I. ÚS 33/09
I.ÚS 33/09 ze dne 28. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele S. B., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Ortmanem, CSc., advokátem, se sídlem v Praze, Španielova 1267, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 5. 2008, sp. zn. 8 T 230/2007, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2008, sp. zn. 5 To 332/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora citovaných rozhodnutí obecných soudů, jelikož se domnívá, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 90 Ústavy, čl. 8 odst. 2, čl. 37, čl. 38 čl. 40 odst. 2 Listiny práv a svobod a čl. 6 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práva základních svobod, jakož i čl. 14 odst. 1, 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 5. 2008, sp. zn. 8 T 230/2007, byl stěžovatel uznán vinným z trestného činu krádeže dle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. z. ve spolupachatelství dle ustanovení § 9 odst. 2 tr. z., za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody na šest a půl roku. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 10. 2008 sp. zn. 5 To 332/2008 odvoláním napadený rozsudek částečně zrušil a současně znovu rozhodl, že je stěžovatel vinen trestným činem krádeže dle § 247 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. z., za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s ostrahou.

Trestná činnost stěžovatele spočívala podle rozsudku městského soudu v tom, že za 1) dne 8. 8. 2006 spolu se Z. A. odcizili vozidlo zn. Citroen Berlingo a poškozenému způsobili škodu ve výši 249.960,- Kč, za 2) že dne 29. 8. 2006 spolu se dvěma neztotožněnými pachateli odcizil vozidlo zn. Peugeot 206, čímž poškozenému majiteli způsobil škodu ve výši 194.620,- Kč a za 3) že dne 19. 9. 2006 spolu s M. K. odcizili vozidlo zn. Citroen Xsara Picasso, čímž způsobili škodu ve výši 185.700,- Kč.

Stěžovatel v rozsáhlé ústavní stížnosti zejména uvedl, že trestní stíhání, které bylo proti němu vedeno, bylo stiženo celou řadou procesních vad. Protestuje již proti domovní prohlídce, při které byl zadržen, což prý nebylo řádně zaznamenáno do protokolu o domovní prohlídce a na jeho námitky nebylo adekvátně reagováno. Dále tvrdí, že mu bylo dne 6. 12. 2006 doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání z 5. 12. 2006, kterým byl stíhán jako obviněný, v jehož výroku je pod bodem 5 uvedeno, že trestné činnosti se dopustil společně s obžalovaným K.; tu stěžovatel dovozuje, že postupem orgánů činných v trestním řízení došlo k porušení ustanovení § 160 odst. 2 trestního řádu, neboť M. K. byl zadržen dle § 76 odst. 1 trestního řádu, i když v jeho případě důvod vazby zjevně nebyl dán. Dále byl K. fotografován, vyslýchán, aniž byl sepsán protokol a rovněž vyzýván k vydání věci již dne 23. 1. 2007, aniž mu bylo před jeho prvním výslechem doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání sepsané dne 5. 12. 2006. Stejně tak tomu bylo i v případě další obviněné G., která byla téhož dne zadržena a usnesení o zahájení trestního stíhání z prosince 2006 jí bylo doručeno v únoru 2007. Podle stěžovatele tedy bylo neoprávněně zasaženo i do základních práv a svobod obžalovaného K. M. K. mělo být dle názoru stěžovatele již při prvním jednání doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání pro trestné činy, kterých se měl údajně dopustit stěžovatelem ve spolupachatelství; o konání těchto procesních úkonů měl tedy být vyrozuměn i stěžovatelův obhájce. Proto se stěžovatel dne 15. 2. 2007 prostřednictvím obhájce obrátil na státního zástupce s žádostí o přezkum postupu policejního orgánu dle § 157a trestního řádu; s výsledkem tohoto přezkumu však stěžovatel není spokojen. Dále prý bylo postupem policie porušeno ustanovení § 33 odst. 1 resp. § 165 odst. 2, 3 tr. ř., neboť za podmínky nutné obhajoby nebyl jeho obhájce vyrozuměn a tedy ani přítomen provádění procesních úkonů. Obžaloba také řádně nepředložila protokol o záznamu telekomunikačního provozu; učinila tak až po námitce obhájce dne 16. 1. 2008, kdy byla založena do soudního spisu pouze kopie písemnosti označené jako protokol o záznamu telekomunikačního provozu dle § 88 odst. 4 TrŘ, jejíž pravost ověřil policejní orgán, který tento protokol sám vyhotovil. Z usnesení o zahájení trestního stíhání a z protokolů o sledování podle stěžovatele také vyplývá, že orgány činné v trestním řízení měly postupovat dle § 160 odst. 1 tr. ř. a zahájit trestní stíhání neprodleně, jakmile byl dostatečně odůvodněn závěr, že trestný čin spáchala konkrétní osoba. V rozporu s touto zákonnou povinností však bylo trestní stíhání zahájeno po půl roce od této doby.

