I. ÚS 3324/16
I.ÚS 3324/16 ze dne 18. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti R. V., zastoupeného Mgr. Petrem Slepičkou, advokátem se sídlem Palackého 15/715, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2016 č. j. 7 Tdo 1535/2015-330, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. března 2015 č. j. 1 To 73/2014-13805, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. února 2014 č. j. 1 T 12/2012-12827, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí (přičemž v petitu i celé ústavní stížnosti zřejmým nedopatřením uvádí chybně spisovou značku rozsudku Krajského soudu v Brně jako 1 T 12/2014, namísto správné spisové značky 1 T 12/2012) s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 36, čl. 38 odst. 1, odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil následující.

3. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2014, sp. zn. 1 T 12/2012, byl stěžovatel (a dalších deset obviněných) uznán vinným, že: (pod bodem 16 skutkové věty) spolu s obviněným M. A. po vzájemné domluvě v přesně nezjištěném období roku 2007, kdy stěžovatel jako příslušník Policie ČR, SJMK, SKPV, OHK Brno zpracovával pod č. j. PJM-493/OHK-23-2006 trestní spis, ve kterém figuroval Ing. Petr Kuba jako podezřelý ze spáchání trestného činu zneužívání informací v obchodním styku dle § 128 odst. 2 tr. zákona, a trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1, 4 tr. zákona, oslovil obžalovaný M. A. před budovou sídla specifikované společnosti v Brně opakovaně Ing. Petra Kubu s tím, že za částku 1 000 000 Kč ovlivní toto trestní řízení v jeho prospěch, což Ing. Petr Kuba odmítl. Následně byl na Ing. Petra Kubu vyvíjen nátlak neznámými osobami v podobě slovních výhrůžek a najíždění vozidlem, čemuž Ing. Petr Kuba posléze podlehl a v sídle jiné specifikované společnosti na jiném místě v Brně se na konci roku 2007 setkal s oběma obžalovanými a s ujištěním M. A., že předá-li částku 500 000 Kč, bude celá kauza odložena, prostředky v této výši M. A. předal. Následně pak v průběhu první poloviny roku 2008 na schůzce vyžádané obžalovaným M. A. na témže místě, tento již nad rámec vzájemné domluvy se stěžovatelem sdělil Ing. Petru Kubovi, že pokud by o výše popsané události s někým hovořil, pak by se jednání vůči jeho osobě opakovalo.

4. Uvedeným jednáním podle rozsudku krajského soudu stěžovatel spáchal trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele dle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákona účinného do 31. 12. 2009, trestný čin přijímání úplatku dle § 160 odst. 2, 4 písm. b) tr. zákona účinného do 30. 6. 2008. Za uvedené trestné činy byl stěžovatel odsouzen podle § 158 odst. 2 tr. zákona, za použití § 35 odst. 1 tr. zákona, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 250 000 Kč, přičemž podle § 54 odst. 3 tr. zákona byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců.

5. Citovaný rozsudek krajského soudu byl napaden odvoláním stěžovatele (a dalších obviněných) proti výroku o vině a trestu. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 5. 3. 2015, sp. zn. 1 To 73/2014, odvolání stěžovatele zamítl jako nedůvodné (další části rozsudku, které se vztahují k ostatním obviněným, zde pro jejich značný rozsah a nadbytečnost nebudou uvedeny).

6. Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 6. 2016, č. j. 7 Tdo 1535/2015-330, dovolání stěžovatele odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné (další části usnesení zde není důvod blíže popisovat).

7. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá ohledně trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele, že soud prvého stupně spatřuje výkon pravomoci způsobem odporujícím zákonu předně v nerespektování ustanovení § 6 odst. 1 a § 52 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Policii"). Podle soudu měl toto ustanovení zákona porušit tím, že měl narušit majetkovou sféru práv poškozeného Ing. Kuby. Stěžovatel soudu vytýká, že nijak nespecifikoval, o jaký zásah do majetkových práv tohoto poškozeného mělo jít, když jediným zásahem který do jeho práv učinil, bylo vedení trestního spisu, ve kterém tento poškozený figuroval jako podezřelý. To ale nelze považovat za bezdůvodnou újmu ani za nepřiměřený zásah do práv, přičemž soud nezpochybnil objektivnost příčin vedoucích k založení trestního spisu ani standardní postup prověřování. Pokud by se soudem tvrzený majetkový zásah měl týkat údajné finanční hotovosti, která měla být podle poškozeného Ing. Kuby předána obviněnému A., stěžovatel namítá, že toto zjištění je založeno v podstatě pouze na dvou vzájemně si odporujících výpovědích, a proto jej nepovažuje za spolehlivě doložené.

8. Dále pak stěžovatel uvedl, že podle soudu prvého stupně výkon pravomoci způsobem odporujícím zákonu spočíval také v nerespektování ustanovení § 52 zákona o Policii, podle kterého je povinností policisty zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, se kterými se seznámil při plnění úkolů policie nebo v souvislosti s nimi. Konkrétně, že spatřuje soud prvého stupně porušení této povinnosti v tom, že měl informovat obviněného A. o obsahu jím vedeného trestního spisu a o směru, jímž se prověřování vyvíjí. K tomu stěžovatel namítá, že soud prvého stupně přesně neodůvodnil, které jeho jednání považuje za relevantní z hlediska trestního práva. Podle stěžovatele samotné sdělení, že věc je "nemastná neslaná a je zralá na odložení", nedosahuje takové intenzity, aby se jednalo o naplnění skutkové podstaty trestného činu, přičemž sdělení, že to s věcí "vypadá na odložení", nijak nevybočuje z běžné praxe. Navíc se jednalo o sdělení bývalému kolegovi, který jej k tomu přemlouval, a toto jednání by mohlo být nanejvýš kázeňským proviněním.

9. Soud prvého stupně shledal porušení povinnosti mlčenlivosti podle § 52 uvedeného zákona také v tom, že o osudu jím vedeného spisu informoval Mgr. Michka. Stěžovatel připustil, že poté, co o odložení věci sám rozhodl, tuto informaci poskytl. Namítá však, že se předáním usnesení o odložení věci podezřelému Mgr. Michkovi nejednalo o sdělení skutečností, u kterých se vyžaduje, aby zůstaly utajeny před nepovolanými osobami. K tomu stěžovatel také namítá nedostatečné zjištění skutkového stavu, když nebylo prokázáno, kdy došlo k předání usnesení o odložení věci, a nelze tak stanovit, zda k tomu došlo před pravomocným skončením věci nebo až poté. Stěžovatel odkázal na svou výpověď v hlavním líčení, kde vypověděl, že se schůzka měla uskutečnit v listopadu 2007, přičemž o odložení věci rozhodl dne 19. 10. 2007. Z toho dovozuje, že k předání usnesení o odložení věci došlo až poté. Usnesení o odložení věci tak mohl předložit osobě zúčastněné na prověřování a nelze tak hovořit o porušení povinností stanovených uvedeným zákonem, když se jedná pouze o vyrozumění prověřovaného o závěrečném úkonu v jeho věci. Podezřelého Ing. Kubu si mohl stěžovatel také předvolat a předat mu dané usnesení nebo mu ho zaslat poštou. Soudu prvého stupně stěžovatel dále vytýká, že nezkoumal časovou posloupnost událostí z toho důvodu, že v případě "zobchodování" pravomocně odložené věci se slibem, že odložení lze za úplatu zařídit, by se mohlo jednat o trestný čin podvodu.

10. Ohledně trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele stěžovatel namítá také neprokázání znaku značného prospěchu podle § 158 odst. 2 písm. a) tr. zákona. Finanční hotovost inkasoval A. a nebylo prokázáno, že by o tom stěžovatel věděl a jednal cíleně v úmyslu zajistit A. finanční prospěch. Nesouhlasí také s argumentací soudu, že je nepravděpodobné, aby ze své účasti na zobchodování trestního spisu Ing. Kubovi neměl žádný prospěch, a namítá, že pravděpodobnost není kritériem, se kterým by měl soud operovat. Měl by vycházet z nejvyšší možné míry jistoty a pro dosažení tohoto stavu je třeba ještě provést rozsáhlé dokazování.

