I. ÚS 3314/11
I.ÚS 3314/11 ze dne 2. 10. 2012

N 165/67 SbNU 27
Otázka dobré víry ve správnost údajů v katastru nemovitostí při nabytí nemovitosti od nevlastníka

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera - ze dne 2. října 2012 sp. zn. I. ÚS 3314/11 ve věci ústavní stížnosti Biskupství ostravsko-opavského, se sídlem Kostelní nám. 1, Ostrava 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2011 sp. zn. 28 Cdo 239/2011, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 9. 2010 sp. zn. 11 Co 400/2010 a proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 7. 6. 2010 sp. zn. 12 C 173/2009 o určení vlastnictví pozemků, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Novém Jičíně jako účastníků řízení a Lesů České republiky, s. p., jako vedlejšího účastníka řízení.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2011 sp. zn. 28 Cdo 239/2011, rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 9. 2010 sp. zn. 11 Co 400/2010 a rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 7. 6. 2010 sp. zn. 12 C 173/2009 se zrušují.
Odůvodnění

I.

Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na údajné porušení čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu k evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení shora uvedených rozsudků obecných soudů.

Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 7. 6. 2010 sp. zn. 12 C 173/2009 bylo na základě žaloby Lesů České republiky proti žalovanému stěžovateli určeno, že výlučným vlastníkem pozemků uvedených ve výroku rozhodnutí (v kat. území Ženklava zapsaném v katastru nemovitostí pro Moravskoslezský kraj) je Česká republika. Lesy České republiky, s. p., se předmětnou žalobou podanou v roce 2009 domáhaly určení vlastnictví k předmětným nemovitostem s tím, že stát nabyl vlastnictví k těmto nemovitostem v roce 1949 dle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), výkupem bez poskytnutí náhrady. Okresní soud shledal, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř.; konstatoval, že tento naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k nemovitostem, které se zapisují do katastru nemovitostí, je dán vždy, pokud má být rozhodnutí určující vlastnické právo zaznamenáno do katastru nemovitostí a tímto způsobem dosaženo shody mezi stavem právním a stavem zapsaným v katastru nemovitostí.

Okresní soud - k námitce stěžovatele, že nemovitosti nabyl na základě řádné darovací smlouvy ze dne 20. 3. 2008 (dárcem byla Římsko-katolická farnost Ženklava), dle které byl povolen i vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí s účinky ke dni 21. 3. 2008, a že v tomto konkrétním případě nemá žalobce na podání určovací žaloby naléhavý právní zájem - zejména uvedl, že v občanském právu se pro převod vlastnického práva uplatňuje zásada (i když ne bezvýjimečně), že nikdo nemůže na jiného přenést více práv, než sám má. To podle soudu platí i v případě, že nabyvatel vychází ze zápisu v katastru nemovitostí, jenž označuje převodce za vlastníka předmětných nemovitostí. K poukazu stěžovatele na to, že byl v dobré víře ohledně vlastnického práva darujícího, soud připomněl judikaturu, dle které otázka dobré víry může mít vliv jen na posouzení oprávněnosti držby nabyvatele a jako námitka proti vlastnické žalobě je právně nevýznamná.

Dále okresní soud odmítl stěžovatelův názor, že výkonu práva žalobce je nutno odepřít ochranu pro rozpor s dobrými mravy (§ 3 občanského zákoníku), neboť žalobce se domáhá určení vlastnictví na základě rozhodnutí nedemokratického totalitního státu z roku 1949 proti vlastníkovi, který nabyl vlastnictví k daným nemovitostem v dobré víře v roce 2008. Soud uzavřel, že požadované určení nezbavuje stěžovatele možnosti domáhat se předmětných nemovitostí dle budoucího restitučního předpisu, kterým by byl historický majetek církví a náboženských společností vypořádán.

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 9. 2010 sp. zn. 11 Co 400/2010 byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Odvolací soud se v zásadě zcela ztotožnil s právními názory soudu prvního stupně. Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. 8. 2011 sp. zn. 28 Cdo 239/2011 odmítl stěžovatelovo dovolání pro nepřípustnost, neboť dospěl k závěru, že řešení dovolatelem předestřených právních otázek, na nichž je napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, nelze přiznat zásadní právní význam.

