I. ÚS 3282/13
I.ÚS 3282/13 ze dne 7. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky Artemissiye Kussidi, zastoupené Mgr. Michalem Křižkou, advokátem se sídlem Praha 1, Petrská 1136/12, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. 1. 2013 č. j. 110 EC 69/2012-62 ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 6. 5. 2013 č. j. 110 EC 69/2012-67 ve znění opravného usnesení ze dne 21. 5. 2013 č. j. 110 EC 69/2012-73 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2013 č. j. 64 Co 286/2013-89 spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti těchto rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:

1. V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů v její civilní věci pro porušení článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 96 odst. 1 Ústavy. Dále navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí, jelikož jejich včasný výkon by stěžovatelce coby fyzické osobě způsobil nepoměrně větší újmu než vedlejší účastnici, velké akciové společnosti se základním kapitálem ve výši 520 000 000 Kč.

2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaných spisů Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 110 EC 69/2012 a sp. zn. 15 C 251/2012 se podává, že tento soud rozsudkem ze dne 28. 1. 2013 č. j. 110 EC 69/2012-62 zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po stěžovatelce domáhala zaplacení částky ve výši 3 955 Kč (výrok I.) představující smluvní pokutu, jejíž zaplacení žalobkyně požadovala na základě smlouvy o poskytování telekomunikačních služeb uzavřené se stěžovatelkou. Vysvětlil, že stěžovatelka smluvní pokutu zaplatila dne 26. 3. 2011, a tak její závazek zanikl splněním. Soud dále stěžovatelku zavázal zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z žalované částky (výrok II.) a náklady řízení ve výši 8 649 Kč (výrok III.).

3. Následně Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 6. 5. 2013 č. j. 110 EC 69/2012-67 ve znění opravného usnesení ze dne 21. 5. 2013 č. j. 110 EC 69/2012-73 výše uvedený rozsudek téhož soudu ve výroku I. zrušil a řízení v této části zastavil a v závislém výroku III. jej též zrušil (výrok I.), protože žalobkyně dne 23. 1. 2013 vzala svou žalobu částečně zpět co do částky 3 955 Kč z důvodu zaplacení této částky stěžovatelkou, o čemž soud v době vyhlášení rozsudku nevěděl. Stěžovatelce uložil zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 8 649 Kč (výrok II.) dle ustanovení § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., poněvadž žaloba byla vzata zpět pro chování stěžovatelky.

4. K odvolání stěžovatelky brojícímu proti výroku II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 5. 2013 č. j. 110 EC 69/2012-67 Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 8. 2013 č. j. 64 Co 286/2013-89 usnesení soudu prvního stupně změnil ve výroku o nákladech řízení jen tak, že výše nákladů řízení činí 5 019 Kč, jinak jej potvrdil. S ohledem na zrušení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, nálezem Ústavního soudu totiž aplikoval vyhlášku Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), přičemž náhrada nákladů řízení se sestávala ze tří úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba a zpětvzetí žaloby) po 1 000 Kč dle ustanovení § 7 odst. 3 advokátního tarifu, tří paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč, DPH ve výši 819 Kč a soudního poplatku ve výši 300 Kč. Stěžovatelce dále uložil zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení částku 968 Kč.

5. Stěžovatelka obvodnímu soudu vytýká, že jí neumožnil vyjádřit se ke zpětvzetí žaloby ve smyslu ustanovení § 96 odst. 3 o. s. ř., s nímž by vyjádřila nesouhlas, neboť v případě účinného zpětvzetí žaloby by jí vznikla povinnost uhradit náklady řízení. Stěžovatelka nárok žalobkyně považuje za neoprávněný a vysvětluje, že plnila pouze z opatrnosti, přičemž vyjadřuje přesvědčení, že pokud by soud rozhodl o neúčinnosti zpětvzetí žaloby, řízení by dopadlo v její prospěch. Zpětvzetí žaloby stěžovatelka hodnotí jako typický případ umělého navyšování nákladů řízení, kdy žaloba byla vzata zpět až po vyhlášení rozsudku, tedy bezmála po dvou letech od uhrazení smluvní pokuty stěžovatelkou, a proto mělo být použito ustanovení § 150 o. s. ř., jak tomu bylo v usnesení sp. zn. I. ÚS 1325/11 ze dne 14. 6. 2011. K tomu stěžovatelka dodává, že předmětné řízení je ve značné souvislosti s jiným řízením vedeným týmž soudem pod sp. zn. 15 C 251/2012, protože se v něm jedná o totožné účastníky a stejnou výši peněžitého plnění požadovaného na základě totožného typu smlouvy uzavřené ve stejný den na totožném místě; návrhu na spojení těchto řízení však vyhověno nebylo.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

7. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole.

