I. ÚS 3267/13
I.ÚS 3267/13 ze dne 9. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele TOI TOI, sanitární systémy, s. r. o., IČ: 495 51 655, se sídlem Pražská 264, Slaný, právně zastoupeného Mgr. Ivem Siegelem, advokátem, se sídlem Školská 38, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 2. 8. 2013, č. j. 115 EC 65/2012-79, za účasti Okresního soudu v Kladně jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I.

Včasnou ústavní stížností ze dne 26. 10. 2013, která splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá v záhlaví uvedeného rozsudku.

V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení před obecnými soudy.

Soud prvního stupně vydal dne 2. 8. 2013 pod č. j. 115 EC 65/2012-79, na základě žaloby žalobkyně Mgr. Anny Větrovské, advokátky, se sídlem Štěpánská 630/57, Praha 1, rozsudek, kterým bylo rozhodnuto tak, že stěžovatel je povinen žalobkyni zaplatit částky 4 872,- Kč, 3 768,- Kč, 5 376,- Kč, 4 608,- Kč, 7 320,- Kč, 4 320,- Kč, 3 120,- Kč, 3 720,- Kč, 3 336,- Kč a 3 120,- Kč, vše s příslušenstvím, a dále nahradit náklady řízení ve výši 22 181, 20,- Kč. Výrokem V. tohoto rozsudku bylo dále rozhodnuto tak, že řízení o zaplacení částky 3 860,- Kč s příslušenstvím se vylučuje k samostatnému projednání. Důvodem pro podání žaloby bylo žalobkyní tvrzené nezaplacení předmětných částek odpovídajících odměně za zastupování stěžovatele, jehož existence byla prokázána plnou mocí ze dne 1. 4. 2010. Žalobkyně stěžovateli právní služby v souladu s ústní dohodou poskytla, avšak stěžovatel za jejich provedení odměnu nezaplatil. Výše odměny měla dle žalobkyně vyplývat z § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu. Stěžovatel jako žalovaný v řízení tvrdil, že žalobkyně si odměnu za právní služby vyúčtovala svévolně. Smlouva o poskytování těchto služeb navíc měla být uzavřena nepřímo, neboť jménem stěžovatele se s žalobkyní ústně dohodla společnost Corvinus CZ, s. r. o., která podle mandátní smlouvy z 20. 4. 2004 byla oprávněna a rovněž povinna pro stěžovatele zařídit obchodní záležitosti včetně vymáhání pohledávek. Součástí této ústní dohody mělo být také ujednání o odměně za právní služby a úhradě výdajů, a to tak, že budou odpovídat částce náhrady nákladů právního zastoupení přisouzených v rozhodnutí o příslušných pohledávkách. Stěžovatel dále zpochybnil rozsah poskytnutých právních služeb ze strany žalobkyně a zdůraznil, že nedal žalobkyni žádný pokyn ke svému zastupování v jednotlivých soudních řízeních.

Soud prvního stupně se tedy soustředil na otázku, zda odměna žalobkyně měla být určena jako mimosmluvní podle citované vyhlášky, nebo jako smluvní podle tvrzené uzavřené dohody. Vzhledem k tomu, že v právně a skutkově totožné věci již bylo mezi stejnými účastníky v minulosti vedeno řízení, dospěl soud prvního stupně k závěru, že provede důkaz spisem Okresního soudu v Kladně ve věci sp. zn. 117 EC 482/2011. Na jeho základě bylo zjištěno, že stěžovatel udělil žalobkyni plnou moc k zastupování ve všech právních věcech v rozsahu práv a povinností podle trestního řádu, občanského soudního řádu a zákoníku práce, a to s tím, že plná moc nekončí právní mocí rozhodnutí v řízení, pro které byla udělena. Současně bylo zjištěno, že stěžovatel vzal na vědomí poskytování odměny za zastupování podle platných předpisů. Na základě těchto zjištění bylo žalobkyni vyhověno.

II.

Výše uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně stěžovatel napadl ústavní stížností, neboť dle jeho názoru zasáhlo do jeho práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 a 4, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, resp. čl. 96 Ústavy České republiky.

