I. ÚS 3331/16
I.ÚS 3331/16 ze dne 20. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti D. K., právně zastoupeného JUDr. Janem Liegertem, Sokolovská 37/24, Praha 8, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 2. 2015 sp. zn. 6 To 65/2014 v části, kterou byl uznán vinným pod bodem I. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. 7 Tdo 533/2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 6. 10. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal částečného zrušení v záhlaví citovaného rozsudku vrchního soudu. Stěžovatel formálně právně nenapadl navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. 7 Tdo 533/2016, což by formálně právně bránilo projednání ústavní stížnosti z důvodu její subsidiarity, nicméně stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu předložil a z toho důvodu jej považoval Ústavní soud za rovněž napadené předmětnou ústavní stížností.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové byl stěžovatel uznán vinným pod bodem I. rozsudku zvlášť závažným zločinem podvodu dle § 209 odst. 1.5 písm. a) tr. zák. Dále byl uznán vinným pod bodem II. rozsudku zločinem podvodu dle § 209 odst. 1,4 písm. d) tr. zák. dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 tr. zák. a konečně zvlášť závažným zločinem podvodu dle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zák.; za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, a to jako trest souhrnný se zařazením do věznice s ostrahou, trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání či v zákazu soukromého podnikání podle živnostenského zákona i obchodního, resp. občanského zákoníku, i zákazu soukromého podnikání jako fyzická osoba v předmětu podnikání obchod s motorovými vozidly a ve zprostředkování takového obchodu na dobu deseti let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 9. dubna 2013 sp. zn. 3T 127/2012, ve znění rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 23. října 2013 sp. zn. 14To 181/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Současně byla stěžovateli uložena povinnost nahradit způsobenou škodu.

Vrchní soud v Praze rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové dle § 258 odst. 2 tr. ř. částečně zrušil dle § 258 odst. 1 písm. a) až d), f) tr. ř. v celé odsuzující části výroku o vině, v celém výroku o trestu a o povinnosti k náhradě škody a podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným skutky popsanými pod bodem I. 1, 2, 3, z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové a uložil mu trest odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, trest zákazu činnosti v trvání šesti let při současném zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 9. 4. 2013 sp. zn. 3T 127/2012, ve znění rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 23. 10. 2013 sp. zn. 14To 181/2013.

Nejvyšší soud podané dovolání svým usnesením ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. 7 Tdo 533/2016 odmítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal na to, že orgány činné v trestním řízení provedly v přípravném řízení domovní prohlídku, jejímž výsledkem bylo zajištění řady účetních dokladů, které potvrzovaly, že částky inkasované od poškozených jim byly vráceny. Za tohoto stavu věci nelze podle stěžovatele dovodit úmysl spáchat trestný čin podvodu, popřípadě i ve stadiu pokusu. Podle stěžovatele nevznikla tvrzená škoda a trestné činnosti kladené mu za vinu se nedopustil. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že v řízení nebyl proveden důkaz zajištěnými účetními doklady. Tím mělo být porušeno jeho právo na obhajobu. Dále nebyly ze strany soudu provedeny ani další, stěžovatelem navržené důkazy, jednalo se zejména o doklady potvrzující vklady provedené na účet Romana Morávka u ČSOB v celkové výši 1.044.000 Kč. Stejně tak stěžovatel nesouhlasí s tím, že obecné soudy neprovedly důkazy daňovým přiznáním společnosti AUTO D+B s. r. o. a společnosti AUTOCENRUM PARDUBICE s. r. o. za léta 2011 a 2012 resp. 2009-2012. Těmito důkazy měly být osvědčeny dobré hospodářské výsledky jmenovaných společností.

Vrchní soud opřel nesprávně své odůvodnění o výslechy poškozených a nepřihlédl k dokladům, které dokazují platby stěžovatele poškozeným. Stěžovatel spatřuje pochybení obecných soudů v tom, že mu bylo umožněno vyjádřit se k výpovědím svědků až poté, co tito opustili jednací síň.

Tím, že vrchní soud nepřipustil některé stěžovatelem navržené důkazy, nezjistil řádně skutkový stav, ať již jde o subjektivní stránku deliktu vyžadující úmysl, ať již jde o kvalifikační moment výše tvrzené škody. Uvedeným postupem mělo být zasaženo do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces, jež je mu garantován čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
III.

Ústavní soud posoudil věcnou stránku ústavní stížnosti, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo- -li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.

Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy a dovozuje, že nebylo prokázáno, že by stěžovatel svým jednání naplnil skutkovou podstatu trestného činu podvodu dle ustanovení § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr.z., odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).

Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu.

Namítá-li stěžovatel, že nebyl proveden důkaz daňovým přiznáním jeho obchodních společností, nutno uvést, že samotné daňové přiznání nevypovídá ničeho o tom, jakým způsobem je jednání daňového poplatníka hodnoceno z hlediska trestního práva. Navíc, jak vyplynulo z napadených rozhodnutí, obecné soudy o věrohodnosti stěžovatelem předložených dokladů pochybovaly a některé z nich označily přímo za padělky. Poukazuje-li stěžovatel, že obecné soudy nevzaly v potaz splátky dluhu zaplacené Romanu Morávkovi, vrchních soud se s tímto tvrzením vypořádal, když v souladu s listinnými důkazy uzavřel, že se jednalo o částečné úhrady jiných dlužných částek. Stejně tak poškozený Ladislav Biermann svou výpovědí a předloženými listinami doložil nepravdivost tvrzení stěžovatele, opírajícího se o výdajové pokladní doklady na celkovou částku 4.400.000 Kč.

Pokud stěžovatel namítl některé procesní vady, k nimž došlo v řízení před soudem prvního stupně, nutno uvést, že odvolací soud ve svém kasačním rozsudku vymezil skutky, kterých se toto pochybení týká a v nichž věc vrátil soudu prvního stupně. Není pochyb o tom, že obecné soudy budou o několika desítkách skutků stěžovatele ještě rozhodovat a jakékoliv závěry Ústavního soudu by tak byly předčasné.

Podle náhledu Ústavního soudu jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů řádně odůvodněna a z ústavněprávního hlediska jim není čeho vytknout.

Z těchto důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. června 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.