11. Nedostatečné prokázání skutkového stavu, v bodě ad 16) výroku o vině rozsudku soudu prvého stupně, stěžovatel namítá také ve vztahu k právnímu posouzení jeho jednání jako naplňujícího znaky skutkové podstaty trestného činu přijímání úplatku podle § 160 odst. 2, 4 písm. b) tr. zákona. Z daných skutkových zjištění považuje stěžovatel za prokázané pouze to, že skutečně byl zpracovatelem spisu č. j. PMJ- 493/ OHK-23/2006, a dne 19. 10. 2007 došlo k odložení této trestní věci, ve které vystupoval Ing. Kuba jako podezřelý. Ostatní skutečnosti považuje v nejlepším případě za sporné. Namítá, že soud neobjasnil způsob, jakým vedl toto trestní řízení, na základě jakého podnětu bylo prověřování vůbec zahájeno, jak probíhal dozor státního zástupce a za jakých okolnosti a z jakého důvodu bylo prověřování odloženo. Soudu proto také vytýká, že neprovedl k tomu jím navržené důkazy a ani předmětný spis nebyl předmětem dokazování. Přitom zdůraznil, že spis nebyl na Ing. Kubu veden účelově, pro započetí úkonů existovaly objektivní důvody, a nelze mu tak klást za vinu, že založil vyšetřovací spis, ve kterém figuroval Ing. Kuba jako podezřelý. Stěžovatel proto považuje za nejzávažnější pochybení soudu prvého stupně, že neobjasnil okolnosti, za kterých byla daná trestní věc odložena. Namítá také, že soud neprokázal dostatečně ani samotnou schůzku, jak a kým byla zorganizována, kdy se konala, kdo se jí vlastně zúčastnil a jak probíhala. K tomu podrobně cituje výpovědi zainteresovaných osob, poukazuje na rozpory ve výpovědích svědků Ing. Kuby a Mgr. Michka, a nesouhlasí s hodnocením soudu, že výpovědi těchto svědků jsou věrohodnější, než je výpověď jeho a spoluobviněného A., přičemž namítá, že k tomuto hodnocení soud neuvedl ani žádné zdůvodnění. Stěžovatel nepopírá, že byl v souvislosti s vedením předmětného spisu kontaktován spoluobviněným A., popírá však, že by s ním postupoval ve shodě. K odložení věci stěžovatel přistoupil pouze na základě nabytého přesvědčení, že skutky připisované podezřelému Ing. Kubovi nejsou trestnými činy. Nebylo prokázáno, že by trestní věc odložil na základě úplatku. Nebylo také podle něj prokázáno, že by jednal v úmyslu opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch ve finanční podobě či že by vůbec převzal nějaké finanční prostředky, a nebylo ani prokázáno za jakých okolností měl žádat úplatek od Ing. Kuby, tedy zda to bylo v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu. Soud údajně vycházel pouze z výpovědi Ing. Kuby, kterou stěžovatel považuje za rozporuplnou. Stěžovatel podrobně rozvádí své pochybnosti ohledně konání a průběhu schůzky v prostorách Mgr. Michka na ulici V. v Brně. Podle jedné z výpovědí A. je možné, že peníze nepřevzal přímo na schůzce, ale až týden po ní od Mgr. Michka, který si z inkasované částky 500 000 Kč měl ponechat 200 000 Kč a 300 000 Kč předat A., aby se mohl rozdělit se stěžovatelem. Stěžovatel tvrdí, že na schůzku donesl pouze závěrečnou zprávu o odložení věci, předal ji A. a ten ji předal Mgr. Michkovi. A. mu údajně dodatečně nabízel 100 000 Kč jako podíl z 200 000 Kč, které za schůzku dostal, nabídku však stěžovatel odmítl. Podle názoru stěžovatele tak nebylo prokázáno, že by jakýkoli majetkový prospěch či úplatek získal.