II.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že v dané věci došlo ke zřetelnému porušení jeho shora citovaných ústavně zaručených práv. Zdůraznil, že v právním státě nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva. Nemovitosti, o které se vede spor, nabyl do svého vlastnictví na základě darovací smlouvy ze dne 20. 3. 2008, dle které byl povolen vklad práva vlastnického do katastru nemovitostí rozhodnutím č. j. 2089/2008, s právními účinky vkladu ke dni 21. 3. 2008. Určovací žaloba žalobce tak podle názoru stěžovatele nemohla mít v tomto konkrétním případě preventivní povahu, naopak, činí postavení žalovaného, který je církevní právnickou osobou zapsanou jako vlastník předmětných pozemků a který předmětné nemovitosti nabyl darem od jiné církevní právnické osoby, nejistým a hrozí další křivdou; žalobce se totiž domáhal předmětného určení s poukazem na to, že dané pozemky podléhaly výkupu dle zákona č. 46/1948 Sb., a tudíž že darovací smlouva mezi Římskokatolickou farností Ženklava jako dárcem a stěžovatelem jako obdarovaným je neplatná.

Stěžovatel zdůraznil, že byl při uzavírání darovací smlouvy v dobré víře, že nemovitosti, které jsou předmětem daru, nabývá od jejich vlastníka. Žalovaný neměl žádné pochybnosti o vlastnictví dárce k předmětným nemovitostem, a to právě s ohledem na pravomocná rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrálního pracoviště Nový Jičín o provedení zápisu do katastru nemovitostí včetně rozhodnutí Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v Opavě, která byla ohledně předmětných nemovitostí vydána v období let 2003 až 2008. Římskokatolická farnost Ženklava (dárce) byla v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník předmětných nemovitostí. Dne 20. 3. 2003 sice Lesy České republiky (vedlejší účastník řízení před Ústavním soudem) skutečně podaly návrh katastrálnímu úřadu na zápis vlastnického práva k předmětným pozemkům pro Českou republiku; v této věci však bylo rozhodnutím Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrálním pracovištěm Nový Jičín ze dne 2. 3. 2005 sp. zn. OR-423/2004-804/8 rozhodnuto tak, že se ohledně předmětných nemovitostí vyhovuje nesouhlasu Římskokatolické farnosti Ženklava s provedením opravy údajů v katastru nemovitostí zápisem vlastnického práva ve prospěch České republiky. Proti tomuto správnímu rozhodnutí nepodal vedlejší účastník řízení ani odvolání ani jiný zákonný opravný prostředek. Ani proti dalšímu správnímu rozhodnutí, a to proti rozhodnutí Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v Opavě ze dne 24. 1. 2008, kterým bylo odmítnuto odvolání vedlejšího účastníka a rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj ze dne l. 11. 2007 bylo potvrzeno, nebyla podána správní žaloba. Vzhledem k tomu, že žádný takový opravný prostředek vedlejší účastník nepodal, a nebylo tedy využito žádných zákonných možností k napadení shora uvedených správních rozhodnutí, neměla Římskokatolická farnost Ženklava žádné pochybnosti o svém vlastnictví k předmětným pozemkům a mohla s ohledem na zvolený systém hospodaření v lesních církevních pozemcích přistoupit k uzavření darovací smlouvy a vlastnické právo převést na stěžovatele; učinila tak darovací smlouvou ze dne 20. 3. 2008, po nabytí právní moci shora uvedených správních rozhodnutí.

