tr. ř. použily výklad respektující ústavní ochranu poskytovanou již vzniklému nároku majetkové povahy tak, jak to vyžaduje čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Opačný aplikační a interpretační postup by totiž znamenal porušení čl. 4 odst. 4 Listiny.

19. V projednávané věci obecné soudy zamítly návrh na přiznání odměny a hotových výdajů stěžovatele (bod 6), neboť jednotlivé úkony právní služby nijak nespecifikoval, a tak soud nemohl určit, zda stěžovateli odměna za jednotlivé úkony právní služby náleží (body 7 a 10), resp. neboť stěžovatel předložil svůj návrh až po uplynutí zákonné jednoroční lhůty, a tak k němu nebylo možno přihlížet z hlediska včasnosti a řádnosti uplatněného nároku (bod 10). S těmito závěry obecných soudů se Ústavní soud neztotožnil.

20. Ústavní soud především vyšel ze skutečnosti, že účel hrazení nákladů obhajoby státem, jde-li o soudem (státem) ustanoveného obhájce, jenž v určitých případech musí v zájmu fair procesu obhajovat obviněného, je nutno z ústavního hlediska chápat jako vytvoření nezbytných materiálních podmínek pro realizaci základního práva na právní pomoc, které garantuje čl. 37 odst. 2 Listiny [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 167/05 ze dne 26. 4. 2005 (N 94/37 SbNU 277) či nález sp. zn. II. ÚS 3201/08 ze dne 6. 2. 2009 (N 19/52 SbNU 187)]. Právě proto má podle § 151 odst. 2 věty prvé tr. ř. obhájce, který byl obviněnému ustanoven, vůči státu nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů. Účelem tohoto ustanovení je to, aby byl obhájce za vykonanou činnost pro stát odměněn, neboť jako obhájce byl státem ustanoven, a proto mu vůči státu svědčí legitimní majetkový nárok. Není přitom ústavně aprobovatelné, aby stát, který obhájce ustanovil, se své povinnosti uhradit vůči němu směřující nárok zbavil v důsledku ústavně nepřijatelné interpretace zákona, která nešetří smysl základního práva legitimního očekávání, jak se tomu stalo v nyní projednávané věci.

21. Jak vyplývá z § 151 odst. 3 tr. ř., o výši odměny a náhradě hotových výdajů rozhodne na návrh obhájce předseda senátu soudu prvního stupně. Tento nárok je třeba podle § 151 odst. 2 věty druhé tr. ř uplatnit do jednoho roku ode dne, kdy se obhájce dozvěděl, že povinnost obhajovat skončila, jinak nárok zaniká. Nárok stěžovatele na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů, ačkoliv vznikl v souvislosti s procesem (trestním řízením) a je upraven v předpise procesním, je svou povahou nárokem hmotněprávním [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 344/04 ze dne 15. 12. 2004 (N 191/35 SbNU 497), nález sp. zn. IV. ÚS 178/04 ze dne 26. 1. 2005 (N 18/36 SbNU 237) či nález sp. zn. II. ÚS 37/04 ze dne 30. 6. 2005 (N 135/37 SbNU 705)], a je tak kryt ústavně zaručeným právem legitimního očekávání uspokojení daného nároku. V projednávané věci byla zásadní skutečnost, že stěžovatel tento návrh v zákonné jednoroční lhůtě učinil, byť podle mínění obecných soudů nikoliv formálně perfektně. Stěžovatel ve svém návrhu totiž nespecifikoval úkony právní služby (bod 6), ačkoliv to podle judikatury obecných soudů učinit měl, aby bylo zřejmé, že poskytl právní pomoc v rozsahu účtovaných úkonů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 1990 sp. zn. 11 To 90/90 citované jako soudní rozhodnutí R 31/1991 in Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář - I. díl. Praha: C. H. Beck, 2008, str. 1136). Ze zákonné úpravy ovšem nijak nevyplývá, že by absence specifikace provedených úkonů měla být automaticky sankcionována zamítnutím návrhu, jak se domníval okresní soud (body 4 a 7). Jakékoli dotváření právní úpravy soudci, byť cestou analogie, musí respektovat princip proporcionality, který vyžaduje, aby zásahy do základního práva na legitimní očekávání byly minimalizovány na nejnižší možnou míru, což se nestalo.

22. K respektu a ochraně stěžovatelova základního práva legitimního očekávání za situace, kdy stěžovatelův návrh neobsahoval přesnou specifikaci jím požadovaných částek za jednotlivé provedené úkony, mohlo totiž dojít využitím analogie procesních institutů, které se obecným soudům nabízely. Stěžovatel tak mohl být např. vyzván k doplnění návrhu, což však soud prvního stupně neučinil, nýbrž návrh v zákonné lhůtě dvou měsíců (srov. § 151 odst. 3 tr. ř.) zamítl (bod 7). I když by ale stěžovatel specifikaci jednotlivých úkonů vůbec nedodal (ačkoliv v daném případě, jak je uvedeno v bodu 8, měl požadovanou specifikaci odvolací soud již k dispozici, ale z důvodu domnělé prekluze ji již nezohlednil, ačkoliv tak učinit měl a mohl - viz níže bod 24), ze spisu musela být obecným soudům přibližná výše nákladů obhajoby za provedené úkony právní služby zřejmá (viz bod 23).

