I. ÚS 3190/11
I.ÚS 3190/11 ze dne 19. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatelky WICO spol. s r. o., se sídlem Dr. Zikmunda Wintra 5, 160 00 Praha 6, zastoupené JUDr. Marcelou Lechnerovou, advokátkou, se sídlem Karlovo nám. 24, 110 00 Praha 1, proti části výroku I. a proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. května 2011, sp. zn. 30 Co 18/2011, za účasti Krajského soudu v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví usnesení uvedený rozsudek v nákladových výrocích. Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozhodnutím byla porušena její základní práva plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 31. 3. 2010, č.j. 5C 195/2004-192 určil, že vlastníkem podrobně specifikovaných nemovitostí v katastrálním území Beroun, obec Beroun, zapsané u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Beroun je stěžovatelka. Žalované uložil povinnost zaplatit stěžovatelce náklady řízení ve výši 29.145,- Kč, ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku, k rukám právní zástupkyně.

Krajský soud rozsudek soudu I. stupně svým rozsudkem dne 25. května 2011, sp. zn. 30 Co 18/2011, jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil. Ke změně napadeného rozsudku došlo za přiměřeného použití § 220 odst. 1 o. s. ř. pouze ve výroku o nákladech řízení, když odvolací soud dospěl k závěru, že v tomto konkrétním případě povinnost nahradit náklady řízení, která by s ohledem na úspěch žalobce ve věci stíhala žalovanou, se může jevit jako nepřiměřená tvrdost. Při posouzení všech okolností této konkrétní věci odvolací soud dovodil, že jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele, pro které soud nemusí výjimečná náhradu nákladů řízení žalobci přiznat (§ 150 o. s. ř.). V souvislosti s tím odvolací soud odkázal i na závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I ÚS 401/06, z něhož vyplývá, že i když obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci, soud je povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. V dané věci se podle odvolacího soudu jedná o takový výjimečný případ, který odůvodňuje nepřiznání nákladů řízem úspěšnému žalobci. Podle stejných kritérií pak odvolací soud pak rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (§ 224 odst. 1 o. s. ř.).

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že pro aplikaci § 150 o. s. ř. ve věci nebyly dány důvody, ačkoliv výrok o náhradě řízení musí být zásadně v souladu s průběhem řízení. Stěžovatelka nenachází v rozsudku důvody rozhodnutí, proto nákladové výroky považuje za projev libovůle. Připomíná zároveň závěry nálezu sp. zn. IV. ÚS 2738/10, z nichž plyne, že soud má povinnost vytvořit procesní prostor pro vyjádření k eventuálnímu uplatnění moderačního práva dle § 150 o. s. ř.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací Ústavní soud je staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole.

Základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci, vyjádřená v ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2862/07, odst. 12 , Sb. n. u., sv. 51, str. 307). Výjimku z tohoto pravidla představuje ustanovení § 150 o. s. ř. obsahující zvláštní zmírňovací právo soudů, jimž je z důvodů hodných zvláštního zřetele umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Slouží k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy jinými slovy k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení (srov. nález sp. zn. I. ÚS 191/06, Sb. n. u., sv. 42, str. 339). Úvaha soudu o tom, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci, přičemž soud musí své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit (srov. nález sp. zn. III. ÚS 727/2000, Sb. n. u., sv. 22, str. 145). Pojem "důvody hodné zvláštního zřetele" poskytuje obecným soudům relativně široký prostor při rozhodování o jeho obsahu a rozsahu, nicméně nemůže být vymezen libovolně, nýbrž musí být upřesněn s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Při zkoumání existence důvodů hodných zvláštního zřetele je třeba přihlížet nejen k majetkovým, sociálním a osobním poměrům účastníků řízení, ale i k okolnostem, které vedly k zahájení řízení, k chování účastníků v průběhu řízení a stejně tak i k dalším relevantním skutečnostem, které určitým způsobem individualizují situaci účastníků řízení v tom směru, že si zasluhuje specifické zacházení ve smyslu citovaného ustanovení (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1840/10 dostupný na http://nalus.usoud.cz).