8. Tvrdí-li stěžovatelka, že byly dány podmínky pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř., je třeba uvést, že posouzení podmínek využití moderačního práva soudu v konkrétní věci je zásadně záležitostí obecného soudu, na němž je, aby uvážil, které z ustanovení občanského soudního řádu upravujících otázku přiznání nákladů řízení je nejvhodněji a v souladu se zákonem v konkrétním případě použitelným (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2565/08 ze dne 28. 1. 2009, dostupné stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz). Není však povinností soudů, nezjistí-li žádné důvody, pro které by měly zcela či zčásti náhradu nákladů řízení nepřiznat ve smyslu ustanovení § 150 o. s. ř., aby zevrubně vysvětlovaly, z jakých důvodů k výjimečné aplikaci tohoto zákonného ustanovení nepřistoupily (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 397/05 ze dne 18. 7. 2005). Pouhá skutečnost, že soud neshledal důvody pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř., pak není způsobilá zasáhnout ústavně zaručené právo na soudní ochranu (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 167/05 ze dne 27. 10. 2005). Stěžovatelčin odkaz na usnesení sp. zn. I. ÚS 1325/11 ze dne 14. 6. 2011, jímž podepírá svůj požadavek aplikace ustanovení § 150 o. s. ř., není případný, neboť žalobkyně vzala svou žalobu zpět pouze částečně, přičemž o zbytku jejího nároku bylo řízení vedeno dále a v takto vymezeném rozsahu jí byl uplatněný nárok rozsudkem obvodního soudu přiznán. Nelze proto mít za to, že opožděná reakce žalobkyně na zaplacení jistiny stěžovatelkou měla za následek prodlužování řízení a zvyšování nákladů řízení, kterým by bylo včasným částečným zpětvzetím žaloby zabráněno.

9. Pokud jde o problematiku hospodárnosti řízení a s ní spojenou otázku účelnosti vynaložených nákladů řízení, je třeba připomenout princip proporcionality, ze kterého vyplývá nezbytnost minimalizace legitimního zásahu do základních práv účastníků řízení, jimž nesmí být vedením řízení způsobena větší než zcela nezbytná újma. Soudy, ale i jiné orgány veřejné moci, proto musí volit taková řešení, která by minimalizovala zásah do základních práv účastníků řízení. Povinnost počínat si tak, aby v soudním řízení nevznikaly zbytečně vynaložené náklady zatěžující žalovaného, stíhá i žalobce. Ústavní soud je dalek toho, aby obhajoval či naváděl dlužníky k vyhýbání se plnění jejich povinností, nicméně neúčelně vynaložené náklady by se neměly stát faktickou sankcí vůči žalovanému a neměly by ani představovat nepřiměřený zdroj zisku pro žalobce. Z toho plyne, že i sám žalobce je povinen zvážit nutnost vedení samostatných řízení, resp. důvodnost podání samostatných žalob proti žalovanému ve věci po právní stránce identické (srov. závěry vyslovené v nálezech sp. zn. II. ÚS 2780/10 ze dne 7. 6. 2011, N 108/61 SbNU 609, sp. zn. I. ÚS 2930/09 ze dne 21. 1. 2010, N 13/56 SbNU 125, sp. zn. II. ÚS 2013/10 ze dne 8. 9. 2011, N 154/62 SbNU 347, sp. zn. IV. ÚS 247/11 ze dne 19. 10. 2011, N 180/63 SbNU 91, sp. zn. IV. ÚS 1881/11 ze dne 16. 1. 2012, N 13/64 SbNU 129, sp. zn. II. ÚS 1898/11 ze dne 27. 8. 2013, dostupný na http://nalus.usoud.cz, týkající se exekučního řízení, které jsou však uplatnitelné i pro nalézací řízení).

10. Řízení vedená Obvodním soudem pro Prahu 5 ve věci sp. zn. 110 EC 69/2012 a sp. zn. 15 C 251/2012 vykazují znaky, které odůvodňují spojení řízení ve smyslu ustanovení § 112 o. s. ř. V podáních procesních stran v obou řízeních je sice zmiňována existence těchto řízení, avšak z procesních spisů nevyplývá, že by některý z účastníků řízení navrhl jejich spojení. Dosud bylo rozhodnuto pouze v jednom řízení, a to v řízení nyní Ústavním soudem přezkoumávaném; náklady vynaložené v tomto řízení je proto třeba hodnotit jako účelně vynaložené. Bude však úkolem Obvodního soudu pro Prahu 5, který ve druhé věci, a to věci vedené pod sp. zn. sp. zn. 15 C 251/2012, dosud nerozhodl, aby zvážil účelnost vedení dvou samostatných řízení žalobkyní a aby tuto úvahu promítl do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení v tom směru, že posoudí, zda i v tomto řízení byly náklady řízení vynaloženy účelně.

11. Z výše vyložených důvodů je třeba ústavní stížnost směřující proti usnesení Městského soudu v Praze hodnotit jako zjevně neopodstatněnou. Totéž platí ve vztahu k výroku II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. 1. 2013 č. j. 110 EC 69/2012-62, jímž byla stěžovatelka zavázána zaplatit úroky z prodlení, neboť proti němu stěžovatelka v ústavní stížnosti ani žádné výhrady nevznáší.

12. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje.

13. Ústavní stížnost se tedy vyznačuje mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti).

14. Proti výroku I. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 5. 2013 č. j. 110 EC 69/2012-67, jímž bylo zastaveno řízení co do částky 3 955 Kč, měla stěžovatelka k dispozici odvolání, jímž mohla brojit proti postupu tohoto soudu, který jí neposkytl prostor vyjádřit se ke zpětvzetí žaloby žalobkyní, tedy uplatnit odvolací důvod dle ustanovení § 205 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jestliže stěžovatelka námitky ve vztahu k částečnému zastavení řízení uplatnila teprve v ústavní stížnosti, ač je mohla a měla vznést již v odvolacím řízení, jde ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu o nepřípustné novoty, které se jako takové z přezkumu ochrany ústavnosti vymykají (srov. např. nález ve věci III. ÚS 359/96, N 95/8 SbNU 367).

15. Ústavní stížnost v části, směřující proti výroku I. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 5. 2013 č. j. 110 EC 69/2012-67, je tedy ve smyslu citovaného ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.

16. Ústavní soud proto odmítl podanou ústavní stížnost jako zčásti nepřípustnou a zčásti zjevně neopodstatněnou dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e), odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. ledna 2014

Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.