23. Podle názoru Ústavního soudu je též možno odkázat na relevantní závěry obsažené v judikatuře obecných soudů, které lze vztáhnout i na projednávaný případ: "při rozhodování o výši a náhradě hotových výdajů ustanoveného obhájce dochází k prolomení tzv. zásady oficiality a lze rozhodovat pouze na návrh obhájce. I v tomto řízení ovšem platí tzv. zásada vyhledávací, podle níž jsou orgány činné v trestním řízení povinny zjišťovat závažné skutečnosti, nezbytné pro jejich rozhodnutí i bez návrhu stran" (usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 10. 1997 sp. zn. 7 To 693/97, citované jako soudní rozhodnutí R 53/1998 in Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář - I. díl. Praha: C. H. Beck, 2008, str. 1137). Nezbytnost aplikace vyhledávací zásady lze ostatně dovodit i na základě srovnání s obdobným institutem upraveným v § 151 odst. 1 o. s. ř. Zatímco v civilním soudním řízení musí soud z úřední povinnosti rozhodovat o nákladech řízení (viz Drápal, L. Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář - I. díl. Praha: C. H. BECK, 2003, str. 558), v trestním řízení rozhoduje soud o výši odměny a náhradě hotových výdajů až na návrh obhájce. Vzhledem k charakteru trestního řízení, pro které je typické právě uplatnění zásady oficiality a zásady vyhledávací (srov. Císařová, D., Fenyk, J., Gřivňa a kol. Trestní právo procesní. Praha: ASPI, 2008, s. 20), je nutno při rozhodování o hrazení nákladů obhajoby volit takový postup, který v sobě inkorporuje zásadu vyhledávací a který bude šetřit podstatu a smysl základního práva legitimního očekávání obhájce (body 15-17), jehož si stát za účelem naplnění materiálních podmínek pro realizaci základního práva na právní pomoc platí (bod 20). Podle názoru Ústavního soudu v projednávané věci, kdy obhájce nespecifikoval jednotlivé úkony právní služby, nebylo ústavně přijatelné zamítnutí návrhu obhájce v celém rozsahu (body 7 a 10). Ústavně aprobovatelnou "sankcí" by v takové situaci mohlo být to, že obhájce bude odměněn pouze za úkony bezprostředně seznatelné a identifikovatelné co do rozsahu ze soudního spisu. Velká část úkonů právní služby je totiž skutečností známou soudu přímo z jeho činnosti. Dostatečným negativním důsledkem v majetkové sféře obhájce požadujícího úhradu svého nároku bez příslušné specifikace je podstoupené riziko, že nebude odměněn za úkony, které se soudu nepodařilo jednoznačně určit a dohledat, protože nejsou rozpoznatelné ze soudního spisu. Přiznání náhrady nákladů obhajoby, objektivně zjistitelných ze soudního spisu, je kryto základním právem legitimního očekávání, a proto je náklady v tomto rozsahu třeba přiznat.

24. K ústavně nepřijatelnému zásahu do stěžovatelova základního práva na legitimní očekávání v daném případě došlo podle názoru Ústavního soudu též tím, že krajský soud při přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně vyslovil požadavek nezbytnosti aplikace principů upravujících náležitosti návrhu v občanském soudním řádu (srov. odkaz na náležitosti návrhu vycházející z ducha zásad zakotvených v § 79 o. s. ř. v usnesení krajského soudu - viz bod 10). Z ducha těchto zásad pak dovodil mnohem přísnější požadavky na náležitosti návrhu než ty, které vyplývají z 59 odst. 4 tr. ř., upravujícího obecně náležitosti podání. Tento postup krajského soudu je z hlediska ústavnosti neakceptovatelný. Nejasná a nejednoznačná zákonná úprava konkrétních náležitostí návrhu totiž nemůže vést k takovému výkladu, jehož důsledkem by bylo nečekané a nepředvídatelné porušení základního práva stěžovatele na legitimní očekávání (bod 14), které mu v daném případě bezpochyby svědčí (bod 20) a jemuž je také třeba poskytnou adekvátní ochranu (bod 18). Za dané situace musí být proto účelem výkladu příslušných zákonných ustanovení to, aby byl minimalizován zásah do majetkových práv stěžovatele. Nedisponovaly-li obecné soudy přesnou specifikací požadovaných částek, měl být jejich procesní postup jiný, jak Ústavní soud naznačil výše (body 22-23).

25. Krajský soud navíc ve svém rozhodnutí odkázal též na institut prekluze (bod 10). K otázce prekluze Ústavní soud již několikrát traktoval, že jde o institut svým charakterem výjimečný [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 287/04 ze dne 22. 11. 2004 (N 174/35 SbNU 331) či nález sp. zn. I. ÚS 344/04 ze dne 15. 12. 2004 (N 191/35 SbNU 497)], který klade "s ohledem na závažnost svých důsledků vysoké nároky na jasnost a srozumitelnost právní úpravy, z níž má vyplývat zánik nároku, jenž řádně vznikl. I její interpretace musí zohledňovat závažnost následků prekluze a vyjadřovat respekt k obecným principům právním, jako je důvěra v právo, právní jistota a předvídatelnost právních aktů, které strukturují právní řád demokratického právního státu" [nález sp. zn. IV. ÚS 167/05 ze dne 26. 4. 2005 (N 94/37 SbNU 277)]. Z toho důvodu bylo nutno považovat výklad krajského soudu, podle něhož nebylo namístě přihlížet k specifikaci požadovaných částek po uplynutí zákonné jednoroční lhůty (body 4 a 10), za stojící v rozporu s požadavkem plynoucím z ústavního pořádku, podle něhož obecné soudy musí šetřit podstatu a smysl základních práv a musí volit takový výklad zákona, který by minimalizoval zásah do stěžovatelova práva na legitimní očekávání.

26. S ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že rozhodnutím Okresního soudu v Hodoníně ze dne 24. 6. 2009 č. j. 1 T 36/2008-80 a rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2009 sp. zn. 8 To 260/2009 bylo porušeno základní právo stěžovatele na legitimní očekávání, garantované čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadená rozhodnutí zrušil.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.