I. ÚS 33/05
I.ÚS 33/05 ze dne 30. 11. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. M., zastoupeného JUDr. Šárkou Línkovou, advokátkou, Brozanská 82, 530 09 Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. 7 Tdo 1271/2004, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 1. 2004, sp. zn. 1 To 55/03, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 10. 2004, sp. zn. 1 T 9/2003, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností a jejím doplněním stěžovatel napadá rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 10. 2004, sp. zn. 1 T 9/2003, kterým byl shledán vinným ze spáchání pod bodem 1) trestného činu znásilnění dle § 241 odst. 1 trestního zákona ve znění účinném do 30. 4. 2001, trestného činu podávání alkoholických nápojů mládeži dle § 218 trestního zákona, pod bodem 2) trestného činu znásilnění dle § 241 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona ve znění účinném do 30. 4. 2001, trestného činu podávání alkoholických nápojů mládeži dle § 218 trestního zákona, pod bodem 3) trestného činu znásilnění dle § 241 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona, ukončený ve stadiu pokusu dle § 8 odst. 1 trestního zákona, trestného činu podávání alkoholických nápojů mládeži dle § 218 trestního zákona, a pod bodem 4) trestného činu pohlavního zneužívání dle § 242 odst. 1 trestního zákona a trestného činu podávání alkoholických nápojů mládeži dle § 218 trestního zákona, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody na sedm roků a trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu práce s mládeží v oddílech kulturních, sportovních a společenských na dobu deseti let. Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 9. 1. 2004, sp. zn. 1 To 55/03, zamítl. Stěžovatel ve věci podal dovolání, které zamítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. 7 Tdo 1271/2004. Stěžovatel navrhuje zrušení všech uvedených rozhodnutí neboť tvrdí, že jimi byly porušeny jeho základní práva a svobody zaručené ústavním pořádkem, přesněji práva na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zejména čl. 6 odst. 3 písm. c) a čl. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Znění čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je následující:

Článek 6 Právo na spravedlivý proces (1) Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti. (2) Každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem.

(3) Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva: a) být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu; b) mít přiměřený čas a možnost k přípravě své obhajoby; c) obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují; d) vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě; e) mít bezplatnou pomoc tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku používanému před soudem nebo tímto jazykem nemluví.

Znění článku 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je následující:

Článek 8 (2) Nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku.

K porušení ústavně zaručených základních práv mělo podle stěžovatele dojít z několika důvodů. V prvé řadě stěžovatel uvádí, že byl odsouzen na základě důkazu pořízeného v rozporu se zákonem a míní tím výpověď svědka M. F. Tento svědek měl být navzdory ustanovení § 7 odst. 1 písm. d) zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, umístěn ve stejné cele se stěžovatelem. Jedině tento svědek mohl, podle názoru stěžovatele, podat policejnímu orgánu informaci o léku proti nespavosti Stilnox, který stěžovatel občas užívá a který měl podle soudu při své údajné trestné činnosti zneužít. Stěžovatel má "důvodné podezření", že policejní orgán postupoval po předchozí domluvě o spolupráci se svědkem M. F. výměnou za určité výhody tomuto zadrženému. Tomu dle stěžovatele nasvědčuje i skutečnost, že krátce po podání svědecké výpovědi byla svědkovi M. F. zmírněna právní kvalifikace jednání, pro které byl trestně stíhán. Stěžovatel se domnívá, že informaci o svém příležitostném užívání léku Stilnox by policejní orgán nemohl bez svědectví M. F. získat, a jelikož tento důkaz byl získán v rozporu se zákonem, neměl být brán soudy v úvahu při úvahách o vině.

Dále stěžovatel vyslovuje důvodné pochybnosti o nepodjatosti přibraného znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, PhDr. I. Ch., jelikož ten zpracovával znalecké posudky týkající se stěžovatele i poškozených v krátkém časovém intervalu, což jej mělo z důvodu kontaktu s poškozenými před zpracováním posudku týkajícího se stěžovatele ovlivnit. Dále se stěžovatel domnívá, že policejní orgán manipuloval s důkazy tím, že ovlivňoval poškozenou Z. K., která při druhém výslechu na policii v jednom z bodů změnila svoji výpověď ohledně data předmětné události. Stěžovatel nesouhlasí s nepřipuštěním svých návrhů na provedení důkazů výslechem dalších svědků a na vypracování znaleckého posudku z oboru farmakologie, které byly soudem odmítnuty, neboť se stěžovatel domnívá, že by tyto důkazy mohly významně zpochybnit zjištěný skutkový stav. Dále měl soud porušit stěžovatelovo právo na obhajobu, když při hlavním líčení nepřipustil přímou konfrontaci stěžovatele s poškozenými, ačkoliv dle stěžovatele nebyly splněny podmínky pro aplikaci § 209 odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti setrval na svém stanovisku formulovaném v odůvodnění svého napadeného usnesení. Vrchní soud v Praze jako účastník řízení taktéž plně odkázal na odůvodnění svého napadeného usnesení. Krajský soud v Hradci Králové jako účastník řízení ve svém vyjádření též odkázal na odůvodnění všech napadených rozhodnutí a navrhl ústavní stížnost odmítnout.