V ústavní stížnosti stěžovatel zejména zdůraznil, že v řízení před soudem prvního stupně uplatnil obranu dvojí povahy, a to, že mezi jím a žalobkyní nebyla uzavřena dohoda o výši odměny a že jako mandant žalobkyni nedal pokyn k provedení úkonů právních služeb. V souzené věci to navíc měla být žalobkyně, kdo nesl břemeno tvrzení a důkazní břemeno k prokázání sporných skutečností. Žalobkyně se však prvního jednání neúčastnila a ani ve lhůtě stanovené soudem svá tvrzení a návrhy nedoplnila. Následně soud prvního stupně provedl navržené listinné důkazy a z vlastní iniciativy rovněž důkaz spisem vedeným pod sp. zn. 117 EC 482/2011. Stěžovatel trval na provedení jím navržených důkazů, zejména svědků, avšak soud prvního stupně těmto návrhům nevyhověl a výslech svědků neprovedl.

Vady řízení před soudem prvního stupně stěžovatel spatřuje jednak v tom, že soud odmítl provést výslech stěžovatelem navržených svědků, jednak v tom, že učinil skutkový závěr o udělení pokynů k provádění úkonů právních služeb, ač žalobkyně v řízení takové tvrzení neuvedla a ani k němu nenavrhla žádné důkazy. Stěžovateli tak měla být odňata možnost obrany, soud prvního stupně měl navíc porušit princip nestrannosti, neboť nahrazoval skutková tvrzení žalobkyně. V neposlední řadě měl pochybit tím, že v poučení dle § 119a občanského soudního řádu neupozornil stěžovatele na hodnocení provedených důkazů a překvapivý závěr.

S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
III.

Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadeným rozhodnutím obecného soudu Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh stěžovatele není důvodný.

K zásahu do práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 a dalších Listiny základních práv a svobod, dle Ústavního soudu dochází zejména tehdy, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V souzené věci však k takovému zásahu nedošlo.

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že soud prvního stupně se věcí řádně zabýval a své rozhodnutí podložil řádným odůvodněním. V nyní souzené věci lze dokonce konstatovat, že stěžovatel pouze polemizuje s dokazováním, resp. s hodnocením provedených důkazů. Tento argument však nelze uznat, neboť soud prvního stupně provedl dokazování jak v souladu s občanským soudním řádem, tak i za splnění ústavních požadavků. Pokud stěžovatel uvádí, že soud prvního stupně neprovedl jím navržené důkazy výslechem svědků, je nutno uvést, že dle § 120 odst. 1 občanského soudního řádu platí, že je to právě soud, kdo určí, zda navržené důkazy provede. Ústavního rozměru by mohl nabýt jedině takový postup soudu, kdy by navržený důkaz neprovedl a neuvedl, z jaké důvodu tak neučinil. Ani to však v souzené věci nenastalo, neboť soud prvního stupně v rámci odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že důkazy neprovedl z důvodu nadbytečnosti. K argumentu stěžovatele, že soud prvního stupně provedl ze své iniciativy důkaz spisem, Ústavní soud uvádí, že podle § 120 občanského soudu řádu může soud provést i jiné než účastníky navržené důkazy, a to v případech, kdy to je potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu. Co se týče výtky stěžovatele, že soud prvního stupně nahrazoval skutková tvrzení žalobkyně, není ji rovněž možno uznat. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela zřejmě vyplývá, že žalobkyně v řízení tvrdila existenci zmocnění k provádění úkonů právních služeb. K poslednímu argumentu stěžovatele, že soud nesprávně aplikoval § 119a občanského soudního řádu, je nutno uvést, že jeho účelem je účastníky přítomné při jednání poučit, že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a že důkazy musí být označeny dříve, než ve věci vyhlásí rozhodnutí, neboť později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v § 205a. Tzn., že se netýká stěžovatelem tvrzeného upozorňování na hodnocení provedených důkazů a skutkové závěry.

Jestliže tedy obecný soud nepřisvědčil tvrzením stěžovatele, zmíněné otázky posoudil odlišně od jeho přesvědčení a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, jde o právní závěr ústavně nezávislého soudu, do jehož rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.

Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.

IV.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomu usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. ledna 2014

Kateřina Šimáčková, v.r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.