I. ÚS 3209/16
I.ÚS 3209/16 ze dne 18. 7. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Ing. Jana Červenky, právně zastoupeného Mgr. Michalem Šimků, advokátem se sídlem Šítkova 233/1, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2016, č. j. 11 Co 147/2016-84, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 26. 9. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu ), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozsudku městského soudu. V souvislosti s tím, jak stěžovatel vymezil svůj stížnostní návrh, Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je přípustná jen ve vztahu k měnícímu výroku napadeného rozsudku městského soudu. Proti rušící části výroku městského soudu je přípustné dovolání a podaná ústavní stížnost je v této části nepřípustná, a to z důvodu nenaplnění zásady subsidiarity.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Stěžovatel se u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhal vydání bezdůvodného obohacení, které vzniklo na straně Hlavního města Prahy tím, že se na pozemcích ve vlastnictví stěžovatele, zapsaných na LV č. X pro katastrální území Krč, p. č. X1, p. č. X2 a p. č. X3, nachází místní komunikace ve vlastnictví žalované.

Obvodní soud pro Prahu 1 dospěl ve svém rozsudku ze dne 6. 1. 2016 sp. zn. 39 C 102/2014 k závěru, že na straně žalované dochází k bezdůvodnému obohacení, a to jak z důvodu užívání p. č. X1, na níž se nachází komunikace, tak i p. č. X2 a p. č. X3, na nichž se nachází zelené travnaté pásy. Nalézací soud uložil žalované výrokem I. zaplatit žalobci částku 77.069 Kč s příslušenstvím. Výrokem II. zamítl žalobu co do částky 211 Kč a výrokem III. uložil žalované zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 21.471,60 Kč.

K odvolání žalované rozhodl městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že výrok I. soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu co do částky 24.891,85 (bezdůvodné obohacení za užívání zelených travnatých pruhů) jinak v tomto výroku a ve výroku III. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Z ústavní stížnosti se podává, že základní rozdíl v nazírání soudu prvního a druhého stupně spočívá v rozdílnosti názoru na právní povahu p. č. X2 a p. č. X3, tedy travnatých pásů. Zatímco soud prvního stupně dospěl k závěru, že se jedná o silniční vegetaci a tedy příslušenství místní komunikace (§ 13 písm. d) zákona č. 13/1997), soud odvolací uzavřel, že se jedná o veřejné prostranství.

Stěžovatel poukázal především na to, že k povaze pozemku nebylo prováděno žádné dokazování a právní názor odvolacího soudu byl tak pro něj překvapivým, neboť nemohl reagovat na nové závěry odvolacího soudu. Otázka charakteru zeleně je podle stěžovatele v tomto případě klíčová, neboť žalovaná se ve vztahu k této zeleni považuje za pasivně nelegitimovanou, pasivně legitimovanou je přitom příslušná městská část. Odvolací soud postupoval v předmětném případě podle ustanovení § 14 odst. 2 písm. a) zákona č. 13/1997 Sb. a tyto pozemky nepovažoval za součást ani příslušenství místní komunikace. Podle stěžovatele neučinil potřebná skutková zjištění ohledně charakteru zeleně tak, aby mohl s jistotou učinit závěr o tom, zda zeleň je či není silniční vegetací, tedy příslušenstvím místní komunikace. Předmětné pozemky nemají samy o sobě žádný účel ani žádné jiné využití, než jen jako příslušenství místní komunikace. Charakterem silniční vegetace se zabýval podle stěžovatele již Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 28 Cdo 4525/2011, které bylo potvrzeno i usnesením Ústavního soudu sp. zn III. ÚS 4359/12. Za podstatnou stěžovatel považuje tu skutečnost, že odvolací soud vzal za prokázaný charakter daných pozemků, aniž by učinil potřebná dokazování. Odvolací soud při jednání zcela obešel svou poučovací povinnost, nedostatečně se věnoval dokazování závěrů, které do té doby nebyly relevantní a stěžovatel se k nim proto nikterak nevyjadřoval. V rozporu s ustanovením § 118a odst. 2 tak neměl stěžovatel možnost vyjádřit se k názoru odvolacího soudu.

Stěžovatel je toho názoru, že ústavní stížností napadeným rozsudkem došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
III.

Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska spravedlivého procesu neakceptovatelné libovůle , spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471). Ústavněprávním požadavkem je řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí. Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší hodnotit hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).

Pokud se týká námitky stěžovatele proti údajně nesprávnému hodnocení důkazů, je třeba připomenout, že z ústavního principu nezávislosti soudů (článek 82 Ústavy ČR) vyplývá rovněž zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.). Do pravomoci Ústavního soudu nespadá "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. Ú 23/93, dostupné rovněž na http://nalus.usoud.cz).

V projednávaném případě je zřejmé, že stěžovatel nesouhlasí především s tím, jak odvolací soud zhodnotil povahu sporných pozemků p. č. X2 a p. č. X3, tedy travnatých pásů nacházejících se podél komunikace. K uvedenému Ústavní soud konstatuje, že odvolací soud neuvedl přímo, o jaký typ pozemků se jedná, nicméně konstatoval, o jaký typ pozemků se nejedná a proč tedy stěžovateli nevzniká nárok na výplatu bezdůvodného obohacení.

Stěžovatel se domáhá svého nároku především skrz tvrzení, že se jedná o tzv. silniční vegetaci, která je v souladu s ustanovením § 13 písm. d) zákona č. 13/1997 Sb. příslušenstvím místní komunikace. Z ustanovení § 15 odst. 1 uvedeného zákona vyplývá, že silniční vegetace se nachází na silničních pomocných pozemcích a jiných vhodných pozemcích. Z odůvodnění napadeného rozsudku plyne, že městský soud tuto povahu sporným zatravněným pásům nepřisoudil. Výslovně se přitom vymezil vůči tomu, že by se mělo jednat o silniční pomocné pozemky podle § 15 odst. 5. Podle náhledu Ústavního soudu se jedná o posouzení, které spadá do diskrece obecného soudu a jeho závěry stran povahy pásů zeleně nacházejících se podél komunikace nebude přehodnocovat.

Odkázal-li stěžovatel na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4525/2011, resp. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4359/2012, nutno uvést, že v daném případě byla řešena především otázka náhrady za užívání veřejného prostranství. Stran toho však odvolací soud dovodil, že žalovaná není pasivně legitimovaná.

Z vyžádaného soudního spisu vyplývá, že stěžovateli je třeba dát zapravdu v tom smyslu, že nebyl výslovně poučen odvolacím soudem podle ustanovení § 118a o. s. ř. Toto ustanovení však neznamená, že soud by měl účastníkům předem sdělit, jak rozhodne. Právní názor odvolacího soudu nemohl být pro stěžovatele překvapivým, neboť povaha sporných pozemků byla mimo jiné předmětem odvolacího řízení. Stěžovatel, stejně jako žalovaný, se k této otázce vyjádřil, a to nejen písemně, ale též v rámci slyšení před odvolacím soudem. Stěžovateli tak musela být známa eventualita, že odvolací soud může rozhodnout i jinak, než nalézací soud.

Z výše uvedených důvodů je ústavní stížnost ve vztahu k měnícímu výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2016 sp. zn. 11 Co 147/2016 zjevně neopodstatněná a Ústavní soud ji v tomto rozsahu odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ve vztahu k rušící části výroku citovaného rozsudku je ústavní stížnost nepřípustná a Ústavní soud ji odmítl v souladu s ustanovením § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. července 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.