Stěžovatel se tedy domnívá, že rozhodnutími obecných soudů o určení vlastnictví státu k předmětným nemovitostem došlo k porušení jeho práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny, protože rozhodnutí soudů se opírá o nesprávné právní posouzení. Jejich postupem bylo prý porušeno i jeho základní práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel přitom mj. poukázal i na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.), v němž Ústavní soud konstatuje, že tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, není v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele naplněna preventivní funkce žaloby o určení vlastnictví, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání. Absence tzv. legitimního očekávání na straně žalobce, resp. České republiky, v jejíž prospěch bylo určeno vlastnické právo k předmětným nemovitostem, vyplývá podle názoru stěžovatele zejména ze skutečnosti, že stát, který legitimoval vůli k nápravě těch křivd, ke kterým došlo v letech 1948-1989, tedy v době vymezené jako doba nesvobody zákonem č. 480/1991 Sb., o době nesvobody, nebyl doposud schopen přijmout speciální restituční zákon ve vztahu k bývalému církevnímu majetku, přestože zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, který nabyl účinnosti již 24. června 1991, vydání takového zákona předpokládá. Závěry tohoto stanoviska proto dle stěžovatele dopadají i na daný případ. Absence tzv. legitimního očekávání na straně žalobce, resp. České republiky, v jejíž prospěch bylo určeno vlastnické právo k předmětným nemovitostem, vyplývá také ze shora popsané skutečnosti, že žalobce v dané věci nevyužil v jím iniciovaných správních řízeních u katastrálního úřadu, týkajících se zápisu vlastnického práva, všechny dostupné ani řádné ani mimořádné opravné prostředky, které měl tehdy k dispozici.

Stěžovatel dále uvedl, že nabyl vlastnické právo na základě řádného vkladového řízení podle darovací smlouvy uzavřené v roce 2008 a podáním určovací žaloby byla v daném případě narušena jeho právní jistota. Ustanovením čl. 11 Listiny základních práv a svobod je totiž chráněno vlastnické právo jako takové, vlastnické právo již konstituované a existující. Rozhodnutími obecných soudů o určení vlastnického práva státu došlo podle stěžovatele ke zřejmému porušení i ústavně zaručeného práva deklarovaného v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, kde se - odlišně od čl. 11 Listiny - stanoví velmi precizně a jasně, že každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. V tomto případě byl (prý) stěžovatel zbaven svého vlastnictví bez existence jakéhokoliv veřejného zájmu, bez podmínek stanovených zákonem, resp. bez existence zákona, který by toto umožňoval, a rovněž v ostrém rozporu s obecnými zásadami mezinárodního práva. Stěžovatel proto legitimně očekává, že Ústavní soud jeho ohrožené vlastnické právo ochrání. Zdůraznil, že za situace, kdy nabyl vlastnictví k nemovitostem na základě řádného vkladového řízení, nemůže stát po více než šedesáti letech namítat, že tyto nemovitosti v roce 1949 nedemokratickým způsobem vykoupil bez náhrady, a z tohoto titulu se domáhat určovacího výroku určovací žalobou, protože v takovém případě není dána existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Po roce 1993 státu nic nebránilo, pokud se považoval za vlastníka předmětných nemovitostí, uvést zápis v katastru do souladu s tímto tvrzeným stavem. Jestliže tak neučinil, resp. nepodal proti rozhodnutím katastrálního úřadu opravné prostředky, které měl k dispozici, založil tak, resp. potvrdil dobrou víru Římskokatolické farnosti Ženklava a potažmo stěžovatele, že Římskokatolická farnost Ženklava je tedy vlastníkem předmětných nemovitostí a je oprávněna s nimi právně nakládat.

Stěžovatel opět zdůraznil, že považuje za nepřípustné, aby vlastnické právo subjektu konajícího v důvěře ve veřejnoprávní evidenci, za jejíž správnost odpovídá stát, a legitimně se domnívajícího, že je vlastníkem předmětných nemovitostí, bylo určovací žalobou zpochybněno soudy s odkazem na skutečnost, že "pokud se stát řádnými opravnými prostředky nebránil proti rozhodnutím katastrálního úřadu o zápisu jeho vlastnictví do katastru nemovitostí a nechal marně uplynout lhůty pro podání odvolání a správní žaloby, může tak nyní zpochybňovat vlastnictví stěžovatele prostřednictvím určovací žaloby".

Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů zrušil.

III.

Ústavní soud si vyžádal k ústavní stížnosti vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení.

Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že je v posuzované věci vázán dosavadní konstantní judikaturou v církevních restitučních věcech; rozhodoval s předpokladem vydání prováděcího zákona k ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. a ochranu vlastnickému právu stěžovatele i z toho důvodu nepřiznal. Ve světle nejaktuálnější judikatury Ústavního soudu (srov. nález ze dne 29. 8. 2012 sp. zn. II. ÚS 3120/10; N 145/66 SbNU xxx) lze pokládat za rozhodná data výměrů příslušných okresních národních výborů o výkupu pozemků ve prospěch státu. K vykoupení půdy zde došlo v roce 1949 na základě zákona č. 46/1948 Sb. Podle Nejvyššího soudu lze usuzovat, že nové pozemkové reformy bylo zneužito komunistickou mocí k protiprávnímu odnětí majetku právním předchůdcům stěžovatele. Nejvyšší soud uzavřel, že rozhodnutí ve věci předmětné ústavní stížnosti bude Nejvyšší soud považovat za vyjádření současné právněpolitické tendence judikatury Ústavního soudu, tj. zda vyčkat vydání restitučního předpisu, nebo se vydat již nyní po soudní cestě nápravy.

Krajský soud v Ostravě pouze odkázal na odůvodnění svého rozsudku a uvedl, že problematika církevních restitucí je nyní projednávána v Parlamentu České republiky. Okresní soud v Novém Jičíně se nevyjádřil.

Vedlejší účastník řízení, Lesy České republiky, podal k případu velmi obsáhlé vyjádření. Zejména uvedl, že považuje předpoklad stěžovatele o nabytí vlastnického práva k nemovitostem za nesprávný a vyvrácený judikaturou, při respektování zásady, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než sám měl. K přechodu vlastnictví na stát došlo prý za minulého režimu bez ohledu na promítnutí tohoto přechodu v evidenci vlastnických vztahů v pozemkových knihách, resp. v aktuálním katastru nemovitostí.

Pokud stěžovatel argumentuje svou dobrou vírou při nabývání předmětných nemovitostí, vedlejší účastník uvedl, že i když Ústavní soud ve věci sp. zn. II. ÚS 165/11 ze dne 11. 5. 2011 (N 88/61 SbNU 359) ve vymezení situací, kdy nabývá vrchu ochrana dobré víry nabyvatele od nevlastníka nad zachováním zásady, že nikdo nemůže převést více práv, než sám má, dospěl nejdále, ani tam prý nedovodil, že by přednost dobré víry nabývajícího nevlastníka byla uplatnitelná absolutně. K tomu vedlejší účastník poměrně podrobně rozebírá relevantní judikaturu, kterou nelze považovat v dané otázce za zcela sjednocenou, a s přihlédnutím k tomu uvádí, že nelze s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu přijaté v konkrétním případě obecně tvrdit, že princip ochrany dobré víry má automaticky přednost před zásadou, že nikdo nemůže převést více práv, než má sám. V jednotlivých případech je prý třeba zohlednit princip proporcionality s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, a to například i při zhodnocení faktického stavu užívání sporné věci, jakož i možnosti jejího potenciálního využití. I při přijetí názoru, že v daném případě má přednost pravidlo o ochraně dobré víry nabyvatele od nevlastníka před zásadou, že nikdo nemůže převést více práv, než sám má, je prý odkaz na nálezy Ústavního soudu učiněný stěžovatelem nepřípadný, jelikož obecné soudy se námitkou stěžovatele o jeho dobré víře zabývaly, posoudily ji a její posouzení podle názoru vedlejšího účastníka přesvědčivým a srozumitelným způsobem promítly do odůvodnění svých rozhodnutí.

Vedlejší účastník - k námitce stěžovatele, že byl v dobré víře o vlastnictví předmětných nemovitostí dárce dle předmětné darovací smlouvy, jelikož vycházel z obsahu rozhodnutí jednotlivých správních orgánů rozhodujících o vkladu vlastnického práva k předmětným nemovitostem a o návrzích na opravu chyb v katastrálním operátu - uvedl, že výsledkem uvedených správních řízení může být toliko formální posouzení náležitostí stavu evidence v katastru nemovitostí, a nikoliv věcné posouzení otázky vlastnického práva. Svědčí to prý mj. o tom, že v dobré víře nemohl stěžovatel být.

Ačkoliv stěžovatel - podle názoru vedlejšího účastníka - ve své ústavní stížnosti nepřímo naráží na okolnosti nabytí vlastnického práva státu k předmětným nemovitostem, činí tak bez ambice dosáhnout vydání původního církevního majetku z důvodu zmírnění historických křivd spáchaných církvím v době nesvobody; k tomu prý jako osoba domněle nabyvší vlastnické právo k předmětným nemovitostem derivativně není ani věcně legitimován.

