I. ÚS 3183/12
I.ÚS 3183/12 ze dne 30. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Davidem Hejzlarem, advokátem se sídlem v Liberci, 1. máje 97, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. června 2012 č. j. 8 Afs 55/2011-68, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 6. června 2011 č. j. 59 Af 4/2011-35 a rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 1. prosince 2010 č. j. 11273/10-1100-501808, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Finančního ředitelství v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 8. 2012, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 11 odst. 5 Listiny.

Stěžovatel spatřuje pochybení Nejvyššího správního soudu v tom, že při hodnocení zákonnosti postupu finančních orgánů a krajského soudu vycházel z obsahu směnné smlouvy a zcela pominul obsah vedlejšího ujednání č. I ze dne 5. 5. 2009 ke směnné smlouvě o ceně směňovaných nemovitostí (dále jen "vedlejší ujednání") a nesprávně jej posoudil i z hlediska práva občanského i ústavního. Kasační soud tak dle názoru stěžovatele nepřiznal vedlejšímu ujednání patřičnou relevanci, čímž nepřijatelně zasáhl do skutečného a smluvními stranami zamýšleného obsahu příslušného smluvního vztahu. Stěžovatel dále namítá, že finanční orgány jednaly v dané věci v rozporu se zásadami zakotvenými v § 31 odst. 2 a § 31 odst. 4 ZSDP, když bez dostatečného zdůvodnění dospěly k závěru, že vedlejší ujednání nelze osvědčit v projednávané věci jako důkaz, ačkoliv je patrné, že tento dokument představuje významnou okolnost z hlediska správného posouzení skutečného stavu věci, tj. skutečného obsahu projednávané směnné smlouvy.

Ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci sp. zn. 59 Af 4/2011, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Finanční úřad v Liberci (správce daně), dodatečným platebním výměrem ze dne 26. 4. 2010 č. j. 118141/10/192911505385, dodatečně vyměřil stěžovateli daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2006 ve výši 393 336 Kč. Rozhodnutím ze dne 1. 12. 2010 č. j. 11273/10-1100-501808 Finanční ředitelství v Ústí nad Labem zamítlo odvolání stěžovatele proti citovanému rozhodnutí správce daně. Rozhodnutí Finančního ředitelství napadl stěžovatel žalobou, která byla rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 6. 6. 2011 č. j. 59 Af 4/2011-35 jako nedůvodná zamítnuta. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl.
Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Finančního ředitelství v Ústí nad Labem nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Z obsahu ústavní stížnosti je však naopak zřejmé, že se stěžovatel v podstatě domáhá přezkoumání napadených soudních rozhodnutí tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Jak však Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů, a jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno čl. 83 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností, ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. To mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl Ústavní soud sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. Ústavní soud v tomto směru není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu jednoduchého práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.

Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí podrobně a srozumitelně stěžovateli vyložil, že vedlejším ujednáním ze dne 5. 5. 2009, sjednaným až po uskutečnění převodu vlastnictví (směnná smlouva ze dne 6. 9. 2006), nemohlo dojít ani k pokračování ani ke znovuobnovení již zaniklého právního vztahu, stejně tak jím nemohlo dojít ani k upřesnění smlouvy v části týkající se ceny převáděných nemovitostí. Nejvyšší správní soud vycházel ze skutečnosti, že pokud se smluvní strany až po ukončení smluvního vztahu dohodly, že cena nemovitostí převáděných na stěžovatele činí 300 475 Kč, nelze takovou dohodu považovat za upřesnění čl. IV. smlouvy, neboť nic takového z něj ani v obecné rovině nevyplývá. V této souvislosti odkázal Nejvyšší správní soud na svůj rozsudek č. j. 8 Afs 120/2005-86, ve kterém dospěl k závěru, že závazkový vztah již zaniklý splněním nemůže být následně změněn na základě dohody účastníků.

Takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí obou ve věci jednajících obecných soudů, které se všemi námitkami stěžovatele v míře odpovídající jejich konkretizaci vypořádaly způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu dospěl k závěru, že výklad a aplikace citovaných ustanovení ZSDP i ZDP byly provedeny správními orgány i obecnými soudy v mezích zákona ústavně konformním způsobem. Skutečnost, že stěžovatel se závěrem Nejvyššího správního soudu nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.

Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatele, že finanční orgány jednaly v dané věci v rozporu se zásadami zakotvenými v § 31 odst. 2 a § 31 odst. 4 ZSDP, když bez dostatečného zdůvodnění dospěly k závěru, že vedlejší ujednání nelze osvědčit v projednávané věci jako důkaz. Jak již konstatoval v odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší správní soud, smluvní strany se v čl. IV. smlouvy dohodly, že ke směně nemovitostí dojde bez doplatku, a to i přes rozdílné hodnoty směňovaných nemovitostí plynoucí ze znaleckého posudku. Účastníci smlouvy dále ujednali, že po provedení směny budou zcela vyrovnáni a následně si z této smlouvy nebudou nic dlužit. V čl. V. bylo stanoveno, že vkladem smlouvy do katastru nemovitostí přecházejí na účastníky smlouvy v plném rozsahu práva a povinnosti související s vlastnictvím nemovitostí. Nejvyšší správní soud konstatoval, že účastníci smluvního vztahu jej mohou s ohledem na smluvní svobodu a autonomii vůle dohodou měnit i zrušit, mohou tak ovšem činit jen pokud se jedná o dosud neukončený a nenaplněný závazkový vztah. Jak vyplývá z obsahu smlouvy, stěžovatel se Statutárním městem Liberec projevem své vůle ujednali, že k zániku jejich závazkového vztahu dojde provedením směny nemovitostí. Vedlejší ujednání č. 1 ze dne 5. 5. 2009 proto nelze osvědčit jako důkaz o tom, že by si smluvní strany při uzavření směnné smlouvy ze dne 6. 9. 2006 smluvily cenu nemovitostí, které stěžovatel do svého majetku nabyl, ve výši 300 475 Kč. Shodně posoudilo již předtím věc Finanční ředitelství v Ústí nad Labem, které na str. 10 svého napadeného rozhodnutí dovodilo, že správce daně nepochybil, když z daňového pohledu příjmy stěžovatele posoudil na základě ujednání směnné smlouvy a jako důkaz pro daňové řízení neosvědčil vedlejší ujednání uzavřené smluvními stranami v době, kdy již závazky ze směnné smlouvy zanikly splněním.

Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádným způsobem odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu a Finančního ředitelství v Ústí nad Labem bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné.

Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí jiné skutečnosti, kterými by odůvodňoval porušení namítaných ústavně zaručených práv, Ústavní soud tedy neshledal zákonný důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, označil napadené soudní rozhodnutí za odporující ústavně zaručeným právům a svým nálezem zasáhl do nezávislého soudního rozhodování.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. října 2012

Vojen Güttler v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.