Ústavní soud po pečlivém prostudování ústavní stížnosti, jejích příloh, obsahu spisu a vyžádaného spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 1 T 9/2003 shledává, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Zejména Ústavní soud připomíná, že je orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Proto zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, neboť není vrcholem jejich soustavy. Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud tyto orgány postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.

Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v § 2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy pak v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit a posuzují také důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují, jak se v posuzované věci stalo, nespadá do pravomoci Ústavního soudu revidovat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy a dále, že za rozpor s principy spravedlivého procesu lze považovat toliko stav, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé, případně stav, kdy jsou v rozhodnutích obecných soudů zřejmé extrémní rozpory mezi důkazní situací, skutkovými zjištěními a následnými závěry soudu (srov. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 23/1993, sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. II. ÚS 182/02, a další, přístupné např. na http://www.judikatura.cz).

Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje námitky uplatněné v rámci své obhajoby před obecnými soudy. Svoji obhajobu ve vztahu ke svědecké výpovědi svědka M. F. stěžovatel uplatnil v hlavním líčení před soudem nalézacím i před soudem odvolacím. Krajský soud v Hradci Králové ve svém rozsudku podrobně vyložil, proč a jakým způsobem výpověď svědka M. F. v kontextu řady dalších důkazů hodnotil. Závěry Krajského soudu v Hradci Králové se Ústavnímu soudu nejeví jako vybočující z ústavních mezí nezávislosti soudů. V daném případě Krajský soud v Hradci Králové výslovně uvádí, že při svém rozhodování vyšel zejména z přímých důkazů, tj. z výpovědí poškozených, které jsou podporovány výpovědí svědka M. F. Tato výpověď svědka tedy nebyla pro Krajský soud v Hradci Králové při odsouzení stěžovatele tak klíčovým důkazem, jak se stěžovatel v ústavní stížnosti pokouší naznačit, když uvádí, že byl odsouzen na základě tohoto důkazu, přičemž opomíjí řadu důkazů dalších. Závěr stěžovatele o dohodě svědka s policejním orgánem je nutno považovat za spekulaci nedosahující ústavněprávní roviny.

S námitkou podjatosti znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, PhDr. I. Ch., se soudy rovněž vypořádaly, když neshledaly pochybnosti o objektivitě zpracovaných posudků, přičemž pouze skutečnost, že byly vyhotoveny týmž znalcem důvod k pochybnostem o správnosti posudků nedává (napadené usnesení Vrchního soudu v Praze str. 6).

Vrchní soud v Praze se také podrobně vypořádává s návrhy stěžovatele na doplnění dokazování výslechem dalších svědků a na přibrání znalce z oboru zdravotnictví, odvětví farmakologie, a výslovně uvádí z jakých důvodů tyto důkazy nebyly provedeny a proč by neměly vliv na posouzení skutečnosti, zda se skutky kladené stěžovateli za vinu skutečně staly. Konečně není možno přisvědčit námitce stěžovatele, že soudy porušily stěžovatelovo právo na obhajobu, když shledaly důvod pro aplikaci § 209 trestního řádu. Krajský soud v Hradci Králové i Vrchní soud v Praze ve svých rozhodnutích shodně poukázaly na skutečnost, že poškozené v přítomnosti stěžovatele nebyly z psychických důvodů schopny vypovídat, chvěly se a plakaly. Postup Krajského soudu v Hradci Králové při aplikaci § 209 trestního řádu nevybočuje z mezí ústavnosti, když právo stěžovatele vyjádřit se k výpovědím a klást poškozeným otázky prostřednictvím soudu bylo zachováno. Proto lze na odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů odkázat i z hlediska ústavněprávního.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska stěžovatelem výslovně citovaných ústavních práv i z hlediska ústavních práv jiných a neshledal důvod ke kasaci napadených rozhodnutí. Ústavní stížnost byla z výše rozvedených důvodů odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. listopadu 2005

Ivana Janů předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.