I. ÚS 328/17
I.ÚS 328/17 ze dne 24. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky H. P., zastoupené JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem Lublaňská 24, Praha 2, směřující proti rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 7. 3. 2016, č.j. 30 Nc 73/2014-660, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2016, č.j. 30 Co 247/2016-836, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 7. 3. 2016, č.j. 30 Nc 73/2014-660, bylo rozhodnuto, že nezletilý J. P., nezletilý D. P. a nezletilý M. P. se svěřují pro dobu do rozvodu i pro dobu po rozvodu rodičů do střídavé péče obou rodičů, a to tak, že každý sudý týden v roce od pondělí do pondělí následujícího týdne (8 dnů), budou nezletilí v péči matky a každý lichý týden v roce od úterý do neděle (6 dnů), budou nezletilí v péči otce a bylo upraveno předávání a převzetí nezletilých (výrok I. a II.). Dále bylo rozhodnuto, že otec je povinen pro dobu před rozvodem přispívat na výživu nezletilého J. P. výživným ve výši 8.000,- Kč měsíčně, nezletilého D. P. výživným ve výši 7.000,- Kč měsíčně a nezletilého M. P. výživným ve výši 6.000,- Kč měsíčně, od právní moci rozsudku (výrok III.) a pro dobu po rozvodu je otec povinen přispívat na výživu nezletilého J. P. výživným ve výši 8.000,- Kč měsíčně, nezletilého D. P. ve výši 7.000,- Kč měsíčně a nezletilého M. P. ve výši 6.000,- Kč měsíčně, od právní moci rozsudku o rozvodu manželství (výrok IV). Stěžovatelce výživné vyměřeno nebylo (výrok V.). Bylo rozhodnuto také o nákladech řízení (výrok VI., VII. a VIII.).

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2016, č.j. 30 Co 247/2016-836, bylo rozhodnuto, že řízení o odvolání matky proti výrokům I. a II. rozsudku soudu prvého stupně o úpravě péče o nezletilé se zastavuje (výrok I.). Rozsudek soudu prvého stupně byl změněn, a to ve výroku III. o výživném pro dobu do rozvodu manželství tak, že povinnost otce platit výživné pro nezletilé děti byla stanovena od 1. 2. 2014 tak, že výživné pro nezletilého D. P. se stanoví částkou 8.500,- Kč měsíčně, nezletilého M. P. částkou 7.000,- Kč měsíčně a nezletilého J. P. částkou 10.000,- Kč měsíčně. Ve výroku IV. o výživném pro dobu po rozvodu manželství byl rozsudek změněn tak, že výživné pro nezletilého D. P. se stanoví částkou 8.500,- Kč měsíčně, nezletilého M. P. částkou 7.000,- Kč měsíčně a nezletilého J. P. částkou 10.000,- Kč měsíčně. Ve výroku V. o vyživovací povinnosti stěžovatelky byl rozsudek změněn tak, že stěžovatelka je povinna pro dobu do rozvodu manželství přispívat na výživu nezletilého D. P. částkou 1.500,- Kč měsíčně, nezletilého M. P. částkou 1.000,- Kč měsíčně a nezletilého J. P. částkou 2.000,- Kč měsíčně s účinností od 1. 2. 2014 a pro dobu po rozvodu manželství je povinna přispívat na výživu nezletilého D. P. částkou 1.500,- Kč měsíčně, nezletilého M. P. částkou 1.000,- Kč měsíčně a nezletilého J. P. částkou 2.000,- Kč měsíčně s účinností od právní moci rozsudku o rozvodu manželství. Dále bylo rozhodnuto, že dluh na výživném pro nezletilé za dobu od 1. 2. 2014 do 30. 11. 2016 otci a stěžovatelce nevznikl (výrok IV.). Bylo rozhodnuto také o nákladech řízení (výrok V. a VI.).

II.

