I. ÚS 3257/13
I.ÚS 3257/13 ze dne 7. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Kateřiny Šimáčkové a Ludvíka Davida, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Lansdorfa, t. č. Vazební věznice Ruzyně, zastoupeného Mgr. Jiřím Kuncem, advokátem, se sídlem Gorkého 502, 272 01 Kladno, proti usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 7. 8. 2013, č. j. KRPS-140/TČ-2013-010071, a proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. KZV 77/2013, za účasti Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování a Krajského státního zastupitelství v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 10. 2013, stěžovatel napadl usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen "policie") ze dne 7. 8. 2013, č. j. KRPS-140/TČ-2013-010071 (dále jen "usnesení policie"), kterým bylo proti němu podle § 160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") zahájeno trestní stíhání pro přečin výtržnictví dle § 358 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb. trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník") spáchaného ve spolupachatelství dle § 23 trestního zákoníku a ze zločinu vraždy dle 140 odst. 1 trestního zákoníku ve stádiu pokusu dle § 21 odst. 1 trestního zákoníku. Rovněž napadl usnesení Krajského státního zastupitelství v Praze (dále jen "státní zastupitelství") ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. KZV 77/2013 (dále jen "usnesení státního zastupitelství"), jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení policie.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že státní zastupitelství se dostatečně nevypořádalo s argumentací obsaženou v jeho stížnosti proti usnesení policie, kterou odůvodnil tak, že se sice na místě činu v inkriminované době nacházel, ale žádným způsobem poškozeného neohrožoval, nenapadl ho a z objektu baru utekl skokem z okna proto, že nechtěl přijít do kontaktu s policií a dále poukázal na nedostatečný důkazní materiál, který policie pro zahájení trestního stíhání shromáždila, okolnost, že se v minulosti žádného násilného jednání nedopustil, neměl ani žádný racionální důvod k útoku na poškozeného a naopak to byl on, kdo se snažil poškozenému pomoci před "běsnícím" spoluobviněným Josefem Boškem. Stěžovatel uvádí, že v přípravném řízení bylo doposud provedeno několik podání vysvětlení a výpovědí, které se značně svým obsahem rozcházejí a jsou velmi rozporné. Tyto podstatné skutečnosti však státní zastupitelství v odůvodnění svého usnesení vůbec nevzalo na vědomí.

Stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 77/01 a je přesvědčen, že bylo porušeno jeho základní právo zaručené v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a dále čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a čl. 36. odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

II. Zákon č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozeznává podle svého § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

K posouzení argumentů stěžovatele konstatuje Ústavní soud především, že právní názor na povahu zahájení trestního stíhání z ústavněprávního pohledu opakovaně vyjádřil ve své judikatuře. Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy jinými procesními prostředky, které jednotlivci zákon poskytuje. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jež průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem.

Ústavní soud připomíná, že se necítil být oprávněn zasahovat do samotného počátku trestního řízení ani v době, kdy bylo zahajováno opatřením, proti kterému nebylo možno podat opravný prostředek. Pouze za situace, pokud by bylo obvinění spojeno se skutečným zásahem do základních práv a svobod, který by nebylo možno odčinit jinak (zejména se vzetím do vazby), pak by po vyčerpání všech procesních prostředků, jež stěžovateli zákon poskytuje, mohla přicházet v úvahu ústavní stížnost. Zásah Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení již v počátku trestního řízení by byl jinak považován za nepřípustný. Od tohoto závěru se Ústavní soud neodchýlil ani po novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb. s účinností od 1. 1. 2002, kdy je vůči usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 7 trestního řádu připuštěna stížnost.

Tento postup byl korigován nálezem ve věci sp. zn. III. ÚS 511/02 (Sbírka nálezů a usnesení, svazek 30, nález 105, str. 471), s poukazem na zcela mimořádnou situaci, spočívající ve zjevné libovůli v rozhodování. V tomto nálezu Ústavní soud připustil přezkum usnesení státního zástupce, týkající se stížnosti obviněného proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání a výjimku ze zásady subsidiarity (a tedy nepřípustnosti ústavní stížnosti), kterou lze uplatnit pouze tehdy, pokud usnesení státního zástupce je založeno na naprosto (prima facie) nedostatečném odůvodnění. Takový postup by totiž svědčil o denegationis iustitiae a o libovůli v rozhodování a z toho plynoucím porušení práva na soudní a jinou ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).

Takovouto mimořádnou situaci však Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Ústavní soud nenabyl přesvědčení, že by předmětná rozhodnutí trpěla neseznatelností rozhodovacích důvodů, přičemž nutno zdůraznit, že zahájení trestního stíhání je prvotní či úvodní fází trestního řízení, v němž skutečnosti svědčící o spáchání konkrétního trestného činu nelze mít postaveny najisto. Tomu musejí nutně korespondovat požadavky kladené na preciznost a přesnost odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání a usnesení státního zástupce o stížnosti obviněného proti němu.

Na uvedených závěrech nemůže nic změnit skutečnost, že státní zastupitelství se k některým stěžovatelovým námitkám vyjádřilo toliko dosti povšechně, neboť charakter těchto námitek je takový, že jejich posouzení má být teprve součástí dalších fází trestního procesu. Stejně tak je nepřiléhavý stěžovatelův odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 77/01, kdy ve věci sp. zn. III. ÚS 77/01 rozhodoval Ústavní soud o ústavní stížnosti směřující proti konečným rozhodnutím o vině a trestu.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. listopadu 2013

Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.