Stěžovatel se dále domnívá, že ve věci došlo i k porušení zásady presumpce neviny a zásady zákonnosti trestního procesu. Obecné soudy prý nedostály zákonnému imperativu uvozenému ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř., neboť v dokazování nebyl zjištěn skutkový stav tak, aby o něm nebylo důvodných pochybností. Současně byla údajně porušena i zásada volného hodnocení důkazů, jak o ní hovoří § 2 odst. 6 tr. ř. Stěžovatel následně obsáhle protestuje proti protokolům o svém sledování, jakož i proti výslechům policistů (provádějících toto sledování) v hlavním líčení; obecné soudy vzaly výpovědi policistů za usvědčující důkazy, i když, jak odvolací soud sám konstatuje, nebyly po obsahové ani formální stránce zcela perfektní. Napadá i dokazování záznamem telekomunikačního provozu; oba obecné soudy používají ve své argumentaci jako usvědčující důkaz odposlechy telefonních hovorů, u nichž však nebyla provedena audioexpertiza, v důsledku čehož nebyla provedena individuální identifikace hlasových záznamů ani znalecké zkoumání SIM karet. Expertizu nahradilo podle odvolacího soudu to, že "...soud z předchozích projevu obžalovaných měl povědomí o znění jejich hlasů a dikci jejich projevů" (odkaz na napadený rozsudek Městského soudu v Praze s. 15 třetí odstavec). Podle stěžovatele dále nebylo řádně naloženo s výpovědí svědka J. F.; stěžovatel poukazuje i údajné rozpory v případě krádeže vozidla poškozeného R. B. Trestní proces - podle názoru stěžovatele - "vykazuje znaky inkvizičního procesu, neboť v rámci soustavy obecných soudů se jedná o celý souhrn jednotlivých procesních pochybení spočívajících v překročení zákonných limitů, kterých se v přípravném řízení dopustila obžaloba".

Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl Ústavnímu soudu, aby napadené rozsudky zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není jakýmsi "superrevizním orgánem" či běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. Rovněž vymezení zásad spravedlivého procesu a nutnosti jejich dodržování se týká rozsáhlá judikatura Ústavního soudu, na kterou lze pro stručnost odkázat.

Ústavní soud po přezkoumání věci především neshledal, že by právní závěry soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými k vydání předmětných rozhodnutí. Tu Ústavní soud zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně garantované nezávislosti.

Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel protestuje zejména proti údajným procesním pochybením těchto soudů, neboť co do trestné činnosti samé proti napadeným rozsudkům nic podstatného nenamítá.