12. Dle názoru stěžovatele je nesprávné vyvozovat závěry z tvrzení, že trestná činnost, pro niž je proti němu vedeno trestní řízení, je podobného charakteru jako trestná činnost, pro kterou již byl jednou pravomocně odsouzen. Soud sice uvádí, že tento fakt sám o sobě důkazem o vině není, ale že má obecnou vypovídací schopnost. Takový závěr podle názoru stěžovatele odporuje zásadě presumpce neviny.

13. V souvislosti s hodnocením důkazů a zásadou presumpce neviny pak stěžovatel obsáhle cituje závěry několika rozhodnutí Ústavního soudu.

14. Skutkový děj zjištěný soudem prvého stupně považuje stěžovatel celkově za nereálný, nelogický, nepravdivý, a také za nesprávně právně kvalifikovaný, když podle zásady subsidiarity trestní represe se může jednat nanejvýš o kázeňské provinění. Odvolací soud pak údajně ponechal námitky stěžovatele zcela bez komentáře. Nezákonnost spatřuje také v odůvodnění výše trestu, přičemž poukázal na mírnější trest uložený obviněnému K. za stejně právně hodnocenou trestnou činnost, avšak s vyšší způsobenou škodou. Nesouhlasí ani se způsobem, jakým se k této otázce vyjádřil dovolací soud.

15. Stěžovatel závěrem namítá, že dle sdělení, které se mu dostalo ze strany Krajského soudu v Brně, měl být pro trestní senát 1 T v inkriminované době úplně zastaven nápad nových trestních případů. V důsledku nerespektování této skutečnosti, která byla zřejmě způsobena administrativní chybou, údajně v jeho věci rozhodoval nepříslušný senát. Tuto informaci údajně stěžovatel získal až poté, co již proběhlo řízení před obecnými soudy ve všech stupních.
16. Ústavní soud prostudoval obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

17. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94, N 5/3 SbNU 17); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

18. Přes odkazovaná ustanovení Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice se soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stojí za zaznamenání, že posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická s obsahem dříve podaného dovolání.

19. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.

20. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").

21. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.

22. Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především soud prvého stupně předestřel detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Vyjádřil se (shodně s ním i soud dovolací) i k otázce, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů.

23. Soud prvého stupně na argumentované bázi konstatoval (č. l. 107 a násl. a 160 a násl. rozsudku), že k protiprávnímu sdělení rozhodných skutečností z trestního spisu, který jako policista zpracovával, stěžovatel přistoupil předtím, než trestní věc podezřelého Ing. Kuby pravomocně odložil. Soud se důkladně zabýval i otázkou věrohodnosti svědka Ing. Kuby. Jeho výpověď shledal jako dostatečně podloženou i dalšími důkazy. Objasněna je i otázka hmotného prospěchu z celé věci. Soud prvého stupně se pak náležitě vypořádal i s posouzením právní kvalifikace jednání stěžovatele. S jeho závěry se ztotožnil i soud odvolací (č. l. 70 rozsudku) a dovolací (č. l. 61 a násl. usnesení)

24. Z řečeného vyplývá, že přijaté skutkové závěry mají v provedeném dokazování věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu kritického skutku nejsou ničím jiným než pokračující polemikou se soudy, které se s uplatněnými námitkami již ústavněprávně udržitelně vypořádaly. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.

25. Stěžovatelova úvaha o tom, že jakýkoli rozpor nebo mezera v dokazování musí vést k uplatnění principu in dubio pro reo a ke zprošťujícímu výroku, je nesprávná. Existence rozporných důkazů, např. dílčí faktické nesrovnalosti ve svědeckých výpovědích, změny ve výpovědích, neschopnost svědků podat vyčerpávající popis skutku apod., je velmi častým úkazem, s nímž se policejní a justiční praxe setkává. Orgány činné v trestním řízení musí provedené důkazy pečlivě hodnotit a musí dospět k takovému zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.). V posuzovaném případě obecné soudy postupovaly s náležitou pečlivostí, zabývaly se obhajobou stěžovatele, umožnily mu podílet se na dokazování. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a přijatá rozhodnutí byla odůvodněna.

