I. ÚS 3275/13
I.ÚS 3275/13 ze dne 8. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Ivany Janů v řízení o ústavní stížnosti J. J., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň - Bory, zastoupeného Mgr. Robertem Kašem, advokátem se sídlem v Plzni, Pražská 43, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 8. 2013 sp. zn. 6 To 383/2013 a proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 20. 6. 2013 sp. zn. 3 PP 101/2013, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Stěžovatel brojí podanou ústavní stížností proti shora označeným usnesením obecných soudů, jimiž měla být porušena jeho základní práva garantovaná ustanoveními čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovením čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"); současně tím mělo dojít k porušení ustanovení čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

2. V záhlaví uvedeným usnesením Okresní soud Plzeň-město zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Ústavní stížností napadeným usnesením poté Krajský soud v Plzni zamítl stěžovatelovu stížnost proti tomuto usnesení okresního soudu.

3. Stěžovatel považuje rozhodnutí obecných soudů za nedostatečně odůvodněná a vnitřně rozporná; stížnostnímu soudu nadto vytýká, že v dané věci rozhodoval v neveřejném zasedání, tedy bez slyšení stěžovatele.

4. Porušení svých základních práv stěžovatel spatřuje primárně v tom, že obecné soudy svévolně interpretovaly ustanovení § 88 odst. 1 trestního zákoníku, neboť negativní výsledek prognózy vedení řádného života na svobodě nepřípustně dovozovaly jen a pouze z jeho předchozích prohřešků. Obecné soudy tak dle stěžovatele postupovaly ve zjevném rozporu se závěry nálezů Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1735/10 a III. ÚS 611/2000, neboť v projednávané věci mj. porušily zákaz dvojího přičítání (resp. zásadu ne bis in idem) a navíc postupovaly v rozporu se zásadou, že rozhodovat o podmíněném propuštění je třeba vždy podle stavu věci ke dni rozhodnutí, a nikoliv podle stavu quo ante.
5. Podle ustanovení čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina. Ústavní soud tedy pohlíží na přezkoumávané právní vztahy především optikou ustanovení čl. 1 Listiny, podle něhož jsou lidé svobodni a rovni v důstojnosti i v právech. Listina upravuje vedle obecných a společných ustanovení základní lidská práva a svobody, politická práva, práva minorit, hospodářská, sociální a kulturní práva a právo na soudní či jinou ochranu. Její ambicí tedy není postihnout veškeré právní vztahy, jež vznikají, vyvíjejí se a zanikají v praktickém životě celého právního řádu. Ani Ústavní soud proto nemůže být institucí, jež by dokázala poskytnout univerzální ochranu a tedy i spravedlnost všem subjektům práva, ať již fyzickým nebo právnickým osobám, které na území státu působí.

6. Po posouzení stěžovatelových argumentů Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Otázce aplikace ustanovení § 88 odst. 1 trestního zákoníku (resp. ustanovení § 61 trestního zákona) o podmíněném propuštění z trestu odnětí svobody a limitům ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů o žádosti odsouzeného o takové propuštění je věnována již poměrně obsáhlá a zároveň konstantní judikatura Ústavního soudu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 611/2000 a usnesení sp. zn. III. ÚS 1845/09, III. ÚS 284/2001, III. ÚS 1280/08, III. ÚS 590/09 a III. ÚS 338/10); ve svých rozhodnutích Ústavní soud soustavně zdůrazňuje, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je i při splnění zákonem stanovených podmínek mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Nejedná se o institut, kterého bude použito automaticky, ale teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem. Podmíněné propuštění je tak namístě jen tehdy, jestliže vzhledem k účelu trestu a k dalším okolnostem, které mohou mít v tomto směru význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a není pro společnost příliš velké riziko jeho recidivy. Očekávání, že pachatel povede po podmíněném propuštění řádný život, musí být důvodné a založené na všestranném zhodnocení pachatelovy osobnosti a dosavadního působení výkonu trestu, jakož i možností jeho nápravy a osobních poměrů (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 629/06, II. ÚS 715/04 a IV. ÚS 70/09).

