I. ÚS 3181/16
I.ÚS 3181/16 ze dne 12. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Lady Roubíkové proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 102 VSPH 486/2016-57 ze dne 8. 6. 2016, vedené pod sp. zn. I. ÚS 3181/16, ústavní stížnosti Radky Zemkové proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 104 VSPH 490/2016-52 ze dne 23. 6. 2016, původně vedené pod sp. zn. I. ÚS 3185/16, ústavní stížnosti Ing. Daniela Fuchse proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 101 VSPH 482/2016-53 ze dne 10. 8. 2016, původně vedené pod sp. zn. III. ÚS 3246/16, ústavní stížnosti Pavla Hájka a Kateřiny Hájkové proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 104 VSPH 479/2016-54 ze dne 18. 8. 2016, původně vedené pod sp. zn. III. ÚS 3247/16, ústavní stížnosti Mgr. Vladimíra Jiráska proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 104 VSPH 478/2016-57 ze dne 18. 8. 2016, původně vedené pod sp. zn. I. ÚS 3251/16, ústavní stížnosti Jana Kobylky proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 103 VSPH 488/2016-56 ze dne 29. 8. 2016, původně vedené pod sp. zn. IV. ÚS 3252/16, ústavní stížnosti Michala Lenocha a Dagmar Lenochové proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 103 VSPH 478/2016-54 ze dne 29. 8. 2016, původně vedené pod sp. zn. I. ÚS 3254/16, ústavní stížnosti Ing. Lukáše Petruse proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 101 VSPH 481/2016-60 ze dne 10. 8. 2016, původně vedené pod sp. zn. I. ÚS 3257/16, a ústavní stížnosti Ing. Jiřího Slepičky proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 103 VSPH 489/2016-59 ze dne 29. 8. 2016, původně vedené pod sp. zn. III. ÚS 3260/16, právně zastoupených JUDr. et Mgr. Slavomírem Hrinkem, advokátem se sídlem Jičínská 2348/10, 130 00 Praha, a ve všech případech spojených s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění

Ústavními stížnostmi, které splňují formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že jimi Vrchní soud v Praze rozhodl o odvoláních stěžovatelů proti usnesením Městského soudu v Praze, jimiž tento soud zastavil řízení o vylučovacích žalobách stěžovatelů po jejich zpětvzetí v téže insolvenční věci, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 79 INS 12078/2014, a uložil jim povinnost nahradit žalovanému insolvenčnímu správci náklady řízení. Vrchní soud tato rozhodnutí městského soudu jako věcně správná potvrdil. V odůvodnění usnesení o zastavení řízení Městský soud v Praze uvedl, že s ohledem na to, že stěžovatelé vzali svou žalobu zpět dříve, než začalo jednání, řízení podle § 96 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") zastavil. O nákladech řízení rozhodl v souladu s ustanovením § 146 odst. 2 věty první o. s. ř., neboť dospěl k závěru, že žaloby byly podány nejen předčasně, ale zejména nebyly od počátku důvodné, přičemž stěžovatelé přes opakovaná upozornění soudu na bezpředmětnost sporu na svých žalobách trvali, a to až do jednání před soudem dne 8. 4. 2016. Následně, předtím než o věci samé začalo být jednáno, požádali o lhůtu ke zvážení zpětvzetí žaloby, což podáním ze dne 18. 4. 2016 skutečně učinili. Z těchto důvodů proto insolvenční soud přiznal procesně úspěšnému insolvenčnímu správci náhradu nákladů řízení podle § 146 odst. 2 věty první o. s. ř.

Proti rozhodnutím Vrchního soudu v Praze brojí stěžovatelé téměř identickými ústavními stížnostmi, domáhajíce se jejich kasace. Stěžovatelé podrobně rozvedli skutkové okolnosti své věci a polemizovali se závěrem insolvenčního správce a soudů, že žaloba byla předčasná, protože nebyli o zahrnutí do podstaty vyrozuměni. Nesouhlasili ani s právním posouzením věci odvolacím soudem. K porušení práva na spravedlivý proces podle stěžovatelů došlo tím, že napadená usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející usnesení insolvenčního soudu byla vydána bez provádění dokazování, přičemž k důkazům jimi navrhovaným nebylo nijak přihlédnuto. Stěžovatelé dále namítli, že informace, z nichž ve svých odůvodněních odvolací soud i insolvenční soud vycházely, byly mylné a některé i přímo rozporné se skutečným stavem i s informacemi v insolvenčním řízení zveřejněnými. Závěrem stěžovatelé uvedli, že i při rozhodování soudů o náhradě nákladů řízení bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces, jestliže odvolací soud rozhodoval bez možnosti předložit důkazy a k důkazům se vyjádřit, a na základě nepravdivých informací. Tuto svoji argumentaci stěžovatelé ve svých ústavních stížnostech dále rozvedli.

Usnesením č. j. I. ÚS 3181/16-12 ze dne 8. 11. 2016 Ústavní soud spojil shora uvedené ústavní stížnosti stěžovatelů ke společnému řízení s tím, že nadále budou vedeny pod sp. zn. I. ÚS 3181/16. Důvodem byla skutečnost, že vycházejí z totožné právní věci a jsou obsahově shodné (v popisu skutkového základu, v argumentaci o porušení základních práv i v návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí).
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnosti jsou zjevně neopodstatněné.

Ústavní soud konstatuje, že předtím, než došlo ke spojení uvedených ústavních stížností, již rozhodl o dvou obsahově shodných ústavních stížnostech vedených pod sp. zn. IV. ÚS 3182/16 a sp. zn. IV. ÚS 3250/16 tak, že je usneseními ze dne 11. 10. 2016 a 3. 11. 2016 odmítl jako zjevně neopodstatněné. V odůvodnění poukázal na tzv. objektivně bagatelní povahu věci z důvodu zanedbatelného zásahu do subjektivních práv stěžovatelů, který není již z kvalitativního hlediska obecně schopen založit porušení jejich základních práv a svobod. Současně Ústavní soud poznamenal, že z ústavní stížnosti ani z rozhodnutí odvolacího soudu žádné skutečnosti, svědčící o porušení základního práva na spravedlivý proces, neplynou. Uzavřel, že napadená rozhodnutí odvolacího soudu, stejně jako jemu předcházející rozhodnutí insolvenčního soudu, jsou dostatečně a srozumitelně odůvodněna a žádné pochybnosti o spravedlivosti řízení vedoucího k jejich vydání nevzbuzují. V usnesení sp. zn. IV. ÚS 3182/16 ze dne 11. 10. 2016, které již bylo doručeno právnímu zástupci všech nynějších stěžovatelů, pak Ústavní soud blíže reagoval na některé dílčí námitky. Pro stručnost lze na argumentaci obsaženou v tomto usnesení odkázat. Ani v nyní posuzovaných věcech není důvodu se od ní odchýlit, neboť žádné relevantní rozdíly se z nich nepodávají.

Za dané situace tedy Ústavní soud přikročil k odmítnutí všech ústavních stížností jako zjevně neopodstatněných podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O návrzích na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, pro který ze stejných důvodů nenašel oporu, pak již Ústavní soud nerozhodoval, neboť přijetím tohoto usnesení pozbyl význam.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 12. dubna 2017

Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.