Je třeba vyzdvihnout, že vymezení obsahu neurčitého právního pojmu "okolnosti hodné zvláštního zřetele" je úlohou obecných soudů vždy v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 389/05, na http://nalus.usoud.cz); pod tyto okolnosti však nelze podřadit důvody, jak správně poukazuje i stěžovatelka, jež skutkovou podstatu citovaného zákonného ustanovení zjevně nenaplňují, extrémně vybočují z jeho účelu a zcela postrádají i smysl logický (srov. nález sp. zn. I. ÚS 305/03, Sb. n. u., sv. 38, str. 3). Zásah Ústavního soudu tak může přicházet v úvahu jen v případě, kdy je překročen rámec, ve kterém se volná úvaha obecného soudu pohybuje, tj. v případech zcela extrémního použití (zneužití) § 150 o. s. ř., při němž obecný soud postupuje libovolně, např. své rozhodnutí řádně a přesvědčivě neodůvodní (srov. nález sp. zn. III. ÚS 727/2000, Sb. n. u., sv. 22, str. 145), svévolně, pokud se konkrétní důvody pro aplikaci tohoto ustanovení jeví jako zcela nedostatečné (srov. sp. zn. II. ÚS 635/04, Sb. n. u., sv. 36, str. 695), nepodloženě, protože soud nepřihlédne ke skutečnosti, dotýkající se samotného účelu soudního řízení, tj. poskytování soudní ochrany právům (srov. nález sp. zn. I. ÚS 350/04, Sb. n. u., sv. 34, str. 317), nebo je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné z důvodu nevypořádání se s námitkami uvedenými v odvolání (srov. nález sp. zn. I. ÚS 654/03, Sb. n. u., sv. 32, str. 255). Z hlediska záruk spravedlivého procesu Ústavní soud rovněž zkoumá procesní podmínky při aplikaci § 150 o. s. ř., tj. zda účastníkům řízení byl (zejména v odvolacím řízení) vytvořen prostor pro kontradiktorní uplatnění návrhů či důkazů, které by mohly uplatnění moderačního práva ovlivnit (srov. nález II. ÚS 828/06, Sb. n. u., sv. 44, str. 309).

V předložené věci krajský soud aplikoval moderační právo dle § 150 o. s. ř. na základě skutečností, které byly předmětem dokazování v řízení před soudem I. stupně a které obsáhle (především ve vztahu k potvrzujícímu výroku) rekapituloval v odůvodnění napadeného rozsudku. Aplikace § 150 o. s. ř. navazuje na skutkový děj, kdy byl řádně uplatněn restituční nárok, oprávněná předchůdkyně žalované (vedlejší účastnice) v roce 1999 zemřela, a ve prospěch žalované bylo rozhodnuto konstitutivně Pozemkovým úřadem v roce 2003. Stěžovatelka však zároveň tvrdila, že vydražila předmětné nemovitosti již v roce 2001 v rámci konkurzního řízení na majetek úpadce (předchozího vlastníka). Nemovitosti totiž byly po účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. zařazeny do privatizace. V takovém případě Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecného soudu, neboť se ze strany obecného soudu nejedná o exces a vůči žalované bylo možno v obecné rovině existenci okolností zvláštního zřetele zvažovat. Přes řádně uplatněný restituční nárok (i s přihlédnutím ke složitějšímu vývoji věci a soudy naznačeným možnostem obrany žalované; viz i usnesení IV. ÚS 3281/11 ze dne 1. 3. 2012 ve věci žalované) a rozhodnutí pozemkového úřadu v roce 2003 byla žalovaná ohledně vlastnictví k dotčeným nemovitostem neúspěšná. Protože tyto skutečnosti jsou podkladem pro meritorní rozhodnutí ve věci, byly účastníkům řízení nepochybně známy.

Pokud stěžovatelka odkazuje na nález sp. zn. IV. ÚS 2738/10 a jeho závěry, nutno poukázat na odlišnou skutkovou situaci, kdy úvahy obecných soudů byly v uvedené věci opřeny o tvrzení účastníků, která nebyla předmětem řízení. K tomu je tedy nutno zdůraznit, že důvody k aplikaci § 150 o. s. ř., jak je Krajský soud v Praze vyložil, jsou založeny na skutečnostech, které byly účastníkům řízení od počátku známy, nikoliv na novotách, resp. důkazech, které by Krajský soud v Praze do svých úvah zahrnul objektivně bez vědomí některého z účastníků řízení [srov. např. situaci řešenou v nálezu sp. zn. I. ÚS 2569/07 ze dne 23. 10. 2008 (N 181/51 SbNU 235) ].

Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. června 2012

Vojen Güttler předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.