I. ÚS 3291/16
I.ÚS 3291/16 ze dne 24. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti S. K., právně zastoupené Mgr. Janou Lammelovou, Horní nám. 7, Olomouc, proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. 3. 2016 č.j. 0 P 137/2011-405 a usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 15. 7. 2016 č. j. 70 Co 173/2016-413, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 3. 10. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Okresní soud rozsudkem ze dne 5. 2. 2016 č. j. 0 P 137/2011-400 schválil dohodu stěžovatelky a vedlejšího účastníka o zvýšení výživného otci pro nezletilou A. z 6 000 Kč měsíčně na 9 000 Kč měsíčně od 1. 9. 2015, přičemž dlužné výživné vyplývající ze zvýšení za období od 1. 9. 2015 do 29. 2. 2016 je v dohodě uvedeno částkou 27 000 Kč. Opravným usnesením ze dne 7. 3. 2016 č. j. 0 P 137/2011-405, okresní soud opravil dlužnou částku vzniklou zvýšením výživného na 18 000 Kč, jak přesně odpovídá době 6 měsíců násobenou částkou 3 000 Kč. K odvolání stěžovatelky krajský soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když uzavřel, že ke snížení dlužné částky došlo v důsledku zjevné chyby v psaní.

S výše uvedenými závěry stěžovatelka nesouhlasila, neboť v dohodě o dlužném výživném je jednoznačně uvedena částka 27 000 Kč, přičemž tato dohoda byla schválena soudem. Stěžovatelka ve svém návrhu poukázala na skutečnost, že oprava částky dlužného výživného vyplývajícího ze zvýšení výživného od 1. 9. 2015 do 29. 2. 2016 je v rozporu s faktickým skutkovým stavem, když minimálně není možné počítat jen se zvýšením o 3 000 Kč po dobu 6 měsíců. Podle stěžovatelky povinný nezaplatil ke dni vyhlášení rozsudku výživné za měsíc únor a z toho důvodu by dlužná částka za období od 1. 9. 2015 do 29. 2. 2016 měla představovat 24 000 Kč. Stěžovatelka má za to, že zásah okresního soudu ve formě opravného usnesení upravující obsah řádně vyhlášeného rozsudku je zásahem do její právní jistoty. Rozsudek, jímž je schválena dohoda rodičů, je specifickým rozhodnutím v tom směru, že proti tomuto soudnímu rozhodnutí není přípustné odvolání. Z toho důvodu pak není podle stěžovatelky možné, aby do obsahu dohody zasahoval soud, který ji svým vlastním rozhodnutím schválil. Soudem schválenou dohodu není možné svévolně jednostranně měnit.

Dále stěžovatelka poukázala na povahu dohody rodičů o dlužném výživném, která představuje kompromisní řešení pohybující se v zákonných mantinelech. Soud u dohody rodičů přezkoumává pouze to, zda tato není v rozporu se zájmy dítěte. Dohoda tak nemusí zcela korespondovat s tím, jak by rozhodoval soud. O správnosti jejího závěru má svědčit mimo jiné to, že povinný neuhradil za měsíc únor 2016 vůbec žádné výživné a je tedy zjevné, že za tento měsíc nedluží jen částku 3 000 Kč, o níž bylo zvýšeno výživné, ale i běžné výživné ve výši 6 000 Kč. Je tedy nemožné, aby byla uzavřena dohoda, v níž by se účastníci dohodli na dlužném výživném 18 000 Kč (6 měsíců x 3 000 Kč). Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem krajského soudu, podle něhož by se mohla domáhat dlužného výživného za měsíc únor ve výši 6 000 Kč na základě původního rozhodnutí o výživném, neboť toto bylo s účinností od 1. 9. 2015 nahrazeno novým rozhodnutím.

Stěžovatelka je toho názoru, že postupem obecných soudů došlo k zásahu do jejích základních práv a svobod garantovaných čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace "podústavního práva" pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471). Ústavněprávním požadavkem je řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.

Stěžovatelce je třeba dát zapravdu v tom smyslu, že v řízení před okresním soudem došlo k pochybení, spočívajícím v tom, že se rozchází obsah protokolu z jednání ze dne 5. 2. 2016 (kde v souvislosti s uzavřením dohody o dlužném výživném "vyplývajícím ze zvýšení za období od 1. 9. 2015 do 29. 2. 2016" je uvedena částka 27 000 Kč) s výrokem ústavní stížností napadeného rozsudku okresního soudu (v rozsudku ze dne 5. 2. 2016 je uvedena částka 27 000 Kč, která však byla posléze opravným usnesením ze dne 7. 3. 2016 snížena na částku 18 000 Kč). Podle náhledu Ústavního soudu se nejedná o pochybení natolik zásadní, aby jím mohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky. Zvláště pak za situace, kdy se odvolací soud případem podrobně zabýval.

Z prvního odstavce výroku I. napadeného rozsudku okresního soudu vyplývá, že vedlejší účastník je povinen hradit k rukám stěžovatelky od 1. 9. 2015 výživné na nezletilou A. ve výši 9 000 Kč měsíčně. Pokud stěžovatelka namítá, že jí povinný neuhradil žádné výživné za měsíc únor 2016, je právě na ní, zda se dlužné částky bude na základě rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 17. 10. 2015 č. j. 0 P 137/2011-203 domáhat či nikoliv. Úvaha o tom, že by měl povinný dlužit stěžovatelce celkem částku 24 000 je nelogická a bezpředmětná.

Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka považuje za problematický především odst. druhý výroku I. rozsudku okresního soudu ve znění opravného usnesení. Jeho obsahem je přitom splátkový kalendář na dlužné výživné vyplývající ze zvýšení (to je třeba zdůraznit) za období od 1. 9. 2015 do 29. 2. 2016. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 17. 10. 2015 č. j. 0 P 137/2011-203 bylo stanoveno na nezletilou A. výživné v částce 6 000 Kč a ústavní stížností napadeným rozsudkem okresního soudu ze dne 5. 2. 2016 bylo výživné zvýšeno na částku 9 000 (s účinností od 1. 9. 2015). Za předpokladu, že povinný řádně plnil svoji vyživovací povinnost, je zjevné, že za období od září 2015 do února 2016 vznikl na výživném dluh ve výši rozdílu mezi původně přiznaným výživným (6 000 Kč) a nově stanoveným výživným (9 000). Tedy 6 x 3 000 Kč, tj. 18 000 Kč. Toto dlužné výživné a jen toto, byl vedlejší účastník zavázán splatit na základě splátkového kalendáře obsaženého ve výše zmíněném odstavci dva výroku I. napadeného rozsudku okresního soudu.

Ústavní soud považuje závěry jak nalézacího, tak i odvolacího soudu stran dlužného výživného za přiléhavé a ústavně konformní. O tom, že se jedná o zjevnou chybu v psaní, svědčí i to, že v odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu je zmíněna částka 18 000 Kč. Poukazuje-li stěžovatelka na protokol z jednání ze dne 5. 2. 2016, nelze přehlédnout, že i v tomto se hovoří o dlužném výživném vyplývajícím ze zvýšení za období od 1. 9. 2015 do 29. 2. 2016.

Závěrem lze poukázat na skutečnost, že částka, kterou stěžovatelka zpochybňuje, je částkou bagatelní.

Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. května 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.