I. ÚS 326/17
I.ÚS 326/17 ze dne 18. 5. 2017

K povinnosti obecných soudů doručovatodvolání ostatním účastníkům řízení

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka o návrhu stěžovatele T. K., zastoupeného Mgr. Adélou Hořejší, advokátkou, sídlem Revoluční 655/1, Praha, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2016 č. j. 35 Co 445/2016-199, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a 1) D. K., 2) J. K., 3) J. K. a 4) M. K., jako vedlejších účastníků řízení, spojeném s návrhem na odklad vykonatelnosti, takto:
I. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2016 č. j. 35 Co 445/2016-199 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2016 č. j. 35 Co 445/2016-199 se ruší.
Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 2. 2017 stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí a odklad jeho vykonatelnosti. Tvrdí, že tímto rozhodnutím bylo zasaženo do jeho ústavně garantovaných práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na rodinný život zaručeného čl. 8 Úmluvy a čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny a principu neutrality právní ochrany zaručeného čl. 1 Listiny.

2. Před Obvodním soudem pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") probíhá řízení o úpravě péče, styku a výživného nezletilých vedlejších účastníků 2) až 4) pro dobu trvání manželství stěžovatele a vedlejší účastnice 1) a pro dobu po rozvodu manželství.

3. Návrhem ze dne 14. 10. 2016 se stěžovatel domáhal nařízení předběžného opatření, kterým by obvodní soud upravil jeho styk s dětmi, což zdůvodnil zejména tím, že mu vedlejší účastnice styk znemožňuje a děti proti němu silně manipuluje.

4. Usnesením obvodního soudu ze dne 18. 10. 2016 č. j. 14 Nc 1286/2016-132 bylo nařízeno předběžné opatření, které vedlejší účastnici 1) uložilo povinnost předávat děti stěžovateli vždy v každém kalendářním týdnu ve čtvrtek v 17:00 na dobu do 19:30 a každý sudý kalendářní týden na dobu od pátku 17:00 do neděle 18:00. Vedlejší účastnici byla dále uložena povinnost předat děti dne 26. 10. 2016 v 17:00 na dobu do 30. 10. 2016 do 18:00. Obvodní soud v odůvodnění uvedl, že návrh stěžovatele je důvodný, neboť byla prokázána nutnost zatímní úpravy poměrů do rozhodnutí ve věci samé. Podle obvodního soudu bylo rovněž nutné jednat s co největším urychlením, aby nedošlo k ochladnutí vzájemných vazeb.

5. Vedlejší účastnice 1) napadla usnesení obvodního soudu odvoláním. V něm zejména uvedla, že obvodní soud nepřihlédl k jejím tvrzením a dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním. Stěžovatel podle ní jednal účelově tak, aby vypadala jako ta, která mu brání ve styku s dětmi. Uvedla, že stěžovateli předložila návrhy řady termínů, kdy styk mohl probíhat. Soudy by podle vedlejší účastnice 1) měly vzít v úvahu její ekonomickou situaci, kdy v pondělí a čtvrtek je v práci, není proto v jejích možnostech předávat děti v průběhu týdne. Realizaci styku o víkendech nijak nebránila.

6. Usnesením městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 15. 11. 2016 č. j. 35 Co 445/2016-199 bylo usnesení obvodního soudu změněno tak, že vedlejší účastnice je povinna stěžovateli předávat děti každý sudý kalendářní týden na dobu od soboty 9:00 do neděle 18:00. Městský soud v odůvodnění uvedl, že stěžovatel v řízení prokázal potřebu přistoupit k zatímní úpravě poměrů. Současně však uvedl, že účelem předběžného opatření je zajištění úpravy práv a povinností účastníků v době, kdy nebylo rozhodnuto ve věci samé, a nikoliv řešit běžné neshody rodičů bez vážnějšího vlivu na péči o nezletilé. Obvodní soud podle městského soudu navíc neuvážil, že formou předběžného opatření nelze upravit faktické vztahy, neboť takové rozhodnutí by předjímalo rozhodnutí ve věci samé.

II. Argumentace stěžovatele

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s rozhodnutím městského soudu. Argumentaci rozdělil do tří samostatných oblastí podle tvrzených zásahů do základních práv.

8. První část ústavní stížnosti se soustředí na porušení práva na spravedlivý proces. Stěžovatel uvádí, že neměl možnost vyjádřit se k podanému odvolání, neboť mu nebylo doručeno ani mu nebyla poskytnuta jiná možnost k přednesení svých tvrzení a argumentů. Na tomto místě doplňuje, že by s odůvodněním odvolání rád polemizoval, zejména s kladením překážek styku s dětmi. Napadenému rozhodnutí dále vytýká nedostatky v odůvodnění, nepřezkoumatelnost závěrů a porušení principu předvídatelnosti práva a právní jistoty.

9. Z ústavní stížnosti dále vyplývá tvrzení stěžovatele o porušení práva na rodinný život. Argumentace je zaměřena zejména na kontinuitu kontaktu dětí se stěžovatelem, konkrétně na skutečnost, že obsahem soudní ochrany má být rovněž možnost rozvíjení citových, morálních a sociálních vazeb. Zásah do rodinného života, kterého se měl dopustit městský soud, podle stěžovatele rovněž nekoresponduje s požadavkem legitimity a proporcionality. V nyní posuzované věci by rovněž měly být zváženy specifické skutkové okolnosti.

10. Závěr ústavní stížnosti se soustředí na tvrzené porušení principu neutrality právní ochrany, konkrétně na strukturální genderovou nerovnost v opatrovnických věcech. Stěžovatel postupu soudů konkrétně vytýká, že jako otec musel prokazovat svoji rodičovskou kompetentnost, vedlejší účastnice 1) jako matka však nikoliv. Stejně tak podle něj nebylo v řízení prokázáno, že je v zájmu dětí omezit styk.