K námitkám proti domovní prohlídce, při které byl zadržen, proti doručení usnesení o zahájení trestního stíhání a k podmínkám tzv. nutné obhajoby stěžovatele Ústavní soud konstatuje, že se obdobnými námitkami téhož stěžovatele již podrobně zabýval v ústavní stížnosti, směřující proti údajným pochybením orgánů činných v trestním řízení. Uvedená ústavní stížnost, vedená pod sp. zn. IV. ÚS 312/07, byla odmítnuta dne 18. 4. 2007 jako zjevně neopodstatněná. Tam Ústavní soud k vývoji případu a k podstatě námitek mj. uvedl, že "stěžovatel byl zadržen dne 6. 12. 2006 Policií ČR v 6.40 hod. (č. listu 14). Na č. listu 35 je založena plná moc, kterou udělil stěžovatel svému obhájci Mgr. A. S., a to v 17. 30 hod. Pod č. listu 41 je založen protokol o výslechu stěžovatele, který byl zahájen v 17.45 hod. a stěžovateli bylo předáno usnesení podle § 160 odst. 1 tr. řádu, kterým se zahajuje trestní stíhání. Stěžovatel využil svého práva ve věci nevypovídat a jeho obhájce Mgr. S. vznesl námitku ve smyslu ustanovení § 165 odst. 2 tr. řádu proti způsobu provedení úkonu, konkrétně domovní prohlídky, jelikož mu nebylo umožněno tohoto úkonu se účastnit. Na č. listu 94 je pak ve vyšetřovacím spise založen úřední záznam podepsaný policejním komisařem por. Mgr. J. B. sepsaný dne 6. 12. 2006, podle jehož obsahu bylo podezřelému stěžovateli dnešního dne v cca 11 hodin předáno usnesení o zahájení trestního stíhání podle ustanovení § 160 odst. 1 tr. řádu a stěžovatel byl poučen o tom, že v jeho případě vyvstaly důvody nutné obhajoby podle ustanovení § 36 odst. 3 tr. řádu. Stěžovatel prohlásil, že ho již delší dobu zastupuje JUDr. K. a posléze mu bylo umožněno informovat advokátní kancelář JUDr. K. V průběhu odpoledne kontaktoval zdejší součást Policie ČR Mgr. S., že po dohodě s JUDr. K. bude stěžovatele zastupovat... skutečnost, že v otevření bytu na adrese Janovského 922/43, Praha 7 bylo použito speciálního prostředku, sice není přímo uvedena v Protokolu o provedení domovní prohlídky ze dne 6. 12. 2006, ale je uvedena v úředním záznamu, který je součástí vyšetřovacího spisu....Stěžovatel byl přitom již před započetím první domovní prohlídky v 6.40 hod. dotázán policejním komisařem, zda "chce obhájce", přičemž mu bylo současně umožněno, aby si prostřednictvím svého mobilního telefonu obhájce zajistil. To, že se mu to v průběhu dopoledne dne 6. 12. 2006 nepodařilo a stěžovatelem zvolený obhájce Mgr. S. se na Policii ČR dostavil až v odpoledních hodinách před prvním výslechem stěžovatele, nelze však přičítat k tíži orgánům činným v trestním řízení. Ústavní soud rovněž neshledal důvodnými námitky stěžovatele pokud se týká porušení zásady presumpce neviny. Ve smyslu ustanovení § 134 tr. řádu je policejní orgán povinen náležitě odůvodnit usnesení o zahájení trestního stíhání. To znamená, že již v tomto usnesení je třeba uvést skutečnosti, které byly vzaty za prokázané, důkaz, o něž se skutková zjištění opírají, úvahy, jimiž se rozhodující orgán řídil při hodnocení provedených důkazů, jakož i právní úvahy, na jejichž podkladě posuzoval za prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákona. V žádném případě tedy skutečnosti uvedené ve vznesení obvinění neznamenají uznání viny obviněného, ale je tak pouze konkretizováno důvodné podezření ze spáchání uvedeného trestného činu. Stěžovatel využil možnosti podat proti usnesení o zahájení trestního řízení ze dne 5. 12. 2006 stížnost, přičemž Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 2 shledalo stížnost jako nedůvodnou a v souladu s ustanovením § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu ji zamítlo. Ústavní soud v posuzovaném případě nezjistil, že by stěžovateli postupem Policie ČR či Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 bylo bráněno v uplatňování jeho procesních práv." Citované usnesení Ústavního soudu pak pokračuje podrobným vyvrácením stěžovatelových námitek. Sám I. senát Ústavního soudu neshledal žádný důvod, aby se od závěrů učiněných IV. senátem jakkoliv odchýlil; postačí proto na odůvodnění citovaného usnesení dále odkázat.

Pokud jde o výtky týkající se spoluobžalovaného K., resp. další obviněné G., stačí připomenout, že ústavní stížnost nelze podat za někoho jiného; pokud by se uvedení cítili nějak poškozeni postupem orgánů činných v trestním řízení, bylo na nich, aby se sami bránili případně i podáním ústavní stížnosti. Ústavní soud neshledal, že by se přístup k těmto spoluobviněným dotkl i základních práv stěžovatele, jak tento zřejmě dovozuje. Ani námitka o údajném nepředložení protokolu o záznamu telekomunikačního provozu obžalobou z ústavněprávního hlediska neobstojí; sám stěžovatel ostatně připouští, že se tak nakonec stalo po výzvě jeho obhájce dne 16. 1. 2008.

Jestliže stěžovatel uvádí, že orgány činné v trestním řízení měly postupoval dle § 160 odst. 1 tr. ř. a zahájit trestní stíhání neprodleně, jakmile byl dostatečně odůvodněn závěr, že trestný čin spáchala konkrétní osoba, lze odkázat na přesvědčivé vyvrácení této námitky Městským soudem v Praze; ten mj. uvedl (str. 13), že není podstatnou vadou trestního řízení ani porušením práva na obhajobu, jestliže v situaci rozsáhlého operativního šetření za účelem objasnění závažné pokračující trestné činnosti páchané poměrně sofistikovaně zkušeným pachatelem napojeným na řadu osob, zabývajících se ukrýváním a legalizací kradených vozidel, policie neiniciovala trestní stíhání okamžitě poté, co sledováním zaznamenala okolnosti nasvědčující možné trestné činnosti.

