I. ÚS 3184/09
I.ÚS 3184/09 ze dne 19. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. S., zastoupeného JUDr. Jarmilou Dostálovou, advokátkou se sídlem Olomouc, Horní náměstí 14/17, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 5. 2009, sp. zn. 8 Tdo 519/2009, usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 5. 6. 2008, čj. 6 To 258/2008 - 173, a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 29. 8. 2007, čj. 18 T 72/2006 - 147, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Svou ústavní stížností se I. S. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně (dále též "odvolací soud") a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Současně navrhl, aby náklady na jeho právní zastoupení v řízení před Ústavním soudem nesl stát [§ 83 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

Označeným usnesením Nejvyšší soud zamítl dovolání stěžovatele proti usnesení odvolacího soudu, který zamítl jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, 2 trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "TrZ"). Skutek spáchal tak, že jako maloodběratel zemního plynu propojil kovovou hadicí plynové vedení mimo plynoměr a neoprávněně odebral celkem 6407 m3 zemního plynu. Tím způsobil společnosti Jihomoravská plynárenská, a. s. (dále jen "poškozená"), škodu ve výši cca 66.000,- Kč. Za to byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců se zkušební dobou sedmnácti měsíců.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že zaměstnanci poškozené společnosti prováděli běžnou kontrolu hlavního plynového uzávěru, který se nacházel u domu ve spoluvlastnictví stěžovatele. Při otevření rozvodné skříně zjistili, že se tam nacházejí dvoje dvířka, přičemž ta napravo byla uzamčena visacím zámkem FAB. Proto kontaktovali stěžovatele, aby jim dvířka otevřel. Ten se s odvoláním na pracovní důvody nedostavil. Poté upozornili svého nadřízeného o podezření z neoprávněného odběru a přivolali na místo policii, která provedla fotodokumentaci a sepsala protokol o ohledání místa činu. Poté, za její asistence, došlo k odstranění visacího zámku na skříňce v pravé části a po následném odstranění celé rozvodné skříně bylo zjištěno, že prostor za regulátorem plynu a před plynoměrem je propojen ocelovou hadicí, určenou k připojení plynových spotřebičů. Hadice, sloužící k neoprávněnému propojení a odběru plynu mimo plynoměr, byla na obou koncích ukončena žlutým pákovým ventilem a důmyslně ukryta ve dvojitém stropu plechové rozvodné skříně.

Soud prvního stupně neuvěřil výpovědi stěžovatele, že o zařízení umožňujícím odběr plynu mimo plynoměr nevěděl. Rekonstrukci domu totiž prováděl svépomocí, práce podrobně dokumentoval a pracuje jako technik. I laikovi je naprosto jasné, k čemu slouží ocelová hadice paralelně zapojená vedle plynoměru. Tato hadice byla umístěna v uzamčené skříni, důmyslně ukryta v její dvojité stěně a klíč od této skříně měl právě stěžovatel. Svědek M. V., který prováděl pro stěžovatele na uvedené nemovitosti rozvod plynu, popřel, že by byl tento typ rozvodné skříně součástí dodávky. Ani revizní technik v době, kdy prováděl revizi, neviděl žádné zařízení (vývody) sloužící k neoprávněnému odběru plynu mimo plynoměr s tím, že v době revize nesmí být trubky natřeny. S ohledem na to, jak skříň vypadala, soud prvního stupně dospěl k závěru, že byla zhotovena na míru, tudíž až poté, co tam byly nainstalovány oba vývody (ventily) umožňující propojení mimo plynoměr, a to tak, aby vývody, včetně hadice, byly uschovány ve dvojitém stropu.

Stěžovatel ve značně obsáhlé ústavní stížnosti tvrdil, že obecné soudy zcela pominuly zásady trestního řízení. Na podporu svého tvrzení rozvedl, v čem spatřuje jejich porušení. Zdůraznil tak zejména zásadu stíhání jen ze zákonných důvodů [(§ 2 odst. 1 trestního řádu (dále jen "TrŘ")]. Podle jeho názoru nebylo v řízení postupováno tak, aby byl objektivně zjištěn skutečný stav, neboť nebyly provedeny ani základní vyšetřovací úkony. Především, na místě samém nedošlo k odběru stop, nebyla provedena rekonstrukce činu, nebyli zjištěni ani vyslechnuti další svědci. Nebyla dodržena ani zásada presumpce neviny, nebylo respektováno pravidlo "in dubio pro reo", zásada oficiality (§ 2 odst. 4 TrŘ), zásada zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 TrŘ) a zásada vyhledávací. Byla porušena i zásada volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 TrŘ), neboť byly akceptovány pouze důkazy ze strany poškozené. Stěžovatel rovněž neshledal odůvodnění napadených rozhodnutí za dostatečná (§ 125 TrŘ).

