I. ÚS 3257/12
I.ÚS 3257/12 ze dne 11. 9. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 11. září 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Gütlera, soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti JUDr. Jana Grosama, soudního exekutora, Exekutorský úřad Praha 6, Bělohorská 270/17, zastoupeného JUDr. Tomášem Jírou, advokátem se sídlem v Praze 6, Tychonova 3, proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 15 Kse 11/2011-60 ze dne 25. června 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a ustanovení čl. 2 Protokolu č. 2 (správně č. 7) k uvedené Úmluvě, v záhlaví označené rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu a domáhá se jeho zrušení.

Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí, byl jím kárně obviněný stěžovatel uznán vinným tím, že jako soudní exekutor sepsal exekutorský zápis se souhlasem k přímé vykonatelnosti dle § 40 odst. 1 písm. d) a § 78 písm. a) exekučního řádu a se závazkem 67 762 535,- Kč mezi účastníky UPC Česká republika, a. s. jako osobou povinnou a JUDr. J. V., advokátem jako osobou oprávněnou, což učinil přesto, že jak z výpisu z obchodního rejstříku, tak ze stanov jmenované společnosti vyplývalo, že za jmenovanou společnost jednající Ing. M. K., jakožto řadový člen představenstva a finanční ředitel nebyl osobou oprávněnou za tuto společnost jednat a uznat závazek, který byl předmětem exekutorského zápisu. Tímto jednáním se dle napadeného rozhodnutí stěžovatel dopustil kárného provinění podle § 116 odst. 2 písm. a) exekučního řádu, za což mu byla uložena pokuta ve výši 350 000,- Kč. Uvedené rozhodnutí bylo kárným senátem podrobně zdůvodněno s uvedením provedených důkazů, které byly v řízení hodnoceny, a vypořádáním se se všemi stěžovatelem vznášenými námitkami včetně námitky vztahující se k "pověření", jež mělo být stěžovateli při jednání předloženo a z něhož tento, jak tvrdil, také vycházel (jež však nebylo doloženo), a obsáhlým zdůvodněním závěrů právních.

Proti tomuto rozhodnutí kárného senátu směřuje ústavní stížnost, v jejímž podrobném zdůvodnění, zdůrazňujícím přiměřené použití trestního řádu v kárném řízení, vznáší stěžovatel řadu námitek proti napadenému rozhodnutí s tím, že v řízení jeho vydání předcházejícím nebyly ze strany soudu dodrženy základní zásady trestního řízení, a to zásada presumpce neviny, v dokazování pak právo na předkládání důkazů svědčících o nevině obviněného s důrazem na vyhledávací zásadu soudu, jakož i zásada "in dubio pro reo". Oponuje pak jak skutkovým zjištěním soudu, tak i právnímu závěru vedoucímu k jeho kárnému postihu a dovolává se také judikatury Ústavního soudu, z níž cituje. V závěru pak poukazuje na to, že v rámci řízení, které má povahu řízení o trestním obvinění ve smyslu čl. 6 Úmluvy a čl. 2 Protokolu č. 7 k této Úmluvě, byl uznán vinným, aniž mu je umožněno domáhat se přezkumu napadeného rozhodnutí, a v této souvislosti zpochybňuje postavení kárného senátu Nejvyššího správního soudu jako "nejvyššího soudu" ve smyslu čl. 2 odst. 2 Protokolu č. 7, zejména s poukazem na složení kárného senátu, v němž se na rozhodování podílí také 4 přísedící, kteří nejsou soudci nejvyšší instance. Z těchto a dalších v ústavní stížnosti rozvedených důvodů dovozuje porušení shora označených základních práv a navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04 a další). Takový stav v dané věci zjištěn nebyl.

V posuzované věci kárný senát na základě zjištěného skutkového stavu, jenž Ústavní soud s připomenutím své judikatury nemůže přehodnocovat, ve svém rozhodnutí po provedení řádného zhodnocení důkazů, jež byly provedeny v dostatečném rozsahu, obsáhle rozvedl své úvahy s odkazem na konkrétní zjištění a okolnosti vztahující se k postupu stěžovatele při sepisu předmětného exekutorského zápisu, vedoucí jej k závěru o kárném provinění stěžovatele, o němž senát pochybnosti neměl. Své rozhodnutí, jak shora naznačeno, dostatečně a logicky zdůvodnil, učinil tak v potřebném rozsahu - reagujícím na námitky stěžovatele opakované v podstatě i nyní v ústavní stížnosti - a přezkoumatelným, tj. ústavně souladným způsobem a na odůvodnění jeho rozhodnutí tak lze odkázat. K těm důvodům ústavní stížnosti poukazujícím na nemožnost domáhat se přezkumu rozhodnutí vydaného v kárném řízení a na složení kárného senátu odkazuje Ústavní soud na odůvodnění svého plenárního nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/09, kterým je senát tuto věc posuzující vázán, jímž byl zamítnut návrh na zrušení ustanovení § 21 zákona č. 7/2001 Sb., ve znění zákona č. 314/2008 Sb., v němž Ústavní soud, z důvodů, jež tam rozvedl, obsahujících i hodnocení kárného senátu Nejvyššího správního soudu z hlediska jeho složení, dospěl k závěru, že právní úprava, která kárně obviněnému neumožňuje podat odvolání proti rozhodnutí kárného senátu, není protiústavní.

Ústavní soud tak uzavírá, že napadené rozhodnutí nevykazuje prvky libovůle, nebylo zjištěno, že by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývalo (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94). Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele, jichž se dovolává, Ústavní soud nezjistil, a proto z uvedených důvodů byla stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. září 2012

Vojen Güttler předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.