I. ÚS 3308/07
I.ÚS 3308/07 ze dne 17. 12. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky Brenntag CR, s. r. o., IČ: 45 79 74 12, se sídlem Mezi Úvozy 1850, Praha 9, zastoupené Mgr. Jiřím Karpíškem, advokátem, se sídlem V Olšinách 10, 100 00 Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2007, č. j. 32 0do 606/2006-139, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 10. 2005, č. j. 25 Co 195/2005-117, a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 C 186/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 C 186/2002, ve věci žalobce Brenntag CR, s. r. o. (dále jen "stěžovatelka") proti žalovanému 1. FRESH Plzeň, v.o.s., 2. M. B. a žalované 3. A. B. o zaplacení částky 157.433,80 Kč s příslušenstvím, rozhodl tak, že se žalobní návrh v plném rozsahu zamítá (výroková část I.) a že žalobce (stěžovatelka) je povinen zaplatit žalovaným společně a nerozdílně plnou náhradu nákladů soudního řízení v částce 40.505,- Kč k rukám zástupce žalovaných (výroková část II.).

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 3. 10. 2005, č. j. 25 Co 195/2005-117, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Krajský soud uvedl, že předmět řízení byl v konečném důsledku vymezen tak, že se jednalo o zaplacení částky 157.433,80 Kč s příslušenstvím. Část pohledávky byla uplatněna z titulu nezaplacení kupní ceny zboží dodaného právnímu předchůdci 1. žalovaného (tj. FRESH Cosmetic, s. r. o.) a vůči žalovaným 2. a 3. z důvodu ručení za závazky 1. žalovaného; zbývající část pohledávky byla vůči žalovaným 1. až 3. uplatněna z titulu náhrady škody ve výši nákladů za rozkazní a exekuční řízení.

Odvolací soud se v prvé řadě ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že mezi společností FRESH Cosmetic, s. r. o. a 1. žalovaným Fresh Plzeň, v. o. s., nebyla uzavřena smlouva o prodeji podniku. Část závazků a pohledávek a část movitého majetku uvedené společnosti sice byla na 1. žalovaného převedena; stěžovatel však v řízení neprokázal, že by byl převeden veškerý majetek, tzn. že by byla uzavřena smlouva o prodeji části podniku, která by zakládala právní nástupnictví 1. žalovaného. Vzhledem k tomu nelze 1. žalovaného k zaplacení kupní ceny zavázat a nelze jej zavázat ani k náhradě škody spočívající v nákladech soudního řízení vedeného stěžovatelkou proti společnosti FRESH Cosmetic, s. r. o.; nebyla-li uzavřena smlouva o prodeji části podniku, neměl žalovaný ani povinnost informovat žalobce dle ustanovení § 477 odst. 4 obch. zákoníku. Odvolací soud dále uvedl, že ze stejných důvodů není třeba se zabývat ručením žalovaných 2 a 3.

Krajský soud dále prohlásil, že žalovaní neodpovídají za uplatněný nárok na náhradu škody ani podle ustanovení § 415 obč. z. Obecná povinnost oznámit přechod závazků by totiž tížila společnost FRESH Cosmetic, s. r. o., s níž byl žalobce v závazkovém vztahu, popř. její jednatele a 2. a 3. žalovaní byli žalováni jako společníci a ručitelé 1. žalovaného, nikoli jako jednatelé společnosti s ručením omezeným. Odvolací soud konečně nedospěl ani k závěru, že by řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť pokud soud prvního stupně usnesením nepřipustil změnu žalobního návrhu, postupoval procesně správně a proti tomuto usnesení odvolání přípustné není.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 10. 2007, č. j. 32 0do 606/2006-139, dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti odmítl.

Dovolací soud v prvé řadě poukázal na to, že v souzené věci se stěžovatelka po spojení čtyř samostatných žalob domáhá po 1. žalovaném celkem částky 99.783,50 Kč s příslušenstvím, která představovala kupní cenu zboží dodaného společnosti FRESH Cosmetic, s. r. o., jejímž právním nástupcem měl být 1. žalovaný. Usnesením ze dne 10. 2. 2003 Okresní soud Plzeň - město připustil změnu žaloby, kdy stěžovatelka požadovala zaplacení dalších částek, a to 11.560,- Kč, 7.950,- Kč, 27.940,- Kč a 10.200,- Kč představujících náhradu škody za náklady vynaložené stěžovatelkou v nalézacím a exekučním řízení vedeném proti společnosti FRESH Cosmetic, s. r. o., o zaplacení výše uvedené kupní ceny za dodané zboží. Usnesením ze dne 10. 11. 2004 byla dále připuštěna změna žaloby v tom smyslu, že řízení bude vedeno o zaplacení celkem 157.483,80 Kč. Zaplacení kupní ceny zboží stěžovatelka požaduje po 1. žalovaném z titulu právního nástupnictví po společnosti FRESH Cosmetic, s. r. o., a vůči žalovaným 2 a 3 z titulu ručení za závazky žalovaného 1; nárok na náhradu škody (náklady soudního řízení včetně řízení exekučního) uplatnila stěžovatelka vůči žalovaným 1 až 3 z důvodu nesplnění informační povinnosti o přechodu závazků při prodeji podniku. Další stěžovatelkou (při jednání dne 15. 12. 2004) požadovaná změna žaloby, a to že žalovaní 2 a 3 jako společníci společnosti FRESH Cosmetic, s.r.o. a společnosti FRESH. Plzeň, v. o. s., se dopustili nestandardního jednání při převodu majetku, konkrétně zásob a jiných majetkových hodnot společnosti FRESH Cosmetic, s. r. o., na 1. žalovaného, "nebyla připuštěna a tímto jednáním mu způsobili škodu v žalované výši".