Vedlejší účastník rovněž uvedl, že v současné době probíhá v Parlamentu České republiky proces schvalování zákona, který má řešit odčinění majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem. Z uvedených důvodů má za to, že v daném případě nelze aplikovat závěry aktuálního nálezu Ústavního soudu vydaného dne 29. 8. 2012 v řízení vedeném pod sp. zn. II. ÚS 3120/10. Vedlejší účastník v této souvislosti zejména zdůrazňuje, že oproti případu řešenému v řízení vedeném pod sp. zn. II. ÚS 3120/10 není stěžovatel v projednávaném případě osobou, z níž by v době nesvobody přešlo vlastnické právo k předmětným pozemkům na stát, nýbrž se jedná o následného domnělého nabyvatele na základě darovací smlouvy. Vedlejší účastník tedy pro případ, že by Ústavní soud nedospěl k závěru, že je namístě ústavní stížnost odmítnout či zamítnout, navrhl, aby Ústavní soud do doby skončení legislativního procesu schvalování zákona, který má řešit odčinění majetkových křivd církví a náboženských společností (sněmovní tisk 580/4) řízení o ústavní stížnosti stěžovatele přerušil.

Vedlejší účastník se domnívá, že jsou dány důvody odmítnutí ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti sice formálně označil základní práva, do nichž mělo být zasaženo, avšak ve skutečnosti prý pouze polemizuje s výkladem jednoduchého práva bez toho, že by osvětlil, jak se tento výklad dotýká uvedených základních práv; vztah mezi výkladem jednoduchého práva a tvrzeným porušením základních práv není zřejmý. V případě argumentů uplatněných stěžovatelem v ústavní stížnosti se podle názoru vedlejšího účastníka jedná o otázku prostého hodnocení důkazů, k němuž není Ústavní soud povolán a které nadto řádně v odpovídajícím rozsahu proběhlo před obecnými soudy.

IV.

V souladu s ustanovením § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustil.
V.

Ústavní stížnost je důvodná.

Z obecného hlediska je úvodem namístě připomenout, že Ústavní soud ve své konstantní judikatuře již mnohokrát prokázal, že netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti. Zdůraznil přitom mj., že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.) nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 19/98 ze dne 3. 2. 1999 (N 19/13 SbNU 131; 38/1999 Sb.)].

Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze tedy opomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, v němž jsou vždy přítomny i principy uznávané demokratickými právními státy. Ústavní soud rovněž několikrát uvedl, že z pohledu ústavněprávního je nutno stanovit podmínky, při splnění kterých nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Ústavní soud spatřuje tyto podmínky zejména v následujících okolnostech: základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě [např. nález sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 (N 9/17 SbNU 73)].

Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být - jako v dané věci - značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité.

Principu práva na spravedlivý proces rovněž odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit; přitom se musí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Jestliže tak neučiní, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí, a zpravidla tak i jejich protiústavnost.

V projednávané věci je podle názoru Ústavního soudu stěžejní otázka, zda se obecné soudy dostatečným a především ústavně konformním způsobem vypořádaly s tím, zda stěžovateli jako nabyvateli nesvědčí v dané věci dobrá víra, a to i když prý - podle těchto soudů - nabyl předmětné nemovitosti od nevlastníka; ani to však v dané věci nelze považovat za zcela jednoznačné. Obecně je možno uvést, že princip dobré víry, chránící účastníky soukromoprávních vztahů, je možno chápat jako jeden z klíčových projevů principu právní jistoty, který je odvoditelný z ústavního principu právního státu.

Ústavní soud zde přiměřeně vycházel zejména ze závěrů vyslovených ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 165/11, kterými je ostatně vázán. Mj. tam konstatoval, že se zásadou dobré víry související filozofickou a sociologickou kategorií je i princip důvěry v úkony dalších osob při veškerém sociálním styku s nimi, který je základním předpokladem pro fungování komplexní společnosti (s odkazem na Luhmann, N.: Vetrauen. Ein Mechanismus der Reduktion sozialer Komplexität. Stuttgart 1989, str. 1). Důvěru je třeba pokládat za elementární kategorii sociálního života. Jednak vyjadřuje vnitřní postoj odrážející eticky odůvodněné představy a očekávání jednotlivých členů společnosti, jednak je výrazem principu právní jistoty, který představuje jednu z fazet materiálně, tj. hodnotově chápaného právního státu, jehož ústavně normativní výraz je obsažen v čl. 1 odst. 1 Ústavy.

