I. ÚS 3294/13
I.ÚS 3294/13 ze dne 24. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti T. Č., t. č. Věznice, P. O. BOX 335, 306 35 Plzeň - Bory, zastoupeného Mgr. Janem Špalkem, advokátem, AK se sídlem U Radbuzy 4, 301 00 Plzeň, proti usnesení Okresního státního zastupitelství Plzeň -město, ze dne 3. 9. 2013 sp. zn. 2 ZT 37/2013-206 a usnesení policejního rady Policie České republiky, Policejního prezidia České republiky, Národní protidrogové centrály Služby kriminální policie a vyšetřování v Praze ze dne 26. 6. 2013, ČTS: NPC-196/TČ-2013-222200-E2, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 8 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení čl. 96 Ústavy domáhal zrušení shora označených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, jimiž bylo vůči němu zahájeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle ustanovení § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a) a písm. c) tr. zákoníku.

Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že policejní orgán zahájil trestní stíhání skupiny deseti osob, které se jako členové organizované skupiny měly dopustit shora označeného protiprávního jednání. Podle popisu fungování této skupiny měl stěžovatel společně s dalšími čtyřmi osobami představovat výkonný článek organizace, který zajišťoval nejméně od prosince 2012 do 25. 6. 2013 na území města Plzně a v jeho okolí prodej metamfetaminu koncovým uživatelům. Některé odběratele policie ztotožnila křestním jménem a užívaným telefonním číslem, jiní nebyli dosud ustanoveni, rovněž počet případů prodeje, množství drogy a její cena nebyly přesně zjištěny, policejní orgán měl však za to, že důkazní materiál odůvodňoval kvalifikovat právní posouzení jednání všech podezřelých jak shora uvedeno. Stížnost stěžovatele okresní státní zástupce zamítl jako nedůvodnou. K námitce stěžovatele o nedostatku náležitého odůvodnění rozhodnutí o zahájení trestního stíhání státní zástupce poukázal na dostatek podkladů svědčících pro závěr o spáchání trestné činnosti stěžovatele, šlo zejména o odposlechy a záznam telekomunikačního provozu mezi stěžovatelem a dalšími spoluobviněnými, vysvětlení J. P., kterému stěžovatel předal bezúplatně pervitin nejméně v pěti případech, či o prokázané kontakty stěžovatele s ostatními spoluobviněnými a ztotožněnými odběrateli drogy.

V ústavní stížnosti stěžovatel připustil, že si byl při zahájení trestního stíhání vědom toho, co je mu zhruba kladeno za vinu, v důsledku nedostatečného odůvodnění rozhodnutí policejního orgánu však nevěděl, čím byl tento závěr podložen, nevěděl tedy vůči čemu se má bránit a jakým směrem vést svou obhajobu. Rozhodnutím okresního státního zástupce byl závadný stav do jisté míry napraven, stěžovatel však upozornil, že toto rozhodnutí bylo vyhotoveno až po dvou měsících po zahájení trestního stíhání, kdy ve věci již proběhla velká část vyšetřovacích úkonů. Stěžovatel setrval na tvrzení, že při zahájení trestního stíhání došlo při vydání usnesení policejního orgánu k porušení zákona a s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 554/03 žádal zrušení napadených rozhodnutí, neboť dle jeho přesvědčení státní zástupce konstruoval svoje rozhodovací důvody obecným způsobem, což svědčí o tom, že na svá dozorová oprávnění nad činností policejního orgánu v přípravném řízení rezignoval.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele se závěrem o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Ve své dosavadní rozhodovací praxi se Ústavní soud opakovaně vyjádřil k otázce ústavněprávní způsobilosti přezkumu rozhodnutí o zahájení trestního stíhání tak, že akcentoval svoji zdrženlivost při zásazích do samotného počátku trestního stíhání a oprávnění zasáhnout spojoval pouze se situacemi, kdy došlo k porušení základních práv a svobod, které nebylo možno odčinit jinak, zejména v případech vzetí do vazby (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 535/02, II. ÚS 364/03, II. ÚS 741/02 a další dostupná v el. podobě na http://nalus.usoud.cz). V obecné rovině pak mnohokrát zdůraznil, že ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za zcela nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, III. ÚS 1872/09, II. ÚS 1249/09, dostupná v el. podobě , či na stěžovatelem označené usnesení III. ÚS 554/03 ze dne 5. 2. 2004, U4/32 SbNU 467). Pokud Ústavní soud přistoupil ke zrušení usnesení státního zástupce, týkající se stížnosti obviněného proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání, učinil tak zcela výjimečně z důvodu absence dostatečného odůvodnění; i za takové situace však zdůraznil, že mu z hlediska vytyčených pravomocí nepřísluší takové rozhodnutí jakkoli přezkoumávat po věcné (meritorní) stránce a vyjadřovat se k opodstatněnosti toho kterého trestního stíhání (srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/02 ze dne 3. 7. 2003, N 105/30 SbNU 471). Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy nutno vykládat přísně restriktivním způsobem.

V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud nemohl tvrzení stěžovatele o porušení jeho práv zaručených v čl. 8 a 36 Listiny přisvědčit. Z napadeného usnesení okresního státního zástupce je zřejmé, že orgány činné v trestním řízení formulovaly skutek v jeho základních obrysech tak, jak odpovídal důkazní situaci v době rozhodování. Popis a formulaci zachycující skutek tak, jako tomu bylo v daném případě, Ústavní soud nepovažoval za nepřijatelně nedostatečnou. Je zřejmé, že orgány činné v trestním řízení prověřují jednání celé skupiny obviněných osob a že jednání stěžovatele zatím důvodně považují za její součást. Ústavní soud připomíná, že z hlediska ústavních garancí práva na obhajobu je podstatná identifikace skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným (§ 160 odst. 1 věta druhá tr. řádu), tedy aby byl obviněný seznámen s tím, co je mu kladeno za vinu. Vzhledem k tomu, že k zahájení trestního stíhání postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že obviněný spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání, lze akceptovat adekvátní úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí; jak Ústavní soud ve shora citovaných rozhodnutí často uvádí, trestná činnost "nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby (§ 176 tr. řádu)". Ústavněprávní roviny tudíž nedosahuje spor o větší či menší míru úplnosti popisu skutku, resp. výstižnosti jeho určení, stejně jako opodstatněnosti závěru o důvodnosti trestního stíhání.

Stěžovatelově námitce o absenci náležitého dozoru nad zahájením trestního stíhání Ústavní soud, reflektuje zdrženlivost při zásazích do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a princip subsidiarity ústavní stížnosti, nepřisvědčil. V odůvodnění rozhodnutí státního zástupce lze nalézt řadu konkrétních informací, ze kterých je zřejmé, že jimi přiměřeným způsobem reagoval na stížní námitky stěžovatele, byť je výslovně v odůvodnění svého rozhodnutí neformuloval. Pokud jde o důvodnost obvinění, bude mít stěžovatel v průběhu trestního řízení dostatek prostoru pro svoji obhajobu, za daného stavu řízení Ústavní soud neshledal, že by možnosti jeho obhajoby byly ztíženy takovým způsobem, že by v dalším průběhu řízení již nebyla uplatnitelná.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádný z důvodů ke své kasační intervenci (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 25. 1. 2006, dostupné v el. podobě), odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. ledna 2014

Ludvík David, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.