Podle přesvědčení stěžovatelky byla napadenými rozhodnutími obecných soudů porušena její základní práva, konkrétně čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Rozsudky soudů obou stupňů stěžovatelka považuje za zcela nedostatečné, nepřezkoumatelné a vnitřně rozporné. Z odůvodnění podle ní není patrné, jakým způsobem soudy došly k učiněným závěrům a o jaké důkazy je opírají. Soudy podle ní rozhodly v přímém rozporu s provedenými důkazy a nedostatečně se vypořádaly s námitkami stěžovatelky. Konkrétně stěžovatelka namítá, že soudy otci stanovily výživné ve velmi nízkých částkách neodpovídajících jeho příjmu a životnímu stylu, přičemž se nevypořádaly s diskrepancí v tvrzeních otce a provedených důkazech, když výdaje otce několikanásobně přesahují částku, o které tvrdil, že tvoří jeho příjem. Stěžovatelka upozorňuje, že životní úroveň nezletilých v době, kdy jsou v její péči, klesla naprosto nepřijatelným způsobem a je nesrovnatelná s životní úrovní, kterou nezletilí mají během pobytu u otce. Stanovené výživné tak nezletilým neumožňuje podílet se na životní úrovni otce, když je má v péči stěžovatelka. Výživné, které odvolací soud vyměřil stěžovatelce, je pak podle jejího mínění naprosto nepřiměřené jak jejím výdělkovým možnostem a schopnostem, tak nákladům, které má, a zároveň je také nepřiměřené vzhledem k výši výživného stanovené otci. Stěžovatelka také nesouhlasí se závěrem, že otci na výživném pro nezletilé nevznikl dluh.
III.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavněprávní judikaturou bylo již mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování skutkového stavu a hodnocení provedených důkazů, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Vzhledem ke svému postavení vůči soudům obecným není Ústavní soud oprávněn zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých důkazů ani přehodnocovat zjištění, která byla na základě provedeného dokazování obecnými soudy učiněna. Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů svým vlastním, a to ani tehdy, pokud by mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v "extrémním nesouladu" a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (blíže viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 621/15 ze dne 26. 3. 2015 a mnohá další, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na: http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a maje na zřeteli výše uvedené zásady ústavně právního přezkumu, dospěl k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost v jejich světle neobstojí. Ústavní stížnost je tak třeba posoudit jako návrh zjevně neopodstatněný - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

IV.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uplatňuje zejména námitky týkající se způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy a z nich vyvozovaných skutkových zjištění stran majetkových poměrů otce nezletilých, jeho životní úrovně a schopnosti plnit vyživovací povinnost. I přes tvrzený ústavněprávní rozměr se však jedná především o polemiku se závěry obecných soudů, která staví Ústavní soud do role třetí instance, která mu však, jak již bylo naznačeno, nepřísluší. Stěžovatelka měla možnost uplatnit prostředky k obraně svého práva a skutečnost, že civilní soudy na základě provedeného dokazování přesto dospěly k rozhodnutí, se kterým se neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá. Přesvědčení stěžovatelky o pochybeních obecných soudů přitom Ústavní soud nesdílí.

Těžiště argumentace stěžovatelky spočívá v nesouhlasu s tím, jak obecné soudy vyhodnotily majetkové poměry otce a v jaké výši mu stanovily výživné pro nezletilé děti. Z ústavní stížností napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy se při určování výše výživného zabývaly jak majetkovými poměry otce nezletilých, tak i jeho životní úrovní a zejména majetkovou potencialitou, když vycházely z jeho výdělkových možností a schopností, které odhadly na částku přibližně 100.000,- Kč měsíčně, neboť shodně neuvěřily snížení platu otce na částku 36.000,- Kč měsíčně, a to zejména s ohledem na plat, který pobíral v minulosti, jeho aktuální pracovní zařazení a nezměněný životní standard, což také blíže zdůvodnily. Není tedy pravdou, že by se soudy nevypořádaly s nesouladem mezi výdaji otce a jím tvrzeným příjmem. Při určování výše výživného soudy správně vycházely nikoliv z otcem fakticky deklarovaného příjmu, ale z příjmu, který odpovídá jeho výdělkovým možnostem a schopnostem. Pokud pak odvolací soud dospěl k závěru, že s ohledem na svěření nezletilých dětí do střídavé péče je odpovídajícím výživným stanoveným otci celková částka 25.500,- Kč měsíčně na tři nezletilé děti, nelze se ztotožnit s názorem stěžovatelky, že se jedná o částku nízkou, nepřiměřenou a neumožňující nezletilým podílet se na životní úrovni otce, navíc za situace, kdy se stěžovatelka ve svém původním návrhu domáhala stanovení výživného v celkové výši 45.000,- Kč měsíčně při současném svěření nezletilých do její péče.

Stěžovatelka nesouhlasí také s tím, že odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, stanovil výživné i jí, a to v celkové částce 4.500,- Kč měsíčně na všechny nezletilé, přičemž také tuto částku považuje za nepřiměřenou. Podle přesvědčení Ústavního soudu však odvolací soud i zde správně vycházel nikoliv pouze ze stěžovatelkou fakticky deklarovaného příjmu ve výši 11.000,- Kč měsíčně, ale zohlednil také její výdělkové schopnosti a možnosti, když poukázal na to, že vystudovala vysokou školu v oboru architektura, ve kterém nyní podniká a mohla by se také zaměstnat v Praze a zajistit si tak vyšší výdělek, a to právě i s ohledem na svěření nezletilých do střídavé péče. Byť odvolací soud tuto úvahu podrobněji nerozvedl, domnívá se Ústavní soud, na rozdíl od stěžovatelky, že krajský soud přihlédl i k tomu, že stěžovatelka, která po narození nezletilých zůstala s dětmi doma a pečovala o domácnost, s podnikáním teprve začíná, což se projevilo právě na výši stanoveného výživného.

