I. ÚS 3204/11
I.ÚS 3204/11 ze dne 19. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. D. K., zastoupené JUDr. Janou Dubišarovou, advokátkou, se sídlem Štefánikova 29, 150 00 Praha 5, proti výroku I. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 8. 2011, č. j. 30 C 73/2004-291, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví usnesení uvedený výrok usnesení obvodního soudu. Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozhodnutím byla porušena její základní práva plynoucí z čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud, že napadeným výrokem I. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 8. 2011, č. j. 30 C 73/2004-291, bylo rozhodnuto tak, že změna žaloby ohledně vylíčení jiného skutkového stavu v podání žalobkyně ze dne 12. 6. 2009 se nepřipouští. Obvodní soud uvedl, že stěžovatelka (v řízení o náhradu škody způsobené státem nesprávným úředním postupem) nově tvrdila, že jí vznikla škoda za úhyn rybiček, květin a za rozkradení věcí v bytě družkou žalobce a obchodního podílu Soft case a. s. a za prodej autorského díla zůstavitele vytvořeného pro ČS a. s. do dalších bank bez souhlasu dědiců. Již provedené dokazování nemůže být podkladem pro rozhodování o této škodě.

V ústavní stížnosti stěžovatelka podrobně shrnula procesní stav, z něhož především plyne, že v řízení sp. zn. 30 C 73/2004 se domáhá náhrady škody způsobené státem v důsledku nečinnosti soudkyně v dědickém řízení sp. zn. 20 D 1112/2003 před Obvodním soudem pro Prahu 8, přičemž v této době mělo dojít k "tunelování" společnosti zůstavitele. Ve věci bylo již jednou rozhodnuto tak, že se žaloba zmítá. Odvolací Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 13 Co 110/2010, však rozhodnutí zrušil a vrátil obvodnímu soudu k novému rozhodnutí s tím, že v podání ze dne 12. 6. 2009 učinila stěžovatelka nová skutková tvrzení, přičemž o této změněně návrhu dosud nebylo rozhodnuto. Ústavní stížností napadeným usnesením si podle názoru stěžovatelky obvodní soud "zjednodušil situaci," aby se nemusel tvrzeními stěžovatelky zabývat. Zdůrazňuje, že v podání ze dne 12. 6. 2009 stěžovatelka znovu opakuje a upřesňuje skutečnosti, které byly již dříve tvrzeny.
II.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Z aplikovaného ustanovení § 95 o. s. ř. plyne především, že žalobce (navrhovatel) může za řízení se souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení. Soud nepřipustí změnu návrhu, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. V takovém případě pokračuje soud v řízení o původním návrhu po právní moci usnesení.

Ústavní soud nezjistil nic, z čeho by bylo možno usuzovat, že aplikací § 95 odst. 2 o. s. ř. došlo k zásahu do základních práv. O změnu žaloby jde, změní-li žalobce žalobní návrh (buď se domáhá na základě stejného skutkového základu něčeho jiného než v původní žalobě, nebo změní i skutková tvrzení a domáhá se něčeho jiného), požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě (rozšíření žaloby), a rovněž v případě, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě. Obvodní soud svůj závěr, že výsledky dosavadního řízení nemohou být podkladem pro řízení o změněném návrhu, v odůvodnění napadeného usnesení dostatečně konkretizoval. Nutno poukázat na to, že dokazování ve věci bylo již ve vztahu k původně tvrzenému návrhu již jednou finalizováno a úvahy soudu dle § 95 odst. 2 o. s. ř. směřují do procesního vedení řízení, což zásadně nemá způsobilost zasáhnout základní práva stěžovatelky.

Setrvává-li stěžovatelka na pozici, že v návrhu ze dne 12. 6. 2009 nebyly tvrzeny nové skutečnosti, nemůže ji poškodit rozhodnutí soudu, že změna žaloby, kterou stěžovatelka nepožadovala, se nepřipouští, neboť o věci bude rozhodnuto v celém rozsahu ve stávajícím řízení. Pokud však v předmětném podání byly tvrzeny nové skutečnosti, které zakládají změnu žaloby, nic nebrání stěžovatelce v tom, aby takto formulované návrhové žádání uplatnila u obecných soudů samostatným návrhem na zahájení řízení, na základě něhož jsou tyto orgány veřejné moci povinny se věcí v mezích vzneseného návrhu zabývat (čl. 90 Ústavy ČR), přičemž ústavní stížností napadeným usnesením není nijak dotčena výchozí právní pozice stěžovatelky v případně takto nově zahájeném řízení.

Vycházeje z těchto úvah, současně veden principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, dospěl Ústavní soud k závěru o neopodstatněnosti ústavní stížnosti, neboť v postupu soudu nebylo shledáno porušení principů řádného a spravedlivého procesu. Pro úplnost nutno podotknout, že Ústavní soud vedl řízení toliko vůči výroku I. napadeného usnesení, jak bylo vymezeno v návrhu na zahájení řízení doručeném stěžovatelkou dne 26. 10. 2011. In eventum Ústavní soud konstatuje, že pokud by nechápal pozdější vymezení petitu ústavní stížnosti (směřujícího vůči usnesení v celém rozsahu) v doplnění ústavní stížnosti doručeném dne 5. 12. 2011 jako pouhý omyl, když vůči výroku II. stěžovatelka ani ničeho nenamítá, jednalo by se o návrh (ve vztahu k výroku II. usnesení) podaný po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu.

Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. června 2012

Vojen Güttler předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.