11. Na základě uvedeného stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.

III. Vyjádření účastníků

12. Ústavní soud v rámci přípravy vyzval městský soud a vedlejší účastnici 1) k vyjádření k ústavní stížnosti. Městský soud vyjádřil nesouhlas s tvrzením stěžovatele a pouze odkázal na písemné odůvodnění napadeného usnesení, vedlejší účastnice 1) se k ústavní stížnosti vůbec nevyjádřila. Vyjádření městského soudu Ústavní soud nezasílal stěžovateli k replice, neboť by, s ohledem na pouhý odkaz na odůvodnění napadeného usnesení, nepřinesla nic nového.
IV. Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti

13. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

14. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, vyjádřením účastníka a vyžádaným spisem dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

15. Ústavní soud se v prvé řadě soustředil na tvrzení stěžovatele o porušení práva na spravedlivý proces. V této souvislosti považuje za nutné připomenout, že uvedené právo zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. K tomu Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.

16. Ve vztahu k porušení práva na spravedlivý proces bylo nutné se nejdříve soustředit na tvrzení, že odvolání vedlejší účastnice nebylo doručeno stěžovateli. Z vyžádaného spisu je zřejmé, že vedlejší účastnice 1) dne 7. 11. 2016 podala odvolání proti usnesení obvodního soudu ze dne 18. 10. 2016 č. j. 14 Nc 1286/2016-132. Ze spisu rovněž vyplývá, že obvodní soud dne 14. 11. 2016 pod č. j. 14 Nc 1286/2016-197 předložil věc městskému soudu. Z předložení věci k rozhodnutí o odvolání plyne, že odvolání bylo ostatním účastníkům odesláno dne 14. 11. 2016, přičemž s ohledem na to, že jde o odvolání proti usnesení o nařízení předběžného opatření, není třeba čekat na vrácení doručenek. Ústavní stížností napadené usnesení městského soudu bylo vydání následující den, tedy 15. 11. 2016. S ohledem na uvedené lze vyslovit, že odvolání nemohlo být stěžovateli doručeno před vydáním usnesení městského soudu, tedy že neměl možnost účinně se vyjádřit k jeho obsahu a tvrzením vedlejší účastnice 1).

17. Doručování odvolání ostatním účastníkům je upraveno v ustanovení § 210 odst. 1 o. s. ř., podle nějž platí, že nejde-li o případy uvedené v § 208 nebo v § 209, doručí předseda senátu odvolání, které směřuje proti rozsudku nebo proti usnesení ve věci samé, ostatním účastníkům. Odvolání proti usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé, doručí předseda senátu těm účastníkům, jejichž práv a povinností se týká, je-li to s ohledem na okolnosti případu či povahu věci vhodné a účelné. Z uvedeného je zřejmé, že kogentní příkaz doručovat odvolání ostatním účastníkům se vztahuje pouze k případům napadení meritorních rozhodnutí, nicméně správnost interpretace § 210 o. s. ř. byla již mnohokrát řešena dřívější judikaturou. Ústavní soud opakovaně uvedl, že "ze zákona sice nevyplývá povinnost soudu vždy doručovat opisy odvolání směřující proti nikoliv meritorním rozhodnutím ostatním účastníkům řízení; soud prvního stupně tak činí na základě úvahy (ústavně souladné) o vhodnosti a účelnosti takového opatření s ohledem na okolnosti případu či specifikum věci." Takovou specifickou okolností, která zakládá povinnost soudu doručit opis odvolání ostatním účastníkům, může být např. dosavadní vývoj řízení v první instanci, který zřetelně naznačuje, že jiný účastník zaujímá k argumentům uváděným v odvolání zřetelně nesouhlasný postoj a odlišně jej právně a skutkově hodnotí. Doručením stejnopisu odvolání ostatním účastníkům se jim má v takových případech umožnit, aby byli seznámeni se skutkovými a právními argumenty uvedenými v odvolání a aby mohli, budou-li to pokládat za potřebné k obraně svých zájmů, předložit soudu své protiargumenty (srov. nález ze dne 13. 6. 2013 ve věci sp. zn. II. ÚS 2404/12, nález ze dne 21. 11. 2008 ve věci sp. zn. III. ÚS 338/06, nález ze dne 26. 7. 2007 ve věci sp. zn. II. ÚS 841/07 a další). V nyní projednávané věci nemá Ústavní soud důvod se od tohoto ustáleného výkladu, byť se vztahuje zejména k akcesorickým výrokům o nákladech řízení, odchýlit, a proto konstatuje, že postupem, kdy stěžovateli nebylo odvolání vedlejší účastnice 1) doručeno tak, aby s k němu mohl efektivně vyjádřit, došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.

18. Další argumentací stěžovatele, která se bezprostředně vztahuje k porušení práva na rodinný život a porušení principu neutrality, se Ústavní soud nezabýval, neboť v prvé řadě ji musí zohlednit městský soud při opětovném rozhodování o odvolání vedlejší účastnice 1). Městský soud vezme v úvahu, že cílem úpravy styku rodiče s nezletilými dětmi není pouze zachování a rozvoj vzájemných vazeb mezi nimi. Byť se tak v posuzovaném případě děje jen formou předběžného opatření, smyslem úpravy styku rodiče s nezl. dítětem je i skutečná osobní péče o něj, o jeho zdraví, tělesný, rozumový a mravní vývoj, v zajištění jeho výchovy a vzdělání. I z těchto hledisek je tedy třeba přistupovat k časovému rozsahu styku rodiče s dítětem.

19. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatele vyhověl a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2016 č. j. 35 Co 445/2016-199 zrušil podle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 18. května 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.