Stěžovatelka nesouhlasí také se závěrem odvolacího soudu, že otci na výživném pro nezletilé nevznikl dluh. Upozorňuje přitom, že započtení proti pohledávce výživného pro nezletilého je zakázáno. V této souvislosti namítá, že otec si jako platbu na výživném pro nezletilé účtuje i pořízení nábytku do jejich pokojů nebo nákupy drahé elektroniky a nákladné dovolené, které si stěžovatelka ze svého příjmu, včetně výživného poskytnutého otcem, dovolit nemůže.

Z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 16. 11. 2016 vyplývá, že k dotazu soudu, zda si rodiče započítávají platby, které poskytli nad rámec výživného pro nezletilé děti z hlediska dlužného výživného, jak otec, tak stěžovatelka, ústy svých právních zástupců shodně uvedli, že žádají, aby tyto jejich platby byly započítány v rámci dlužného výživného nebo na dlužné výživné.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je pak uvedeno, že rodiče předložili přehled plateb, které poskytli za rozhodné období na výživném a dále výdaje, které měli s nezletilými dětmi v tomto období nad rámec výživného, přičemž zásadně nijak nerozporovali platby, které druhý rodič poskytl pro nezletilé děti v tomto období s tím, že zároveň výslovně žádali, aby tyto byly započteny na dlužné výživné. Na základě těchto skutkových zjištění tak učinil odvolací soud závěr, že výdaje, které za nezletilé poskytli jak otec, tak matka, za rozhodné období převyšují odvolacím soudem stanovené výživné, čemuž také odpovídá výrok, že otci a matce dluh na výživném pro nezletilé děti nevznikl.

Stěžovatelce lze přisvědčit, že dle § 1988 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, se zakazuje započtení proti pohledávce výživného pro nezletilého, který není plně svéprávný. V tomto směru se formulace odvolacího soudu týkající se plateb pro nezletilé nad rámec výživného a jejich "započítání v rámci dlužného výživného nebo na dlužné výživné" nejeví jako vhodná a lze ji vnímat jako pochybení, přestože, jak vyplývá z protokolu o jednání před odvolacím soudem, právě uvedené stěžovatelka a otec nezletilých prostřednictvím svých právních zástupců akceptovali. Stěžovatelka přitom mohla tento postup odmítnout již při jednání odvolacího soudu, stejně jako mohla zpochybnit jednotlivé platby otce, se kterými nesouhlasila, což však neučinila, když v protokolu o jednání před odvolacím soudem je uvedeno také to, že seznam plateb předložený soudu otcem nezpochybňuje.

Pro posouzení ústavní stížnosti je však podstatné, že z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že k závěru spočívajícímu v tom, že dluh na výživném otci (ani stěžovatelce) nevznikl, dospěl především z toho důvodu, že na základě přehledu plateb předloženého rodiči dovodil, že výdaje, které za nezletilé každý z rodičů poskytl, za rozhodné období převýšily odvolacím soudem stanovené výživné. S ohledem na konkrétní okolnosti případu přitom v takovém postupu Ústavní soud porušení základních práv stěžovatelky nespatřuje.

V.

Ústavní soud uzavírá, že z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že při svém rozhodování o návrhu stěžovatelky vycházely soudy ze standardního pojetí institutu výživného a kritérií pro jeho určení. Nezabývaly se izolovaně pouze faktickými příjmy každého z rodičů, ale jejich majetkovou situaci hodnotily komplexně a s ohledem na výdělkové možnosti a schopnosti každého z nich. Důvody, pro které by učiněné závěry, ať již z hlediska provedeného dokazování nebo z hlediska interpretace a aplikace podústavních právních předpisů, bylo nutné označit za zcela neodůvodněné, excesivní či svévolné Ústavní soud nenalezl. Podstatným skutkovým okolnostem soudy věnovaly odpovídající pozornost, rozvedly, podle kterých zákonných ustanovení postupovaly, adekvátně vysvětlily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a své rozhodnutí také srozumitelně a přezkoumatelným způsobem odůvodnily.

Vzhledem k tomu, že kvalifikované pochybení relevantní z hlediska ústavněprávního přezkumu a způsobilé zapříčinit porušení stěžovatelkou namítaných práv Ústavní soud nezjistil, odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. března 2017

David Uhlíř v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.