I. ÚS 324/16
I.ÚS 324/16 ze dne 15. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti R. H., toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Janem Drevňakem, advokátem se sídlem Sadová 553/8, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 1265/2015-26 ze dne 2. 12. 2015, usnesení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 3 To 143/2015 ze dne 4. 5. 2015 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 9 T 249/2014-336 ze dne 13. 3. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě byl stěžovatel uznán vinným jednak přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 trestního zákoníku (dále též "tr. zákoník") a přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 a 3 tr. zákoníku, jednak zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku. Uvedených přečinů se měl stěžovatel dopustit vniknutím do budovy Římskokatolické farnosti Ostrava - Třebovice, do soukromých obytných prostor jejího faráře, z nichž měl stěžovatel ke škodě faráře i jmenované římskokatolické farnosti odcizit peněžní prostředky v hodnotě přesahující 100 000 Kč. Zločinu vydírání se měl stěžovatel záhy dopustit tím, že na útěku po vniknutí do jiné římskokatolické farnosti v Ostravě - Svinově a odcizení věcí z prostor obývaných rodinou tamního faráře byl tímto dostihnut a poté, co mu farář sdělil, že přivolá policii, faráře výhrůžným tónem upozornil, že má u sebe nůž, což měl stěžovatel současně doprovodit prohledáváním kapes. Tohoto jednání se stěžovatel dopustil přesto, že byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 1. 2009, sp. zn. 1 T 58/2008, jenž nabyl právní moci dne 3. 3. 2009, mj. také pro dva trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009, k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 54 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou a který vykonal dne 16. 8. 2014.

Za výše uvedené trestné činy byl stěžovatel odsouzen podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 téhož předpisu k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šest a půl roku, pro jehož výkon byl v souladu s § 56 odst. 2 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to nářadí použitého k vniknutí do farností. Soud dále rozhodl o náhradě škody poškozeným. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ostravě v záhlaví citovaným usnesením tak, že je podle § 256 trestního řádu (dále též "tr. ř.") jako nedůvodné zamítl. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením dle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Proti rozhodnutím trestních soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že mu bylo postupem okresního soudu odňato právo na osobní účast při hlavním líčení, které se konalo v jeho nepřítomnosti v rozporu s jeho vůlí. V důsledku toho pak dle jeho názoru nemohl konfrontovat svědky slyšené v jeho průběhu. Stěžovatel dále namítl, že soudy dospěly k závěru o jeho vině především na základě protokolu o jeho výslechu před policejním orgánem ze dne 31. 10. 2014, v němž je zachyceno jeho doznání, aniž přitom uvážily, že toto doznání nebylo učiněno dobrovolně a obsah protokolu o výslechu jeho osoby byl vyslýchajícími policisty stěžovateli pouze předložen k podpisu. Proto také stěžovatel dle svých slov podal na vyslýchající policisty i na předchozího obhájce trestní oznámení. Stěžovatel dále rozporuje názor soudů na to, že u něj není třeba zkoumat duševní stav. Je prý zarážející, že sami policisté, kteří provedli zadržení stěžovatele, nechali provést psychiatrické vyšetření stěžovatele, avšak soud tuto potřebu nemá. Stěžovatel soudům také vytkl nesprávné právní posouzení jeho skutku jako zločinu vydírání. V této souvislosti uvedl, že vůbec nevnímal okolnost, že poškozený měl své manželce sdělit, ať volá policii. Stěžovatel se prý po celou dobu incidentu soustředil na to, aby se vymanil z držení poškozeného, a nevnímal, co ten říká své manželce. Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Dále je vhodné připomenout, že řízení před Ústavním soudem o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje či okolností se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na shora nastíněné postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, v to počítaje též vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů. Rovněž je nutno upozornit, že toliko obecný soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 40 odst. 1 Listiny), a za tím účelem jedině on je oprávněn provádět a hodnotit důkazy. Sama skutečnost, že se s výsledkem trestního řízení stěžovatel subjektivně neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost důvodnou.

Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost je pouze pokračováním polemiky s argumentací soudů, skrze níž soudy již vypořádaly identické námitky stěžovatele. Nelze však dospět k jinému závěru, než že přitom nevybočily z kautel spravedlivého procesu. To se týká především prvně uvedeného okruhu stěžovatelových výhrad stran jím tvrzené nezákonné (a současně protiústavní) absence v hlavním líčení. Touto otázkou se podrobně zabývaly soudy všech stupňů, včetně Nejvyššího, který se k dané problematice v rámci posuzování stěžovatelem uplatněného dovolacího důvodu dle ustanovení § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. vyjádřil dostatečně obšírně (viz str. 6 - 7 napadeného usnesení) a přiléhavě vyzdvihl podstatné důvody, pro které v případě stěžovatele k porušení jeho práva na přítomnost při hlavním líčení nedošlo. Ty spočívají především v tom, že stěžovatel se dle příslušné protokolace takového práva ve smyslu § 202 odst. 5 tr. ř. sám vzdal. Pakliže tento jeho postoj zachycený v protokolu neodpovídá tomu, co skutečně pronesl či mínil, bylo na něm a zejména jeho obhájci, aby tuto skutečnost, alespoň dodatečně, namítl, obzvláště za situace, kdy nemohl být pořizován zvukový záznam (viz str. 5 napadeného usnesení krajského soudu).

Co se týče druhého okruhu námitek stěžovatele stran jím tvrzené procesní nepoužitelnosti jeho doznání při výslechu před policejním orgánem dne 31. 10. 2014, soudy poukázaly na to, že identické doznání učinil i při vazebním zasedání v přítomnosti obhájců a po poučení o možnosti odepřít výpověď. Krom toho stěžovatel ve stejném duchu vypovídal i při rozhodování soudu o dalším trvání vazby dne 13. 1. 2015. Nadto bylo ze svědeckých výpovědí zjištěno, že stěžovatel zaslal poškozeným omluvné dopisy. Přesto si odvolací soud vyžádal k návrhu obhajoby zprávu Krajského státního zastupitelství v Ostravě i zprávu Generální inspekce bezpečnostních sborů, z nichž se však žádná pochybení vyslýchajících policistů nepodávají (str. 6 usnesení odvolacího soudu).

Ani výhradám směřujícím proti závěru soudů o nepotřebnosti znalecky zkoumat duševní stav stěžovatele nemohl Ústavní soud přisvědčit. Již soud prvního stupně dostatečně ozřejmil, proč odmítl návrh na doplnění dokazování o tento důkaz (srov. str. 11 jeho rozsudku). Stejně tak i odvolací soud k tomu zaujal své stanovisko, které rovněž nevybočuje z kautel spravedlivého procesu (str. 4 - 5). V podrobnostech lze na tyto důvody zcela odkázat.

Ve vztahu k námitkám stěžovatele ohledně údajně nesprávného právního posouzení věci dlužno poznamenat, že je stěžovatel formuluje skrze odlišnou verzi skutkového děje, který se dle něj odehrál jinak. Ostatně to byl i důvod, proč nebyly stěžovatelovy dovolací námitky v této oblasti z větší části akceptovány Nejvyšším soudem, poněvadž nesprávné hmotně právní posouzení nemá svůj odraz v odlišném skutkovém základu, ale v jeho nesprávném podřazení pod určitou právní normu (skutkovou podstatu), v nesprávné právní kvalifikaci. O zásahu do práva na spravedlivý proces Nejvyšším soudem tudíž nemůže být řeč.

Ze všech výše uvedených důvodů tak Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. O návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, pro který ze stejných důvodů nenašel oporu, pak již Ústavní soud nerozhodoval, neboť přijetím tohoto usnesení pozbyl význam. K tomu se sluší podotknout, že stěžovatel navrhoval odklad vykonatelnosti napadených soudních rozhodnutí výrokem v nálezu, přehlížeje, že kdyby byla tato rozhodnutí zrušena, nebylo by možno současně odložit jejich vykonatelnost. Ústavní soud ovšem vyšel z toho, že stěžovatel měl zřejmě na mysli odklad vykonatelnosti daných rozhodnutí do doby přijetí konečného rozhodnutí o ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 15. března 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.