I. ÚS 3195/12
I.ÚS 3195/12 ze dne 5. 9. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 5. září 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Gütlera, soudců Pavla Holländera a Ivany Janů ve věci navrhovatele D. B., zastoupeného Mgr. Lumírem Kapiasem, advokátem se sídlem 30. dubna 3128/2A, 702 00 Ostrava 1, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. května 2012 č. j. 4 Tdo 480/2012-80, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. října 2011 č. j. 1 To 40/2011-9586 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. dubna 2011 č. j. 48 T 2/2009-9221, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění

Formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v jeho trestní věci. Tvrdil, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 12 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Dle odůvodnění návrhu mělo se tak stát tím, že soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy a u některých i jejich procesní použitelnost. To jednak ve vztahu k blíže označeným domovním prohlídkám a prohlídkám jiných prostor, k identifikaci daktyloskopické stopy, k identifikaci drogy a manipulaci s balíčkem, který ji měl obsahovat, a jednak potom ve vztahu k výpovědi svědka S. A. Pro tyto v návrhu blíže rozvedené důvody se stěžovatel posléze domáhal, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Pokud se týče výhrad stěžovatele vztahujících se k provádění dokazování a hodnocení provedených důkazů, Ústavní soud není z důvodů daných mezemi ústavněprávního přezkumu oprávněn přehodnocovat obecnými soudy učiněné hodnocení ve věci provedených důkazů; nadto aniž by je sám při respektování zásad ústnosti a bezprostřednosti (resp. kontradiktornosti) provedl. Do těchto myšlenkových operací, resp. jejich konečného výsledku v podobě od nich odvislého konkrétního rozhodnutí ingeruje pouze potud, pokud zjistí extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívající v racionálně neobhajitelném úsudku těchto orgánů o relaci mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04, II. ÚS 566/06 a další; dostupné na stránkách http://nalus.usoud.cz); toto se ovšem z odůvodnění napadených rozhodnutí nepodává. Lze dodat, že obecné soudy též v nezbytném rozsahu vyložily, proč nevyhověly důkazním návrhům stěžovatele, případně jak provedené důkazy hodnotily (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03).

Ani výtky stran pochybností o procesní (ne)použitelnosti stěžovatelem kritizovaných důkazních prostředků neshledal Ústavní soud opodstatněnými, když i v tomto rozsahu se s námitkami stěžovatele obecné soudy dostatečně vypořádaly.

Vlastní rozhodovací důvody, kterými na jeho (v ústavní stížnosti opětovně opakované) námitky náležitě v odůvodnění napadených rozhodnutí reagují, přitom ve svých výhradách stěžovatel jakkoli nekonfrontuje. Obsah odůvodnění Nejvyššího soudu potom výslovně nezpochybňuje ani v obecné rovině. Při respektování skutečnosti, že Ústavní soud coby soudní orgán ochrany ústavnosti není další odvolací instancí v systému obecných soudů [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, čl. 81, čl. 90, čl. 91 Ústavy ČR], postačí za této situace shrnout, že úvahy nalézacího a odvolacího soudu se zakládají na racionální argumentaci a jsou, obdobně jako souvztažné kontextuální hodnocení celkové důkazní situace, reflexí kautely nezávislého soudního rozhodování vyjádřené v čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR. Totéž přiměřeně dopadá i na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu.

Vycházeje z tohoto posouzení stížnostních námitek navrhovatele, Ústavní soud stížnost pro zjevnou neopodstatněnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. září 2012

Vojen Güttler předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.