Nejvyšší soud z obsahu dovolání dovodil, že stěžovatelka uplatnila dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tento dovolací důvod obsahově ve stručnosti vymezila tak, že při jednání ve věci samé dne 15. 12. 2004, soud prvního stupně nepřipustil změnu žaloby (s čímž se odvolací soud ztotožnil) spočívající v tom, že stěžovatelka se chtěla nadále domáhat zaplacení kupní ceny zboží a úroků z prodlení na žalovaných 1 až 3 z důvodu náhrady škody; proto se domnívá, že pro postup dle ustanovení § 95 odst. 2 o.s.ř. nebyly dány předpoklady, neboť důkazy provedené soudem prvního stupně mohly být použity. Dovolací soud uvedl, že námitky, jimiž jsou odvolacímu soudu vytýkány vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nejsou významné při posuzování přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Proto námitky stěžovatelky, kterými napadá nesprávnost postupu soudu při rozhodování o změně žaloby dle ustanovení § 95 odst. 2 o.s.ř. nemohou založit přípustnost dovolání dle uvedeného ustanovení, a to ani v případě, kdyby řízení touto vadou skutečně trpělo.

Stěžovatelka dále v dovolání uplatnila způsobilý dovolací důvod, a to nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 písm. b) o. s. ř.). Otázku zásadního právního významu stěžovatelka vymezila neurčitě s tím, že soudy nedocenily "v řízení občanskoprávním závažnost" jednání žalovaných [v trestním řízení nebylo o odpovědnosti žalovaných 2 a 3 za škodu rozhodnuto - věc byla odložena]. Nejvyšší soud z obsahu dovolání dovodil, že stěžovatelka napadá právní posouzení odvolacího soudu spočívající podle jejího názoru v tom, že tento soud dospěl k nesprávnému závěru, že na základě série dílčích smluv nedošlo k uzavření smlouvy o prodeji podniku a tím se 1. žalovaný nestal právním nástupcem společnosti FRESH Cosmetic, s.r.o., a ani nepřiznal žalobci (tj. stěžovatelce) právo na náhradu škody vzniklé jednáním žalovaných.

Zde Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z toho, že na základě rozhodnutí valné hromady společnosti FRESH Cosmetic, s. r. o., ze dne 25. 9. 2001 měla být převedena výrobní činnost ze společnosti FRESH Cosmetic, s. r. o., týkající se míchání, skladování a prodeje pracích prášků na 1. žalovaného a že skutečně došlo k převodu části závazků, pohledávek a majetku na 1. žalovaného. Smlouva o prodeji podniku (popř. jeho části) však uzavřena nebyla, a to ani na základě dílčích smluv a též nebylo prokázáno ani uzavření jiné smlouvy, která by zakládala právní nástupnictví 1. žalovaného u předmětné pohledávky.

Nejvyšší soud proto dovodil, že odvolací soud posoudil otázku, zda byla v dané věci uzavřena smlouva o prodeji podniku (popř. jeho části) správně v souladu s ustanovením § 476 odst. 1 a § 487 obch. z., neboť je zřejmé, že na základě rozhodnutí valné hromady z 25. 9. 2001 měly být převedeny jen některé výrobní činnosti, popř. určitý majetek, nikoliv celý podnik; proto se nemohlo jednat o prodej podniku (§ 5 obch. z.) ani o prodej části podniku, neboť předmětem smlouvy o prodeji části podniku může být jen taková část podniku, která tvoří samostatnou organizační složku. Dospěl-li následně odvolací soud k závěru, že 1. žalovaný není z tohoto důvodu právním nástupcem společnosti FRESH Cosmetic, s. r. o., a proto nemá povinnost k úhradě předmětné kupní ceny, je jeho závěr správný. Za této situace je též zřejmé, že 1. žalovaný neměl povinnost stanovenou v ustanovení § 477 odst. 4 obch. z. (tj. oznámit věřitelům převzetí závazků). Pokud tuto povinnost nemohl 1. žalovaný porušit, nelze se jí dovolávat s argumentací, že tím nebyla plněna povinnost předcházet škodám (§ 415 o. z.) a domáhat se z tohoto důvodu náhrady škody spočívající v nákladech soudního řízení včetně řízení exekučního. Stejně tak prý odvolací soud správně posoudil ručení žalovaných 2 a 3 za závazky 1. žalovaného, neboť pokud 1. žalovaný neměl ve vztahu k žalobci žádné závazky, nemohlo přicházet v úvahu ani ručení 2. a 3. žalovaného jako společníků 1. žalovaného. Jestliže stěžovatelka dále namítala, že jednání žalovaných bylo v rozporu s ustanovením § 3 odst. 1 o. z., popř. s ustanovením § 265 obch. z. nemůže být dovolání z tohoto důvodu přípustné proto, že rozhodnutí odvolacího soudu na řešení těchto otázek nespočívá. Dovolací soud proto uzavřel, že odvolací soud v rozhodnutí obsažené právní otázky posoudil v souladu s hmotným právem a proto není dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.

