I. ÚS 325/13
I.ÚS 325/13 ze dne 19. 9. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Kateřiny Šimáčkové a Ludvíka Davida, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., t. č. Vazební věznice P. O. BOX 5, 140 57 Praha 4 - Pankrác, zastoupeného Mgr. Josefem Havlíčkem, advokátem, se sídlem Kozí 4, 602 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 2 T 2/2011, a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 2 To 73/2012, za účasti Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 1. 2013, stěžovatel napadl rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 2 T 2/2011 (dále jen "rozsudek"), kterým byl shledán vinným přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb. trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník") a zločinem krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 2, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku. Rovněž napadl usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 2 To 73/2012 (dále jen "usnesení vrchního soud"), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku.

Stěžovatel v prvé řadě namítá porušení § 166 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"). Vyšetřovatel stanovil stěžovateli i obhájci možnost seznámit se s celým vyšetřovacím spisem na den 2. 8. 2011, přičemž oznámení o tomto bylo oběma doručeno dne 25. 7. 2011. Oba zmíněné dny byly však právě v době, kdy stěžovatelův obhájce čerpal svoji rodinnou dovolenou, kteroužto skutečnost také vyšetřovateli předem řádně oznámil. Stěžovatel pak vyšetřovateli písemně sdělil, že bez účasti svého obhájce se se spisem seznamovat nebude a že tedy žádá, aby stanovený termín seznámení 2. 8. 2011 byl zrušen a aby byl stanoven termín jiný. Žádnou odpověď od vyšetřovatele však již stěžovatel neobdržel. Vyšetřovatel se na nový termín pouze telefonicky dohodl s jeho obhájcem, a to aniž by tento termín byl dán stěžovateli na vědomí, takže byl v pondělí dne 8. 8. 2011 ráno předveden k prostudování bez předchozího oznámení a přípravy. Vrchní soud k této jeho námitce uvedl toliko to, že stěžovatel měl v průběhu hlavního líčení dostatek času k uplatnění svých důkazních návrhů, čehož také využil, avšak stěžovatel upozorňuje, že to je sice pravda, ale nic to nemění na tom, že 3 denní lhůta dle § 166 odst. 1 nebyla zachována.

Druhé pochybení stěžovatel shledává v tom, že policejní komisař nevyhověl jeho žádosti o poskytnutí 3 denní lhůty k učinění příslušných důkazních návrhů, kterou učinil při poradě se svým obhájcem po seznámení s existencí "analýzy telekomunikačního provozu mého telefonu" při studiu vyšetřovacího spisu dne 8. 8. 2011. Součástí spisu také nebyly některé odposlechy a stalo se tomu tak až dodatečně k žádostem obhajoby. Většina z navrhovaných důkazů sice byla provedena v řízení před krajským soudem, takže formálně mu byl výkon jeho práv umožněn alespoň dodatečně, stěžovatel je však přesvědčen, že takováto pochybení v přípravném řízení měla velký vliv na to, že si soud učinil vůči němu negativní subjektivní názor již na základě jednostranně koncipované obžaloby.

Dále stěžovatel rozporuje skutkové úvahy obecných soudů vedoucí k závěru o jeho vině. K několika nahrávkám, které potvrzovaly jeho obhajobu v tom směru, že zachycovaly rozhovory o plánování pravidelných karetních čtvrtků či oznamování pronásledování ze strany slovenské skupiny soud dovodil, že si těmito již dopředu před svým zadržením pro sebe připravoval alibi. Soud ovšem nevysvětlil, jak by se stěžovatel k informacím o provádění odposlechů mohl dostat a jaký smysl by mělo, aby s takovým zásadním důkazním návrhem vyčkával 10 měsíců pobytu ve vazbě, když zveřejnění těchto odposlechů by pro něj mělo zřejmě větší přínos na samém počátku vyšetřování. Nalezené pachové a biologické stopy pak jsou jen indiciemi, které sice důvodně zakládají silné podezření vůči jeho osobě, mohly být však podstrčeny právě skupinou slovenských vyděračů, která mu slibovala pomstu za jeho dluh z předchozích obchodních vztahů. Dostatečně odůvodněno není ani uložení peněžitého trestu, kdy stěžovatel odkazuje na podmínky vyžadované § 68 odst. 3 a 6 trestního zákoníku.

Stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivý proces a navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II. Zákon č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozeznává podle svého § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ke stěžovatelovým námitkám procesního charakteru nutno uvést, že z jeho tvrzení nevyplývá nic, co by svědčilo o jakémkoliv přetrvávajícím zásahu do jeho práv. Pokud jde o otázku prostudování spisu, jak stěžovatel sám připouští, tato možnost mu byla řádně nabídnuta, on ji však odmítl s tím, že jeho obhájce čerpá dovolenou. Za této situace zjevně o žádném porušení stěžovatelových práv nemůže být řeč, neboť jednak stěžovateli nic nebránilo, aby si spis prostudoval i bez něj, jednak bylo na jeho obhájci, aby si za sebe případně sjednal substituci. Jestliže pak stěžovatel namítá, že mu nebyl dán čas k podání některých důkazních návrhů a neměl možnost seznámení s některými odposlechy ve fázi před podáním obžaloby, důvody pro zásah Ústavního soudu mohou být stěží dány za situace, kdy stěžovateli, jak sám připouští, byl v tomto směru poskytnut plný prostor přinejmenším v rámci řízení před soudem. Nelze přitom hovořit o tom, že by již šlo o jen nějaké toliko formální zhojení situace, kdy těžiště trestního procesu nespočívá (jak by se mohlo zdát ze stěžovatelovy argumentace) v řízení přípravném, nýbrž právě až v řízení před soudem.

Ke stěžovatelově argumentaci směřující proti hodnocení důkazů Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Nutno říci, že proti stěžovateli v řízení svědčila celá řada důkazů, kdy závěry z nich vyplývající obecné soudy podrobně odůvodnily, přičemž se neopomněly vypořádat ani s jím zdůrazňovaným obsahem odposlechů.

Přisvědčit lze stěžovateli do určité míry toliko pokud jde o dostatečnost odůvodnění uloženého peněžitého trestu, kdy je pravdou, že toto je vskutku dosti strohé. Nicméně, na druhou stranu, určité důvody pro jeho uložení soudy, byť stručně, zmínily. Ústavní soud má za to, že slabina odůvodnění v tomto směru nepředstavuje pochybení ústavněprávní intenzity.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. září 2013

Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.