V nálezu sp. zn. II. ÚS 165/11 dále Ústavní soud uvedl, že jeho judikatura stran dobré víry - v případě nabytí nemovitostí od nevlastníka - prošla značným vývojem, a to směrem k rozšíření ochrany osob v dobré víře jednajících; na podrobný rozbor této judikatury v daném nálezu lze pro stručnost jen odkázat.

V citovaném nálezu však Ústavní soud zejména dospěl k závěru, že osobě, která učinila určitý právní úkon s důvěrou v daný, jí druhou stranou prezentovaný skutkový stav, navíc potvrzený údaji z veřejné, státem vedené evidence, musí být v materiálním právním státě poskytována ochrana.

Ústavní soud totiž konstatoval, že navzdory kritice z jeho strany i ze strany odborné veřejnosti nebyla doposud adekvátní právní úprava katastrálních předpisů přijata, a proto osoby jednající v dobré víře v pravdivost a úplnost údajů katastru nemovitostí stále nejsou odpovídajícím způsobem chráněny. Považoval přitom za neakceptovatelné, aby zákonodárce po dobu cca deseti let v dané věci nejednal a v právním řádu ponechával takto polovičatou právní úpravu, v konečném důsledku neslučitelnou s ústavněprávními maximami, neboť v rozporu s ústavními principy právní jistoty a ochrany práv nabytých v dobré víře neposkytuje ochranu vlastnickému právu dalších nabyvatelů. Ústavní soud v této souvislosti znovu připomněl, že dlouhodobou nečinnost Parlamentu, která brání uplatnění základních práv, považuje Ústavní soud za protiústavní. Z těchto důvodů musí obecné soudy samy - v důsledku dlouhodobé nečinnosti zákonodárce - poskytovat ochranu vlastnickému právu v dobré víře jednajících osob. S odkazem na svoji judikaturu i odbornou literaturu Ústavní soud rovněž uvedl, že by tedy měla být zaručena ochrana dobré víry v pravdivost a úplnost zápisů ve veřejné knize, a to zásadně každého, kdo nabyl práva od osoby zapsané jako vlastník ve veřejné knize, i kdyby se později ukázalo, že tato osoba vlastníkem nebyla. Nabyvatel by se neměl obávat toho, že jej jeho dobrá víra neochrání, tzn. že pokud jednal s osobou zapsanou v pozemkové knize jako vlastník, že by jeho vlastnické právo mohlo být později zpochybněno.

V pozdějším nálezu sp. zn. I. ÚS 3061/11 ze dne 13. 8. 2012 (N 138/66 SbNU xxx) Ústavní soud ve vztahu k významu dobré víry pro ochranu vlastnického práva dále uvedl, že v žádném případě nehodlá absolutizovat zásadu nemo plus iuris ad alium transferre potest, quam ipse habet, avšak - na druhé straně - z hlediska ochrany vlastnického práva nepovažuje za žádoucí její prolomení, proto akcentuje nezbytnost náležitého posouzení a přísného hodnocení dobré víry nabyvatelky.

Otázku dobré víry stěžovatele však obecné soudy lakonicky přešly jen odkazem na zásadu, že nikdo nemůže nabýt věc od nevlastníka; soud prvního stupně tento právní závěr doplnil pouze stručnou úvahou, že žalovaný stěžovatel musel vědět o sporech o zápis vlastnického práva, a nemohl tak být v dobré víře. Zde lze jen poznamenat, že tato úvaha v zásadě pomíjí podstatu věci; stěžovatel přece nepopíral, že by nevěděl o těchto sporech, ale od počátku tvrdil (srov. shora), že státu nic nebránilo, pokud se považoval za vlastníka předmětných nemovitostí, uvést zápis v katastru do souladu s tímto tvrzeným stavem; pokud tak neučinil, resp. nepodal proti výše citovaným rozhodnutím katastrálního úřadu opravné prostředky, které měl k dispozici, založil tak, resp. potvrdil dobrou víru Římskokatolické farnosti Ženklava a potažmo stěžovatele, že Římskokatolická farnost Ženklava je vlastníkem předmětných nemovitostí a že je oprávněna s nimi právně nakládat.

