I. ÚS 3197/13
I.ÚS 3197/13 ze dne 22. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudkyně Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Jiřiny Jägermanové, právně zastoupené JUDr. Vladimírem Turkem, advokátem se sídlem Korunní 127, Praha 3, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2013 č. j. 3 Ads 90/2012-33, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2012 č. j. 7 Ca 99/2009-46, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2013 č. j. 62 Co 278/2013-53 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 23. 1. 2013 č. j. 14 C 82/2007-34 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl dne 21. 10. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že "opisování z Listiny základních práv a svobod, která práva byla porušena, se stěžovatelce jeví jako zbytečné. Za roky, kdy se musí soudit a bránit zvůli, by byl výčet těch, co porušena nebyla, kratší".

2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti rozsudkům, jimiž bylo v její věci rozhodnuto správními soudy (Nejvyšší správní soud a Městský soud v Praze) o žalobě proti rozhodnutím příslušných orgánů Policie České republiky o výši odchodného a výsluhového příspěvku. Jak vyplývá z napadených rozhodnutí (nikoli již z textu ústavní stížnosti, jež se v této věci jeví jako laicky sepsaná), stěžovatelka namítala nesprávný výpočet jejich výše. Dále brojí proti usnesením, kterými bylo zastaveno řízení o její žalobě na náhradu škody z neplatného propuštění ze služebního poměru a následných postupů zaměstnavatelské organizace. V tomto řízení stěžovatelka žádala zaplacení částky 4 mil. Kč (ev. 7 mil. Kč). Věc však má být podle pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu postoupena řediteli Obvodního ředitelství policie Praha IV. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatelka podala dovolání, o němž nebylo dosud rozhodnuto.
3. Ústavní soud musí v první řadě konstatovat, že ústavní stížnost postrádá jakoukoliv ústavněprávní argumentaci. Stěžovatelka v ní vyjadřuje nesouhlas s postupy a závěry obecných soudů (které označuje za nezákonné a nemorální). Zřejmě tak očekává, že Ústavní soud přehodnotí skutkové i právní závěry, k nimž obecné soudy v jednotlivých soudních řízeních dospěly. Bylo však především na stěžovatelce, aby Ústavnímu soudu nabídla konkretizovanou, ústavně podloženou argumentaci, z níž by vyplývalo, že právě ta která námitka či tvrzení byly pro výsledek řízení klíčovými a obecné soudy je ve svém rozhodnutí nezohlednily. Stěžovatelka tak však nečiní, dokonce ani neuvádí konkrétní právo, jež mělo být postupem obecných soudů porušeno.

4. Ústavní soud tedy napadená rozhodnutí přezkoumal toliko z hlediska dodržení pravidel spravedlivého procesu. K zásahu do uvedeného práva by podle ustálené judikatury Ústavního soudu mohlo dojít tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se požadovaného nároku u nezávislého a nestranného soudu, jestliže by soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení delší dobu nečinný. V tomto směru však žádné pochybení, které by dosahovalo ústavního rozměru, zjištěno nebylo a stěžovatelka nic takového ani netvrdí. Pokud jde o samotná rozhodnutí ve věci, soudy v nich interpretovaly příslušné normy ústavně přijatelným způsobem a svá rozhodnutí řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnily. Sama skutečnost, že svůj závěr opřely o právní názor, s nímž stěžovatelka nesouhlasí, nezakládá porušení jejího práva na soudní ochranu a spravedlivý proces.

5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tak Ústavní soud učinil i v nyní projednávané věci, pokud jde o rozsudky Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze.

6. Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka brojí proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 a Městského soudu v Praze o zastavení řízení ve věci náhrady škody z neplatného propuštění ze služebního poměru, z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka podala proti těmto rozhodnutím dovolání. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu je však taková ústavní stížnost co do naplnění formálních kritérií nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť posledním prostředkem k ochraně práva je zde podané dovolání. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání, a rovněž tak eventuálně proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne stěžovatelce běžet až od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání (obdobně viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 933/10).

7. Ústavní soud závěrem odkazuje na ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, dle něhož usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno s uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. V dané věci Ústavní soud požadavkům citovaného ustanovení zákona vyhověl.

8. Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) jako návrh nepřípustný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. ledna 2014

Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.