8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích konstatoval, že s ohledem na charakter uvedeného institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění (viz nález ve věci sp. zn. II. ÚS 715/04 či např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2144/09). Ústavní soud má za to, že soudní kontrola zákonnosti trestu odnětí svobody ve smyslu ustanovení čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy se uskutečňuje při odsouzení a dodatečnou soudní kontrolu během výkonu trestu, zejména právo požádat o podmíněné propuštění, Úmluva nezaručuje (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09). Z hlediska ústavněprávního přezkumu je tudíž otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného obecného soudu.

9. Výklad rozhodných podmínek, tedy otázka, zda odsouzený "prokázal polepšení" a zda lze od něj očekávat, že "v budoucnu povede řádný život" [§ 88 odst. 1 trestního zákoníku v rozhodném znění], je z povahy věci založen v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu. Ústavněprávně relevantní pochybení obecných soudů tak za takové situace připadá do úvahy jen tehdy, pokud by obecným soudem přijaté závěry nemohly za žádných okolností (objektivně) obstát. Z hlediska ústavněprávního přezkumu tak není samo o sobě rozhodné, zda hlediska, která soud pokládal pro dané rozhodnutí za určující, nemohou být hodnocena i jinak. Jinými slovy, důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu by bylo až zjištění, že obecný soud při interpretaci těchto neurčitých právních pojmů postupoval zcela svévolně či excesivně (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 590/09). O takovou situaci - navzdory očekávání stěžovatele - se však v posuzované věci nejedná.

10. Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s řadou závěrů obecných soudů, nepředkládá však žádné důvody, na jejichž základě by vůbec jeho žádosti o podmíněné propuštění mělo být vyhověno, respektive - v rovině práva ústavního - neuvádí žádné skutečnosti, jež by soudy obou instancí při rozhodování o jeho žádosti svévolně do úvahy nevzaly (snad s výjimkou tvrzení, že dobrovolně nenastoupil výkon trestu proto, že mu nebylo doručováno na jím označenou doručovací adresu).

11. Namítá-li stěžovatel, že stížnostní soud rozhodl ve veřejném zasedání bez jeho účasti, postačí připomenout, že pouhá neúčast stěžovatele na tomto veřejném zasedání porušení práva garantovaného ustanovením čl. 38 odst. 2 Listiny nezakládá, neboť - a to odlišuje projednávanou věc od věci, v níž Ústavní soud rozhodoval (taktéž stěžovatelem odkazovaným) nálezem sp. zn. III. ÚS 1735/10 - stížnostní soud se toliko ztotožnil se závěry soudu první instance, pročež zde nebyl dán prostor pro to, aby stěžovatel měl mít možnost se k dané věci efektivně vyjádřit; učinil tak ostatně již tím, že proti rozhodnutí okresního soudu směřoval svoji stížnost - nad tento rámec potom stížnostní soud nešel.

12. Přiléhavý není ani stěžovatelův odkaz na nález sp. zn. III. ÚS 1735/10 v souvislosti s tvrzeným porušením zákazu dvojího přičítání, neboť je třeba uvést, že zásada ne bis in idem se musí uplatnit za situace, kdy nemožnost podmíněného propuštění dovozuje soud jen ze závažnosti (a případně četnosti) spáchané (a již odsouzené) trestné činnosti; vychází-li však soud ze skutečnosti, že odsouzený ve zkušební době jednoho z podmíněných odsouzení spáchal další trestnou činnost (a že byl do výkonu trestu odnětí svobody dodán Policií ČR, jelikož do něj sám nenastoupil), je nutno označit tento poustup za zcela ústavně konformní. Obdobné platí pro skutečnost, že stěžovatel v rámci výkonu trestu odnětí svobody zneužil volného pohybu v souvislosti s pracovním zařazením a svévolně opustil věznici (přičemž do výkonu trestu byl dodán ze Slovenska Policií ČR).

13. Právní závěry stěžovatelem odkazovaného nálezu sp. zn. III. ÚS 611/2000 potom do projednávané věci vůbec nedopadají, neboť okolnosti tam posuzované věci jsou zcela specifické (délka odsouzení, dvacet let starý znalecký posudek), pročež do dané věci bez dalšího nepřenosné.

14. Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud uzavírá, že právní závěry vyjádřené v odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí nevybočují z mezí zákona a z ústavního hlediska jsou akceptovatelné. Okolnost, že se stěžovatel s těmito závěry neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jeho ústavní stížnosti.

15. Ústavní soud proto stěžovatelův návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 8. ledna 2014

Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.