V další části stěžovatel rozebral jednotlivé fáze trestního řízení a citoval výpovědi některých svědků. Především nesouhlasil se způsobem, jakým zaměstnanci poškozené společnosti zjistili skutečnosti svědčící pro jeho vinu. Vytkl jim, že když shledali v zamčené skříňce únik plynu, toto své zjištění nezadokumentovali a nebyla u toho přítomna ani žádná nezávislá osoba. Závěr o vině učiněný soudy obou stupňů označil za vadný, protože se nezabývaly tím, že výpovědi pracovníků poškozené společnosti a ostatních svědků jsou protichůdné. Soudní rozhodnutí jsou proto opřena pouze o domněnky, protože v řízení nebylo dokázáno, že by se krádeže plynu dopustil stěžovatel. V řízení nebylo prokázáno, že by došlo k neoprávněnému odběru plynu, protože na místě samém nebyly zajištěny stopy, zejména otisky prstů, mechanoskopické stopy a další. Závěr, že stěžovatel je pachatelem uvedeného trestného činu, učinil soud prvního stupně bez opory v provedeném dokazování a jen na základě volné úvahy, neboť vybral jen ty důkazy, které pro něj svědčily, zatímco jiné, hovořící ve prospěch stěžovatele, pominul. Způsobená škoda je jen fikcí. Tím nebyly prokázány jednotlivé znaky uvedeného trestného činu krádeže, a proto jím nemohl být uznán vinným. Je přesvědčený, že trestní stíhání proti němu nemělo být vůbec zahajováno a pokud se tak stalo, mělo být zastaveno, protože orgány činné v trestním řízení nepostupovaly zákonným způsobem a nerealizovaly žádné důkazy především na místě samém, když nebyly zajištěny stopy, podle kterých by bylo možno prokázat nebo vyvrátit, zda je obviněný pachatelem trestného činu, za který byl odsouzen.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Především je třeba konstatovat, že postrádá ústavněprávní rovinu. Z jejího obsahu je zřejmé, že stěžovatel v podstatě namítá, že obecné soudy vycházely z nesprávně zjištěného skutkového stavu a domáhá se v plném rozsahu přezkoumání stížností napadených rozhodnutí tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Ústavní stížnost, spočívající v polemice se skutkovými a právními závěry rozhodnutí obecných soudů, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však, s odvoláním na článek 83 Ústavy ČR, zjevně nepřísluší.

Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi vedené řízení, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod.

Pokud jde o zjištění skutkového stavu, platí, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování důležité a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné či žádoucí dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry řádně (dostatečně) a srozumitelně odůvodnily.

S ohledem na uvedené zásady dospěl Ústavní soud k závěru, že argumenty, uplatněné v posuzované ústavní stížnosti, neobstojí.

Podkladem pro rozhodnutí obecných soudů o vině a trestu stěžovatele byly nejen svědecké výpovědi zaměstnanců poškozené společnosti, jak tvrdí stěžovatel, ale také svědecké výpovědi osob, které prováděly rozvod a revizi plynu na domě stěžovatele. Dále pak i listinné důkazy, zejména fotodokumentace a protokol policie o ohledání místa činu. Předmětem jejich posuzování byly i argumenty stěžovatele, kterými se zabývaly a adekvátně vyložily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly k závěru, že jednání, kterého se stěžovatel dopustil, naplnilo všechny znaky skutkové podstaty trestného činu krádeže. Svá rozhodnutí řádně odůvodnily, aniž by soud prvního stupně pominul důkazy předkládané obhajobou. Návrh stěžovatele na doplnění dokazování výslechem svědkyně B. Š. odvolací soud odmítl jako nadbytečný, s ohledem na dostačující dokazování provedené soudem prvního stupně.

Ve vztahu ke stěžovatelem tvrzeným vadám při hodnocení důkazů a celkového obrazu o trestné činnosti lze uzavřít, že z obsahu napadených rozhodnutí nevyplývá dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu extrémního vybočení z pravidel (norem) předepsaných trestním řádem pro získání potřebných skutkových zjištění. Především soud prvního stupně podrobně popsal a interpretoval jednání stěžovatele, které založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Jím přijaté skutkové závěry jsou věcné a logické. Výhrady stěžovatele nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, které se s jeho argumenty již přiměřeně vypořádaly. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadám trestního řízení (§ 2 odst. 5, § 2 odst. 6 a násl. TrŘ).

Na základě výše uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že ukončené trestní řízení a obecnými soudy přijatý výklad a aplikace práva v dané věci nepřekračuje hranice ústavnosti. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v trestním řízení ani od pravidel ústavnosti, uváděných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze zopakoval výhrady, které uplatnil již v předchozích stadiích řízení a s nimiž se obecné soudy vypořádaly.

Namítal-li stěžovatel, že došlo k porušení principu presumpce neviny a z něho vyplývající zásady in dubio pro reo, je třeba uvést, že toto pravidlo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině obžalovaného důvodné, tzn. jestliže po vyčerpání všech dosažitelných důkazů zůstanou důvodné pochybnosti, které nelze rozptýlit provedením a zkoumáním dalších důkazů.

V projednávané věci bylo dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností ve vztahu ke skutku a osobě pachatele. Jinými slovy, provedenými důkazy bylo prokázáno mimo jakoukoli rozumnou pochybnost, že se skutek, který byl předmětem trestního řízení, objektivně stal a že stěžovatel je skutečně tou osobou, která toto jednání spáchala. Proto obecné soudy uvedené pravidlo neaplikovaly, neboť důvodná pochybnost o vině stěžovatele nevznikla.

Napadená rozhodnutí obecných soudů nejsou v rozporu se základními právy stěžovatele a plně respektují jeho práva na spravedlivý proces, vyjádřená v ustanoveních páté hlavy Listiny. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Podle ustanovení § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu může soudce zpravodaj rozhodnout o nákladech řízení v případě odůvodněných osobních a majetkových poměrů stěžovatele, a to za situace, že nebyla ústavní stížnost odmítnuta. Protože byla tato ústavní stížnost odmítnuta, podmínky zmíněného ustanovení nebyly naplněny, takže ani této části stěžovatelova návrhu nemohlo být vyhověno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. ledna 2010

Vojen Güttler, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.