II. Stěžovatelka v ústavní stížnosti, kterou napadla všechna v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, v podstatě tvrdí, že uvedenými rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotvený v čl. 36 odst. 1 a v čl. 11 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")

Stěžovatelka v prvé řadě obsáhle rekapitulovala skutkový a procesněprávní stav souzené věci (včetně přehledu listin předložených žalovaným 2. a 3.). Zdůraznila, že ke dni 1. 10, 2001 došlo k převodu závazků společnosti FRESH Cosmetic, s. r. o., souvisejících zejména s mícháním pracích prášků, jejich skladováním a přípravou k prodeji, na společnost FRESH Plzeň, v. o. s., která však svoji notifikační povinnost vůči věřitelům nesplnila. Stěžovatelka se tedy o převodu závazku na Fresh, v. o. s., nemohla dozvědět. Proto jí nezbylo než uplatnit nárok na náhradu škody vůči žalovaným 1 až 3.

Stěžovatelka se proto domnívá, že postupem soudů bylo porušeno její základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť se jedná o případ svévolné aplikace normy jednoduchého práva soudem bez smysluplného odůvodnění, jež je v rozporu s principy spravedlnosti, jakož i o případ výrazného nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, neboť soudy se odmítly zabývat škodou způsobenou porušením povinnosti uložené § 415 o. z., jehož naplnění není podmíněno žádnými konkrétními předpoklady, neboť povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám, má každý.

Stěžovatelka proto navrhla, aby napadená rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zrušil.
III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem; to činí až tehdy, jestliže takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním či obchodněprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není oproti Nejvyššímu soudu povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Proto Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou zásadně záležitostí soudů obecných.

Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze jej hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv či svobod, případně pomíjejí-li možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je-li výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu (jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému doktrinálnímu chápání dotčených právních institutů) a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, případně je-li v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či je-li v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Uvedené podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí soudů obecných v případě posuzované ústavní stížnosti splněny nejsou. Ústavní soud usuzuje, že obecné soudy v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých (napadených) rozhodnutí, neboť ta splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ustanovením § 157 o. s. ř. Z ústavněprávního hlediska jim proto podle přesvědčení Ústavního soudu nelze nic vytknout.

Z obsahu ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatelka v podstatě před Ústavním soudem znovu reprodukuje odlišný názor na výklad podústavního práva, který Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Ústavní soud je povolán toliko k hodnocení, zda soudy v dané věci podaný výklad není svévolný, zda nemá iracionální základ, resp. zda není zcela extrémní (viz výše). Takový závěr evidentně dovodit nelze; právní názory, které obecné soudy aplikovaly - jak již bylo uvedeno - také rozumně a uspokojivě odůvodnily. Stěžovatelka v ústavní stížnosti jen pokračuje v polemice s nimi, a dožaduje se přezkumu Ústavním soudem v postavení další (čtvrté) soudní instance. Tou však podle svého ústavního vymezení není a být ani nemůže (srov. čl. 83 Ústavy ČR).

Rozhodnutí obecných soudů, jež byla v souzené věci přijata, nemohou být chápána jako případ svévolné aplikace normy podústavního práva ani jako rozhodnutí překvapivá; je totiž zřejmé, že se obecné soudy uplatněnými právními názory pohybují v rámci žalobního návrhu stěžovatelky; nemohou nahradit jeho případné nedostatky, především co do označení pasivně legitimovaného subjektu. Ústavní soud dovozuje, že tuto procesně defektní stránku věci na straně stěžovatelky nemůže eliminovat její poukaz na údajnou svévolnou (ne-)aplikaci norem podústavního práva. To se týká i otázky možného porušení ustanovení § 415 obč. zák., jehož se stěžovatelka dovolává. K této stránce souzené věci se ostatně obecné soudy (zvláště Krajský soud v Plzni a dále také Nejvyšší soud) vyjádřily dostatečně jasně a zřetelně a Ústavní soud nemá, co by dále v této věci dodal.

Se zřetelem na ústavně zcela přijatelné argumenty obecných soudů nemůže obstát ani odkaz stěžovatelky na porušení práva na ochranu vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 a odst. 3 Listiny, který ostatně ani nijak neodůvodnila.

Za tohoto stavu Ústavní soud dospěl k závěru, že k porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně nedošlo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. prosince 2009

František Duchoň v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.