I. ÚS 3318/16
I.ÚS 3318/16 ze dne 4. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti společnosti Miroslav Daňhel, s. r. o., se sídlem Havlíčkova 205, Týn nad Vltavou, IČ: 28149289, zastoupené JUDr. Jiřím Trnkou, advokátem se sídlem V. Talicha 1807/14, České Budějovice, proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 30 C 209/2015-62 ze dne 27. 5. 2016 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 22 Co 1290/2016-75 ze dne 15. 7. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usiloval stěžovatel o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdil, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv, jmenovitě práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny, práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny, a současně jimi měl být porušen čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky.

Z přiloženého listinného materiálu vyplývá, že napadená rozhodnutí byla vydána v řízení o žalobě, jejímž prostřednictvím se společnost AGROSPOL Czech, spol. s r. o. (dále jen "vedlejší účastnice"), domáhala zřízení věcného břemene - služebnosti cesty, a to ve prospěch v žalobě blíže specifikovaných nemovitostí v jejím vlastnictví coby nemovitostí panujících, přes nemovitosti - pozemky ve vlastnictví žalované (stěžovatelky), konkrétně parcely č. X1, X2 a X3 v k. ú. Slavětice u Všemyslic, obec V., coby nemovitosti služebné.

Podáním ze dne 5. 5. 2016 vzala vedlejší účastnice žalobu zpět s tím, že stěžovatelka předmětné pozemky prodala třetí osobě, se kterou vedlejší účastnice uzavřela kupní smlouvu a stala se tak vlastníkem pozemků, přes které žádala zřídit právo služebnosti přechodu a přejezdu. V návaznosti na to Okresní soud v Českých Budějovicích (dále též "okresní soud") usnesením č. j. 30 C 209/2015-62 ze dne 27. 5. 2016 řízení zastavil (výrok I.), dále rozhodl o vrácení soudního poplatku vedlejší účastnici (výrok II.) a o nákladech řízení, které nepřiznal žádnému z účastníků (výrok III.). Posledně uvedený výrok okresní soud odůvodnil odkazem na ustanovení § 146 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále též "o. s. ř."), jehož aplikaci navrhla vedlejší účastnice. Nad rámec toho okresní soud poznamenal, že zpětvzetím žaloby vedlejší účastnice nezavinila zastavení řízení, jelikož tímto krokem reagovala na chování stěžovatelky, která po zahájení řízení předmětné pozemky převedla na nového vlastníka a přestala být tak ve sporu pasivně legitimovaná.

K odvolání stěžovatelky do nákladového výroku Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též "krajský soud") usnesením č. j. 22 Co 1290/2016-75 ze dne 15. 7. 2016 rozhodnutí soudu prvního stupně v napadené části potvrdil a stanovil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení. Krajský soud vycházel ze závěrů formulovaných v nálezech Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1227/09 ze dne 8. 9. 2009 a sp. zn. I. ÚS 315/07 ze dne 17. 12. 2008, z nichž dovodil, že zavinění za zastavení řízení leží na straně stěžovatelky. Tím, že v průběhu řízení prodala nemovitosti, které žádala "postihnout" vedlejší účastnice zřízením věcného břemene - služebnosti, způsobila, že řízení vedené proti ní nemohlo dojít do stadia meritorního rozhodování. Podle odvolacího soudu měla být tedy stěžovatelka ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. zavázána hradit náklady řízení vedlejší účastnici. S přihlédnutím k zásadě, že v odvolacím řízení nelze zhoršit postavení odvolatele, nakonec ovšem krajský soud rozhodl, jak shora uvedeno.

