I. ÚS 3202/11
I.ÚS 3202/11 ze dne 23. 8. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele J. Ž., zastoupeného JUDr. Radkou Píšťkovou Záhorcovou, advokátkou se sídlem Mostní 5552, 760 01 Zlín, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2011, č. j. 15 Co 223/2011-36, a proti usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 1. 3. 2011, č. j. 2 E 9/2011-13, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Okresní soud ve Zlíně usnesením ze dne 1. 3. 2011, č. j. 2 E 9/2011-13, nařídil podle rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení Zlín (dále jej "oprávněná") ze dne 9. 10. 1996, č.j. OS/R/7557788542, ze dne 8. 4. 1997, č.j. R/OS/7557788543, a ze dne 2. 3. 1998, č.j. OS/2124/98/PO/GE, k uspokojení pohledávky oprávněné v celkové výši 20.000 Kč (včetně penále) výkon rozhodnutí, kterým zřizuje soudcovské zástavní právo na nemovitostech povinného, a to na pozemku p. č. x v k.ú. a obci Z. zapsaných u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, katastrální pracoviště Zlín, na listu vlastnictví č. x. Nařízení výkonu rozhodnutí se vztahuje na uvedené nemovitosti se všemi jejími součástmi a příslušenství (výroková část I.), dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výroková část II.), nařízení výkonu rozhodnutí se vztahuje na vymožení pohledávky, jakož i nákladů, které budou oprávněnému v průběhu tohoto výkonu rozhodnutí proti povinnému (stěžovateli) přiznány (výroková část III.) a pořadí soudcovského zástavního práva zřízeného tímto usnesením na nemovitostech uvedených pod bodem I. se řídí dnem, kdy soudu došel návrh na zřízení soudcovského zástavního práva, tj. 24. 1. 2011 (výroková část IV.).

Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. 7. 2011, č. j. 15 Co 223/2011-36, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výroková část I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výroková část II.). Odvolací soud v prvé řadě poukázal na to, že řízení o výkonu rozhodnutí je speciálním řízením podle § 251 a násl. o.s.ř., ve kterém soud pouze zkoumá, zda byly splněny podmínky vyhovění návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí; současně také připomněl, že na rozdíl od jiných způsobů výkonu rozhodnutí, kterými se vymáhají pohledávky, soudcovské zástavní právo nesměřuje k uspokojení vymáhané pohledávky, ale slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy. Výsledkem výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva tedy není zánik závazku, ale pouze jeho zajištění. Krajský soud konstatoval, že v souzené věci návrh na nařízení výkonu rozhodnutí kromě obecných náležitostí uvedených v § 79 odst. 1 o.s.ř. řádně označuje též nemovitost a prokazuje (výpisem z katastru nemovitostí) vlastnictví stěžovatele. Odvolací soud dále dovodil, že soud prvního stupně před nařízením výkonu rozhodnutí zkoumal, zda exekuční titul, jehož výkon je navrhován, byl vydán pravomocným orgánem, zda toto rozhodnutí je vykonatelné pro stránce formální a materiální, zda oprávněný a stěžovatel jsou věcně legitimováni a zda vymáhaná pohledávka není prekludována. Krajský soud poukázal na konkrétní exekuční tituly (viz citovaná rozhodnutí oprávněné), z nich vyplývá, že je vydal orgán oprávněný, těmito rozhodnutími je stěžovateli ukládána povinnost zaplatit pokutu ve výši 5.000 Kč za porušení povinnosti podle § 15 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb. za rok 1995, pokutu ve výši 5.000 Kč za nesplnění povinnosti podle § 12 písm. e) citovaného zákona za nedostavení se k oprávněnému a pokuta 10.000 Kč podle § 12 písm. e) citovaného zákona za opakované nedostavení se k oprávněné za účelem provedení kontroly plnění povinnosti osoby samostatně výdělečně činné v sociálním zabezpečení. Odvolací soud konstatoval, že stěžovatel netvrdí, že tato rozhodnutí mu nebyla doručena, že nejsou vykonatelná, tvrdí pouze, že nebyla "předložena v projednávané věci"; dále však prohlásil, že pokud stěžovatel (odvolatel) namítá věcnou nesprávnost těchto rozhodnutí (že byla vydána neoprávněně), jde o otázku, kterou nelze přezkoumávat v řízení o výkonu rozhodnutí. Stěžovatel měl uvedené námitky uvést v rámci správního řízení před oprávněnou; v případě námitky promlčení krajský soud zdůraznil, že touto je možno se zabývat v rámci řízení o návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí, nikoli "jako zkoumání, zda byly splněny podmínky pro vyhovění návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí".

II. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2011, č. j. 15 Co 223/2011-36, a usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 1. 3. 2011, č. j. 2 E 9/2011-13, napadl stěžovatel ústavní stížností. Uvedl, že jimi bylo porušeno jeho ústavní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále základní princip demokratického právního státu zakotvený v čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR.

Stěžovatel v podstatě uvedl, že předmětné nároky oprávněné nikdy nevznikly, exekuční tituly byly vydány zcela neoprávněně, neboť ke splnění zákonných povinností nebyl oprávněným nikdy vyzván a ani mu nebyla oprávněným poskytnuta součinnost (např. nahlédnutí do spisu, poskytnutí kopií ze spisu). Stěžovatel konečně prohlásil, že rozhodnutí oprávněné (zřejmě ze dne 9. 10. 1996, č.j. OS/R/7557788542, ze dne 8. 4. 1997, č.j. R/OS/7557788543, a ze dne 2. 3. 1998, č.j. OS/2124/98/PO/GE) mu nebyla doručena a dověděl se o nich až z exekučního řízení zahájeného u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 16 E 960/2001. Stěžovatel má navíc za to, že tato rozhodnutí nejsou již způsobilým exekučním titulem, neboť se jedná o práva, která jsou již zcela promlčena, což již namítl v exekučním řízení.

Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, kterým se usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2011, č. j. 15 Co 223/2011-36, a usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 1. 3. 2011, č. j. 2 E 9/2011-13, zrušují a aby rozhodl, že stěžovatel má právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.

Ústavní soud v zásadě nezasahuje do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (I. ÚS 230/96 In: Ústavní soud České republiky : Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7. Vydání 1. Praha C. H. Beck 1997, str. 173; srov. také III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1994, str. 41). Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např. I. ÚS 32/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1997, str. 346). Mezi ně náleží zejména právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, jinými slovy práva na spravedlivé projednání věci nezávislým a nestranným soudem, čehož se stěžovatelé dovolávají.

Z těchto principů vychází Ústavní soud i v řízení o této konkrétní ústavní stížnosti.

Stěžovatel v ústavní stížnosti - jak již bylo uvedeno - namítá zejména porušení svého základního práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v tomto článku upraveného práva došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v souzené věci zjištěno nebylo.

Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že již Krajský soud v Brně se dostatečně vypořádal - jak o tom ostatně svědčí odůvodnění napadeného usnesení ze dne 28. 7. 2011, č. j. 15 Co 223/2011-36, - s jednotlivými argumenty stěžovatele; právem poukázal na charakter a zásady řízení o nařízení výkonu rozhodnutí. Ústavní soud nemá důvod - z ústavního hlediska - nezohlednit argumentaci krajského soudu týkající se doručení předmětných rozhodnutí, stejně jako jeho odkaz na možnost zabývat se námitkou promlčení (až) v rámci řízení o návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí. Krajský soud navíc správně poukázal na nutnost podat námitky v rámci správního řízení již před oprávněným (a nikoliv až v řízení před obecnými soudy); Ústavní soud v této souvislosti současně připomíná, že stěžovatel byl v citovaných rozhodnutích oprávněné řádně poučen o možnosti podat proti nim odvolání.

Ústavní soud (avšak ani předtím Krajský soud v Brně) v tomto směru porušení ústavních či zákonných principů neshledal. Ústavnímu soudu ani nepřísluší (nemá k tomu dostatek pravomoci) řešit (až) na základě stěžovatelovy ústavní stížnosti, (jež směřuje vůči rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí, kterým se zřizuje soudcovské zástavní právo na nemovitostech stěžovatele a vůči přezkumnému rozhodnutí odvolacího soudu), otázky, které měly být či mají být řešeny jednak v rámci správního řízení před orgány správy sociálního zabezpečení (a eventuálně před správními soudy) a jednak v rámci řízení o návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí, jak správně uvedl Krajský soud v Brně.

Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou přesvědčivá, jasná srozumitelná, nemají povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a právnímu závěry z nich vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů k porušení základních práv či svobod stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] odmítl.

Dle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, jehož se stěžovatel (zřejmě) dovolává, může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledku řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Ústavní soud - vzhledem k výsledku řízení, neboť ústavní stížnosti byla odmítnuta - žádnému účastníku náhradu nákladů řízení stěžovatel neuložil.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. srpna 2012

Vojen Güttler, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.