I. ÚS 3293/13
I.ÚS 3293/13 ze dne 3. 12. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Radoslava Žoura, zastoupeného JUDr. Radkou Píšťkovou Záhorcovou, advokátkou se sídlem Mostní 5552, Zlín, proti výrokům II. a IV. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 7. 2013 č. j. 47 Co 132/2012-263, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. V ústavní stížnosti stěžovatel žádá, aby Ústavní soud vyslovil, že výroky II. a IV. v záhlaví označeného rozsudku obecného soudu vydaného v jeho civilní věci byla porušena jeho práva zaručená článkem 36, článkem 37 odst. 3 a článkem 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a aby z tohoto důvodu napadený rozsudek v tomto rozsahu zrušil. Dále stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud uložil "odpůrci" uhradit stěžovateli náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.

2. Z ústavní stížnosti, její přílohy a vyžádaného spisu Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 35 C 76/2009 Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 7. 2013 č. j. 47 Co 132/2012-263 potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 2. 11. 2011 č. j. 35 C 76/2009-201 ve výroku II., jímž bylo žalovanému (nájemci pekárny) uloženo zaplatit stěžovateli částku 45 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) z titulu neuhrazeného nájemného za nájem zařízení pekárny v měsíci květnu 2007; tuto pohledávku postoupila pronajímatelka stěžovateli na základě smlouvy o postoupení pohledávek. Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že dodatek k nájemní smlouvě o snížení nájemného za tento měsíc na 10 000 Kč nebyl uzavřen a že částka 80 000 Kč nebyla platbou na nájemné, ale na zboží předané pronajímatelkou žalovanému. Krajský soud dále změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) ani náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV.). Důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu ustanovení § 150 o. s. ř. k nepřiznání práva na náhradu nákladů úspěšnému stěžovateli shledal v následujících okolnostech. Jednak žalovaný uzavíral nájemní smlouvu s cílem odkoupit zařízení pekárny po skončení dědického řízení po manželovi pronajímatelky, která v rozporu se smluvním ujednáním vypovědět smlouvu do třiceti dnů od skončení dědického řízení v květnu 2007 smlouvu vypověděla teprve v listopadu 2007. Dále sjednané nájemné neodpovídalo hodnotě zařízení pekárny, neboť pronajímatelka ho po ukončení nájemního vztahu přenechala za odvoz. Konečně významnou roli hrál přátelský vztah pronajímatelky a žalovaného, který chtěl pronajímatelce pomoci, avšak nájemní smlouva byla pro něj nevýhodná, poněvadž vedle nájemného za zařízení pekárny musel platit za nájem nebytových prostor, služby a zaměstnance, a tak jeho podnikání skončilo nezdarem, přičemž místo domluvy na vypořádání veškerých vzájemných vztahů, jak k tomu došlo v jiné věci, vyjmula pronajímatelka předmětnou pohledávku a postoupila ji stěžovateli.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že důvody, o které krajský soud opřel aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. nemají oporu v provedeném dokazování. Pronajímatelka přenechala zařízení pekárny za odvoz, protože ho nemohla vyzkoušet z důvodu ukončení dodávek elektrické energie a plynu pro neplacení žalovaným za jejich dodávku. Dále se ze svědeckých výpovědí nepodává nic o přátelských vztazích mezi pronajímatelkou a žalovaným, pouze to, že se znají od dětství. Nevýhodnost nájemní smlouvy nebyla předmětem zkoumání, a proto důvodem nezdaru v podnikání žalovaného nemuselo být vysoké nájemné, nýbrž nepříliš dobré manažerské vedení pekárny. Konečně skutečnost, že pronajímatelka uzavřela s žalovaným v jiném řízení soudní smír, nemá vliv na náhradu nákladů v předmětném řízení. Stěžovatel též upozorňuje na skutečnost, že dodatek k nájemní smlouvě žalovaný padělal.
4. Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil včas k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

6. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole.

7. Základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci, vyjádřená v ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2862/07 ze dne 5. 11. 2008, N 189/51 SbNU 307, bod 12). Výjimku z tohoto pravidla představuje ustanovení § 150 o. s. ř. obsahující zvláštní zmírňovací právo soudů, jímž je z důvodů hodných zvláštního zřetele umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Slouží k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy jinými slovy k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení (srov. nález sp. zn. I. ÚS 191/06 ze dne 13. 9. 2006, N 162/42 SbNU 339). Úvaha soudu o tom, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci, přičemž soud musí své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit (srov. nález sp. zn. III. ÚS 727/2000 ze dne 17. 5. 2001, N 75/22 SbNU 145).

8. Pojem "důvody hodné zvláštního zřetele" poskytuje obecným soudům relativně široký prostor při rozhodování o jeho obsahu a rozsahu, nicméně nemůže být vymezen libovolně, nýbrž musí být upřesněn s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Při zkoumání existence podmínek hodných zvláštního zřetele je třeba přihlížet nejen k majetkovým, sociálním a osobním poměrům účastníků řízení, ale i k okolnostem, které vedly k zahájení řízení, k chování účastníků v průběhu řízení a stejně tak i k dalším relevantním skutečnostem, které určitým způsobem individualizují situaci účastníků řízení v tom směru, že si zasluhuje specifické zacházení ve smyslu citovaného ustanovení (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1840/10 ze dne 23. 9. 2010, N 202/58 SbNU 795). Je nutno pamatovat i na to, aby se rozhodnutí o náhradě nákladů řízení nejevilo jako tvrdost vůči účastníku a neodporovalo dobrým mravům (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 742/05 ze dne 12. 12. 2005, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Při výkladu pojmu "důvody hodné zvláštního zřetele" nelze protežovat toliko či především majetkovou a sociální situaci, protože ustanovení § 150 o. s. ř. neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů mezi procesními stranami, ale k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2862/07 ze dne 5. 11. 2008, N 189/51 SbNU 307, odst. 13, nález sp. zn. I. ÚS 1030/08 ze dne 12. 1. 2010, N 4/56 SbNU 33, odst. 19, nález sp. zn. II. ÚS 3015/09 ze dne 7. 4. 2010, N 74/57 SbNU 15, a nález sp. zn. III. ÚS 1840/10 ze dne 23. 9. 2010, N 202/58 SbNU 795).

9. V projednávané věci odvolací soud své rozhodnutí v otázce náhrady nákladů řízení dostatečně podrobně a srozumitelně odůvodnil v souladu s požadavky vyslovenými judikaturou Ústavního soudu, přičemž okolnosti, kterými obhajoval aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř., považuje Ústavní soud za akceptovatelné a tedy nikoli za natolik extrémní, že by vybočovaly ze smyslu a účelu použitého zákonného ustanovení a jevily se jako svévolné.

10. Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. S ohledem na výsledek řízení nepřiznal Ústavní soud stěžovateli náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem ve smyslu ustanovení § 62 odst. 4 cit. zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. prosince 2013

Ivana Janů, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.