Stěžovatelka se s takovým výsledkem neztotožnila, pročež se obrátila na Ústavní soud. V ústavní stížnosti se ohradila proti tvrzení obecných soudů, že zavinila zastavení řízení. Obecné soudy podle ní přehlédly podstatnou skutečnost, a to že ke zpětvzetí žaloby vedlejší účastnice přistoupila až poté, kdy odkoupila původně stěžovatelkou vlastněné pozemky od třetí osoby. To znamená, že v době, kdy se vedlejší účastnice stala vlastníkem pozemků, ve vztahu k nimž usilovala o zřízení služebnosti, stěžovatelka již účastníkem řízení být neměla, a tudíž nemohla nikterak ovlivnit výsledek sporu, zejména nemohla být tím, pro jehož chování došlo ke zpětvzetí podaného návrhu. Stěžovatelka se v dané souvislosti dovolávala závěrů odborné literatury i judikatury, která ohledně zavinění ve vztahu k zastavení řízení trvá na posouzení výlučně z procesního hlediska. Dle přesvědčení stěžovatelky se přitom zásadního pochybení dopustila vedlejší účastnice, když po zjištění, že stěžovatelka předmětné nemovitosti prodala jinému subjektu, nenavrhla postup dle § 107a o. s. ř. V důsledku toho byly obecné soudy "nezákonně i nelogicky" nuceny přistupovat ke stěžovatelce jako k žalované, přestože tato pasivní legitimaci v řízení pozbyla. Za absurdní pak označila stěžovatelka názor obecných soudů, podle něhož její zavinění na zastavení řízení spočívalo v samotném prodeji nemovitostí, čímž měla zmařit meritorní projednání věci. Jak stěžovatelka zdůraznila, probíhající řízení, které nadto neiniciovala, ji nijak neomezovalo v její dispozici s dotčeným majetkem. Rovněž ji nebylo možno přičítat k tíži okolnost, že vedlejší účastnice následně pozemky od jiného subjektu odkoupila, což nemohla stěžovatelka jakkoliv ovlivnit. Stěžovatelka dále konstatovala, že riziko nesení nákladů zastaveného řízení obecně jde za pánem sporu, tj. vedlejší účastnicí. Pokud by se chtěla z této své povinnosti, stanovené jí v § 146 odst. 2 věta první, zprostit, musela by vedlejší účastnice předložit přesvědčivý důkaz, že ke zpětvzetí návrhu vedlo chování stěžovatelky. Navzdory tomu, že vedlejší účastnice žádný takový důkaz ani tvrzení neučinila, vyznělo rozhodnutí obecných soudů dle mínění stěžovatelky v její neprospěch, když jí nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, na které měla v souladu s ustanovením § 146 odst. 2 o. s. ř. nárok.
Ústavní soud zvážil námitky stěžovatelky i obsah napadených soudních aktů, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

Podstata stížnostního návrhu spočívá v kritice obecných soudů při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud dal přitom ve své judikatorní praxi opakovaně najevo, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo v dané věci nastat pouze za situace, kdy by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, v důsledku přepjatého formalizmu nebo tehdy, jestliže by příslušné závěry obecného soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně [srov. příkladmo nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 536/06 ze dne 3. 4. 2008 (N 64/49 SbNU 9), nález sp. zn. III. ÚS 2984/09 ze dne 23. 11. 2010 (N 232/59 SbNU 365), nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111) či nález sp. zn. II. ÚS 1066/12 ze dne 6. 6. 2013 (N 100/69 SbNU 667); všechna rozhodnutí jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz].

Pochybení podobného charakteru však v posuzované věci zjištěno nebylo. Již samotné argumenty návrhu, jimiž stěžovatelka podložila svá tvrzení o porušení ústavně zaručených práv, nevyvolávají pochybnosti o tom, že jimi usiluje o přehodnocení věcné správnosti či legality napadených rozhodnutí způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Projednávaná ústavní stížnost tak představuje jen pokračující polemiku se závěry obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního, v níž stěžovatelka předkládá svoje vlastní názorové konstrukce, a - nepřípadně - předpokládá, že na jejich základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu.

V dané situaci pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit pouze na sdělení, že v rozhodovací činnosti obecných soudů kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje. Jak si ověřil, obecné soudy svá rozhodnutí řádným, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem odůvodnily, přičemž zejména odvolací soud věnoval dostatečnou pozornost i jednotlivým námitkám stěžovatelky. Ústavní stížností konfrontované právní závěry soudů jsou pak výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti. Na obsah napadených rozhodnutí Ústavní soud tak v dalším odkazuje, nepovažujíce za nutné znovu podrobně rekapitulovat již jednou vyřčené. Výjimku učiní pouze u navýsost relevantní úvahy krajského soudu, který správně poznamenal, že ani v případě realizace procesního nástupnictví na straně žalované by stěžovatelce právo na náhradu nákladů řízení vůči vedlejší účastnici přiznáno býti nemohlo (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2714/13 ze dne 3. 12. 2013).

Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně nedošlo. Ústavní soud proto postupoval dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. dubna 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.