Za tohoto stavu lze tedy usuzovat, že obecné soudy ve sporu mezi stěžovatelem a žalobcem řádně nezvážily působení dobré víry, ačkoliv z důkazního řízení a rovněž z námitek stěžovatele vyplývala celá řada indicií nasvědčujících jejímu naplnění. Bylo povinností obecných soudů zhodnotit naplnění dobré víry stěžovatele s ohledem na všechny okolnosti případu, které z povahy věci musí být mimořádné a vždy založené na objektivních skutečnostech (i například s přihlédnutím k pokročilým technickým možnostem přístupu k informacím z katastru nemovitostí, k možnosti ověřit si věrohodnost prodejce v internetových zdrojích apod.). Pokud se však obecné soudy otázkou dobré víry řádně v naznačeném směru nezabývaly, nelze jejich skutková zjištění považovat za ucelená a kompletní, a právní závěr, k němuž dospěly, nelze aprobovat. Tím obecné soudy porušily zákaz libovůle podle čl. 2 odst. 2 Listiny a zasáhly do práva stěžovatele na spravedlivý proces.

Pro úplnost lze - v širším smyslu - poukázat i na skutečnost, že právní úprava v novém občanském zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb., který nabude účinnosti počátkem roku 2014) již počítá výslovně s principem tzv. materiální publicity údajů zapsaných ve veřejných seznamech, mezi které patří zejména katastr nemovitostí. Zákoník bude umožňovat osobě, jejíž věcné právo je (údajně) dotčeno, domáhat se odstranění nesouladu mezi skutečností a údaji zapsanými ve veřejném seznamu. I nová stěžejní úprava celého soukromého práva tedy v tomto smyslu vychází ze zásady vigilantibus iura scripta sunt, jelikož ochranu osobám dotčeným nesprávným zápisem poskytuje pouze v případě jejich aktivního a důsledného jednání. Na druhou stranu tím bude fyzickým i právnickým osobám umožněno s důvěrou v katastr nemovitostí skutečně jednat.

Ústavní soud dále uvádí, že řešení přijaté soudy se, poněkud zjednodušeně řečeno, koncentrují do závěru, že stěžovatel má vyčkat přijetí restitučního předpisu týkajícího se církví, a restituční žalobu tedy podat nemůže. Nemůže podat ani žalobu určovací pro absenci naléhavého právního zájmu, jelikož by obcházel budoucí restituční zákonodárství. Oproti tomu lze dovozovat názor obecných soudů, že stát a jeho orgány mohou určovací žalobu podat vždy.

Aniž by předjímal řešení této věci, Ústavní soud připomíná, že dlouholetou nečinností Parlamentu České republiky v této restituční oblasti se zabýval již v nálezu ze dne 28. února 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (N 47/40 SbNU 389; 252/2006 Sb.), kde zdůraznil, že se stal "z vůle ústavního zákonodárce odpovědným za dodržování ústavního pořádku v České republice, a proto nehodlá rezignovat na tuto svoji povinnost, k plnění povinností povolává i obecné soudy a odmítá spoléhat pouze na tlak Evropského soudu pro lidská práva". Ústavní soud zde také dovodil, že "jestliže některá ze složek moci přestoupí ústavní rámec svého vymezení, svoji pravomoc, nebo naopak neplní své úlohy, a tím brání v řádném fungování druhé (v posuzovaném případě soudní moci), musí nastoupit kontrolní mechanismus brzd a vyvažování ... Nejvyšší soud i další obecné soudy chybují, pokud odmítají poskytnout ochranu právům fyzických a právnických osob, které se na ně obrátily se žádostí o spravedlnost, pokud jejich žaloby zamítaly pouze s formalistickým odůvodněním a odvoláním se na nečinnost zákonodárce (neexistenci příslušné právní úpravy)". Ústavní soud konečně prohlásil "dlouhodobou nečinnost Parlamentu České republiky za neslučitelnou s požadavky právního státu." Je nutno dodat, že smysl ustanovení § 29 zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), míněného zprvu jako normu směřující k ochraně budoucích restituentů, nelze vykládat jako záměrnou blokaci dalšího postupu přislíbené restituce ad infinitum.

