I. ÚS 3249/16
I.ÚS 3249/16 ze dne 4. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Hlavního města Prahy, Mariánské nám. 1, Praha, právně zastoupené JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem Na Slupi 15, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 3. 2014 č. j. 11 C 70/2013, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2015 č. j. 13 Co 306/2014 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2016 č. j. 28 Cdo 3147/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 29. 9. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Z ústavní stížnosti se podává, že vedlejší účastník řízení (Jan Švejda) je fyzickou osobou a jediným žijícím dědicem Bohumily Švejdové (a jejího dalšího dědice JUDr. Jana Švejdy), která je v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště Praha, na LV č. x pro k. ú. Vršovice zapsána jako vlastník pozemků: par. č. X1 o výměře 417 m2, ostatní plocha, zeleň, a parc. č. X2 o výměře 161 m2, ostatní plocha, ostatní komunikace.

Stěžovatelka se svou žalobou podanou dne 27. 3. 2013 domáhala určení vlastnického práva k předmětným pozemkům zapsaným v katastru nemovitostí ve prospěch "Bohumily Švejdové".

Vzhledem ke skutečnosti, že v době podání žaloby bylo pravděpodobné, že Bohumila Švejdová je již po smrti, podala stěžovatelka žalobu též proti vedlejšímu účastníku, který žije na shodné adrese a o kterém se domnívala, že by mohl být jejím dědicem. V průběhu řízení se ukázalo, že Bohumila Švejdová zemřela dne 6. 2. 1973 a jejími dědici se stali JUDr. Jan Švejda a vedlejší účastník, přičemž JUDr. Jan Švejda zemřel dne 9. 12. 1988 a jeho jediným dědicem se stal vedlejší účastník.

Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením č. j. 11 C 70/2013 - 44 ze dne 14. 11. 2013 řízení vůči Bohumile Švejdové zastavil a rozsudkem č. j. 11 C 70/2013 - 61 ze dne 27. 3. 2014 žalobu stěžovatelky vůči vedlejšímu účastníku zamítl z důvodu absence jeho pasivní legitimace. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 13 Co 306/2014 - 108 ze dne 28. 1. 2015 rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud svým usnesením č. j. 28 Cdo 3147/2015 - 128 ze dne 30. 6. 2016 odmítl.

Se závěry obecných soudů stěžovatelka nesouhlasí a je toho názoru, že postupem obecných soudů došlo k zásahu do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod, jež jsou jí garantovány čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že by vedlejší účastník nebyl v dané věci pasivně legitimován, neboť podle ustálené judikatury dovolacího soudu platí, že naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. není dán, jestliže žaloba o určení vlastnictví nesměřuje proti všem osobám, které jsou jako vlastníci zapsány v katastru nemovitostí. Dále stěžovatelka poukázala na skutečnost, že dědici zůstavitele jsou až do právní moci usnesení soudu o dědictví považováni za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví. Pokud je tedy v katastru nemovitostí zapsána osoba, která již zemřela, jsou podle stěžovatelky pasivně legitimováni její dědicové. Stěžovatelka rovněž vyjádřila svůj nesouhlas s tím, že by v daném případě měla být pasivně legitimována Česká republika.

Posléze stěžovatelka ústavní stížnost doplnila tak, že v řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem, jejichž vlastníci nejsou v katastru nemovitostí označeni dostatečně určitě, jsou přinejmenším do 31. 12. 2023 pasivně legitimováni dědici.
III.

Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.

Stěžovatelka v projednávané věci spatřuje zásah do svých ústavně zaručených základních práv a svobod v tom, že obecné soudy posoudily otázku pasivní legitimace v rozporu s jejím právním názorem. Z ústavněprávního hlediska je však podstatnou především ta skutečnost, že obecné soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí uvedly důvody svého postupu ve věci. Nezanedbatelným je přitom i ten fakt, že stěžovatelka ve svém návrhu uvádí procesní postup, díky němuž může postavit otázku dědictví po zůstavitelce Bohumile Švejdové na jisto. Nejedná se tedy o situaci, kdy by bylo lze uvažovat o tom, že by v důsledku postupu obecných soudů došlo ke ztrátě práv stěžovatelky nebo k oslabení jejího postavení. Posouzení otázky aktivní a pasivní legitimace je především na obecných soudech. Argumentací stěžovatelky se zabýval již Nejvyšší soud, který s přihlédnutím ke své judikatuře neshledal důvod pro kasaci rozhodnutí nižších soudů. Takto přijaté a odůvodněné závěry nepřísluší Ústavnímu soudu přehodnocovat.

Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. dubna 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.