Co se týče výpovědi svědka J. F., jakož i údajných rozporů v případě krádeže vozidla poškozeného R. B. a jeho výpovědi, zde nelze než připomenout, že existenci tzv. opomenutých důkazů není možné odvozovat bez dalšího z každého, ať již tvrzeného či skutečného opomenutí soudu; vždy je nutné v souladu s principem materiálního nahlížení na právo zvažovat, zda např. doplnění dokazování nebo důsledné odstranění určitého nesouladu ve výpovědi svědka by reálně mohlo vést k závěru, který by byl pro konkrétního stěžovatele příznivější; to by však podle přesvědčení Ústavního soudu bylo v daném případě - a ani stěžovatel netvrdí opak - značně iluzorní.

Z obsahu ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatel v zásadě jen opakuje námitky, které již uváděl ve svém odvolání a odvolací soud na ně dostatečným způsobem reagoval; Ústavní soud neshledává důvodu, aby jen poněkud jinými slovy opakoval vlastně totéž. To se týká i protestu stěžovatele proti protokolům o jeho sledování, proti výslechům policistů provádějících toto sledování v hlavním líčení a proti dokazování záznamem telekomunikačního provozu kde nebyla dle názoru stěžovatele provedena řádná audioexpertiza. Zde lze jen podotknout, že trend podložit každou, i banální okolnost ve vyšetřování znaleckým posudkem, je z povahy věci mnohdy absurdní.

Ústavní soud tedy nesouhlasí s názorem stěžovatele, že trestní proces v jeho věci vykazuje znaky procesu inkvizičního; naopak je toho mínění, že obecné soudy postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a žádná stěžovatelova základní práva neporušily. Věc byla projednána veřejně, v přiměřené lhůtě, při dodržení práva na obhajobu a soudy přesvědčivým způsobem svá rozhodnutí odůvodnily. Nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina, ani že by mu nebyl uložen adekvátní trest. Podstatné je - i kdyby byl představitelný také poněkud jiný procesní postup orgánů činných v trestním řízení, které se dílčích pochybení mohly dopustit - že na závěrech o vině a trestu stěžovatele by minuciózní trvání na dokonalé procesní čistotě nemohlo nic zásadního změnit.

Svým jednáním - a to je z napadených rozhodnutí obecných soudů zcela transparentně zřejmé - stěžovatel naplnil skutkovou podstatu trestných činů, za které byl odsouzen, jak po stránce objektivní, tak i subjektivní. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je popsáno v rozhodnutích obecných soudů, nemá Ústavní soud na základě studia shromážděných podkladů žádné pochybnosti, které by jej ústavně opravňovaly k výraznější ingerenci do dané věci. Ke stěžejním námitkám stěžovatele je tedy nutno konstatovat, že závěr soudů o trestném jednání stěžovatele a tedy i o naplnění objektivní i subjektivní stránky trestných činů, jimiž byl uznán vinným, je i podle názoru Ústavního soudu řádnými skutkovými zjištěními podložen dostatečně.

S uvedenými závěry, jejichž podstata byla výše shrnuta, a s postupem obecných soudů v daném případě je tedy možné se ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Obecné soudy podle názoru Ústavního soudu v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav a vyvodily z něj odpovídající právní závěry. Lze tedy uzavřít, že právní závěry ve věci učiněné jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů včetně Nejvyššího soudu (čl. 82 Ústavy) a znaky protiústavnosti nevykazují.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, odůvodnění obecných soudů řádnými a přiléhavými dané věci, na které lze odkázat, a není proto důvodu znovu podrobně vyvracet všechny stěžovatelovy argumenty, jež spočívají v pouhé polemice s ústavně souladnými závěry těchto soudů. Zejména nutno brát v úvahu celkový proces, nevykazující pochyby o tom, že do základních práv stěžovatele nebylo neústavně zasaženo. Lze znovu jen připomenout, že ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud kritériem, jímž je ústavní pořádek a garantovaná základní práva a svobody, a nikoli perfekcionistickým přezkoumáním věci samé z pozice jednoduchého práva; to by vedlo k tomu, že by se stával další instancí v soudním systému. Taková role mu ovšem, jak již shora vyloženo, ústavněprávně nepřísluší.

Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. června 2012

Vojen Güttler předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.