Ústavní soud konstatuje, že stejný závěr vyslovil i v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/07 ze dne 1. 7. 2010 (N 132/58 SbNU 3; 242/2010 Sb.), podle kterého "dlouhodobá nečinnost Parlamentu České republiky spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu, který by vypořádal historický majetek církví a náboženských společností, je protiústavní a porušuje čl. 1 Ústavy České republiky, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 15 odst. 1 a čl. 16 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod."

Pro úplnost je nutno připomenout, že z východisek plenárního nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/07 vychází i judikatura pozdější (aktuální). Ústavní soud v nálezu ze dne 31. března 2011 sp. zn. II. ÚS 2326/07 (N 58/60 SbNU 745) sice ústavní stížnost církevního subjektu ve věci neúspěšné určovací žaloby zamítl, leč s dovětkem, že nálezem sp. zn. Pl. ÚS 9/07 došlo k podstatné precizaci charakteru povinnosti zákonodárce přijmout zákon předpokládaný ustanovením § 29 zákona o půdě, a to formou aditivního nálezového výroku. Uvádí se v něm dále, že za těchto nových podmínek lze za přiměřenou dobu pro přijetí předmětné právní úpravy považovat již pouze dobu, která odpovídá časové náročnosti plnohodnotného legislativního procesu, a rovněž se v něm připomíná, že při pokračující protiústavní nečinnosti zákonodárce by se Ústavní soud nemohl zříci své role orgánu ochrany ústavnosti a musel by poskytnout ochranu základním právům dotčených subjektů, která byla nečinností zákonodárce porušena, což by ostatně bylo i povinností obecných soudů.

Některými pozdějšími nálezy bylo ústavním stížnostem církevních subjektů ve věcech neúspěšných určovacích a vlastnických žalob vyhověno. V nálezu ze dne 31. srpna 2011 sp. zn. I. ÚS 562/09 (N 145/62 SbNU 245) bylo opětovně připomenuto, že legislativní nedůslednosti jakéhokoli druhu, jakož i nepředvídatelnost v postupu různých státních orgánů v průběhu času nelze bez dalšího vykládat v neprospěch účastníků řízení, ale ve vztahu ke konkrétní věci s ohledem na platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu. Ústavní soud dovodil, že porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod byla situace, v níž obecný soud i při neexistenci příslušného restitučního zákona nezohlednil legitimní očekávání církevní právnické osoby (existující majetkový nárok). V nálezu sp. zn. III. ÚS 3207/10 ze dne 31. 8. 2011 (N 146/62 SbNU 263) bylo vyhověno církevní právnické osobě, u níž obecné soudy původně neshledaly naléhavý právní zájem na určení dle § 80 písm. c) o. s. ř., ačkoliv ve vztahu ke sporné nemovitosti existoval duplicitní zápis vlastnického práva plynoucí z okolností jejich převzetí státem po roce 1948. Konečně v nálezu sp. zn. II. ÚS 3120/10 ze dne 29. 8. 2012 bylo konstatováno porušení práva na spravedlivý proces, když se obecné soudy i při absenci příslušného restitučního zákona odmítly zabývat nároky církevní právnické osoby k majetku, jenž měl údajně přejít na stát podle zákona č. 46/1948 Sb. Tu je třeba dodat, že vždy bude nutné pečlivě zvažovat konkrétní okolnosti souzeného případu, např. tvrzenou dobrou víru stěžovatele (srov. výše).

Obecně platí, že formální úkony totalitního státu, který s majetkem jiných nakládal podle svého zájmu bez ohledu na jejich skutečného vlastníka, nelze nyní, ve státě usilujícím být právním státem ve smyslu materiálním, vykládat jen k tíži takových stěžovatelů; tento postup by zjevně hrozil další křivdou. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že případné legislativní nedůslednosti jakéhokoli druhu, jakož i nepředvídatelnost v postupu různých státních orgánů v průběhu času nelze bez dalšího vykládat v neprospěch účastníků řízení, ale ve vztahu ke konkrétní věci s ohledem na platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky.

Jelikož Ústavní soud zjistil, že v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s článkem 2 odst. 2 Listiny, bylo ústavní stížnosti podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověno, jak je dostatečně zřejmé z výroku i z odůvodnění tohoto nálezu.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.