26. Ve vztahu k námitce směřující proti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je vhodné připomenout, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument". Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (srov. jeho rozhodnutí kupříkladu ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, odst. 61, ve věci Ruiz Torija proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, odst. 29, ve věci Hiro Balani proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, odst. 27, a ve věci Higginsová a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, odst. 42). V rozporu s tím tedy není, jestliže odvolací soud na některé odvolací námitky stěžovatele reagoval explicitním příklonem ke skutkovým a právním závěrům soudu prvého stupně, s nimiž se ztotožnil.

27. K námitce stěžovatele, že dle (blíže nijak nespecifikovaného) sdělení, které se mu "dostalo ze strany Krajského soudu v Brně" měl být případ údajnou administrativní chybou přidělen nesprávně senátu 1 T, Ústavní soud konstatuje, že stěžovateli nic nebránilo, aby tuto námitku uplatnil v předchozím řízení. Pokud ji neuplatnil jako jeden ze zákonných důvodů dovolání (podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.), ani Nejvyšší soud nedostal příležitost, aby ji řešil. Tzv. "nova", jež mohla být tvrzena v předchozím řízení, přitom nemohou být vznášena až v řízení před Ústavním soudem (nova ex post), [k tomu viz např. nález sp. zn. III. ÚS 359/96 ze dne 10. 7. 1997 (N 95/8 SbNU 367), usnesení sp. zn. III. ÚS 496/13 ze dne 18. 6. 2013], a není proto možné se jimi meritorně zabývat. Nad rámec uvedeného lze dodat, že rozvrh práce Krajského soudu v Brně účinný k datu nápadu věci na soud, tedy k 1. 8. 2012 je veřejně přístupný na internetových stránkách soudu. Podle něj je zřejmé, že k uvedenému datu senátu 1 T nápad zastaven nebyl.

28. Co se pak týče stěžovatelových námitek stran výše uloženého trestu, připomíná Ústavní soud svoji ustálenou judikaturu, dle níž mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 ze dne 24. 4. 2008 (N 74/49 SbNU 119)], protože rozhodování obecných soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (srov. článek 90 Ústavy a článek 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by obecné soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu, dle které jen zákon stanoví, jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit (srov. čl. 39 Listiny). Taková situace je identifikovatelná v případě, kdy soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. je extrémně nevyvážený prvek represe a prevence.

29. Soud prvého stupně i soud dovolací se otázkou druhu a výše trestu náležitě zabývaly a rozvedly, jakými úvahami se při jeho ukládání řídily. Soud prvého stupně vedle úvah o povaze a závažnosti trestné činnosti a poměrech stěžovatele zmínil i fakt, že byl v minulosti jedenkrát uznán vinným, přičemž trest mu byl prominut v důsledku amnestie prezidenta republiky a hledí se na něj, jakoby nebyl odsouzen. Pokud Nejvyšší soud k tomu "nad rámec" uvedl, že ve smyslu zásady individualizace trestu a předpokladů pro resocializaci pachatele by fakt předchozího protiprávního chování pachatele mohl být brán v úvahu, lze takový názor akceptovat. Nepředvídatelnost či nepřezkoumatelnost výroku o trestu lze identifikovat v situaci, kdy soud vystoupí z mezí ustáleného výkladu a aplikace právní normy, aniž by pro to podal rozumné a přesvědčivé důvody; tak tomu není v situaci, kdy se trest pohybuje (adekvátně) v rámci zákonné sazby a jeho určení se opírá o konkrétně popsané okolnosti případu, jež jsou objektivně relevantní.

30. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly a proto ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. května 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.